Po tzv. „pétépácích“ a politických vězních, kteří dostali zasloužené odškodnění, zde v České republice zbývá ještě jedna skupina, která dosud očekává odškodnění za újmu, které byla vystavena v době socialismu.
Vojenský spolek rehabilitovaných (VSR) se po celou dobu své existence snažil o to, aby se společnost se spáchaným bezprávím nějakým způsobem vyrovnala. VSR byl proto iniciátorem snah o přijetí zákona o odškodnění, a to obdobným způsobem, jako tomu bylo u politických vězňů a příslušníků PTP. Bývalí členové československé armády, kteří na „zadání režimu“ neprošli prověrkami nebo se drželi svých postojů vůči okupaci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, doposud neobdrželi odškodnění za vyhození z práce.
„Když MO (ministerstvo obrany) uvedlo, že ,důchody rehabilitovaných byly narovnány do výše důchodů ostatních osob´, tím jen říká, že rehabilitovaným byla výše důchodu upravena podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Žádný jiný zaměstnavatel nás nerehabilitoval, toto plnění s nápravou křivd nemá vůbec nic společného. Z toho naprosto jednoznačně vyplývá, že poskytování příspěvku z rozpočtové kapitoly MO podle tohoto vládního nařízení není pro rehabilitované vojáky vůbec žádným nadstardantem oproti jiným resortům,“ uvádí pplk. Mrázek, předseda spolku VSR.
Na dotaz Epoch Times, jaký postoj zaujímá k této nevyřešené záležitosti k dnešnímu dni, se v odpovědi MO dále uvádí: „Na základě nařízení vlády č. 145/2004 Sb., o poskytování příspěvku z rozpočtové kapitoly Ministerstva obrany ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, a Normativního výnosu Ministerstva obrany č. 12/2004 Věstníku Ministerstva obrany, Poskytování příspěvku z rozpočtové kapitoly Ministerstva obrany ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, je rehabilitovaným vojákům z povolání, poživatelům starobního nebo plného invalidního důchodu, kteří jsou současně držiteli osvědčení vydaného Ministerstvem obrany, poskytován příspěvek v rozsahu a k účelům, k nimž jsou jinak podle vyhlášky č. 114/2002 Sb., o fondu kulturních a sociálních potřeb, poskytována plnění z fondu kulturních a sociálních potřeb Ministerstva obrany osobám, které při prvém odchodu do starobního nebo plného invalidního důchodu pracovaly nebo konaly službu u organizační složky státu – Ministerstva obrany.“
Bod o Fondu kulturních a sociálních potřeb – FKSP. Vše je naprosto jinak
K bodu o FKSP uvedl Mrázek: „Ministerstvo obrany operuje pojmem ,fond kulturních a sociálních potřeb´ a poskytováním příspěvku z rozpočtové kapitoly MO jako dávkou určenou ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem.“
A dále rozvedl: „Jenže ono to je všechno naprosto jinak. FKSP vznikl jako výdobytek socialistických odborů vládním nařízením č.90/1965 Sb. (viz § 40). Každý bývalý (tedy dnes rehabilitovaný) voják po vyhození pracoval u nějakého civilního zaměstnavatele (s výjimkou těch, které komunisté zavřeli nebo je v rámci akce Asanace deportovali za hranice) a tento zaměstnavatel za jednoho každého (bez ohledu na členství v odborech) přispíval do tohoto fondu, a tak i my, tehdy ještě nerehabilitovaní vojáci, jsme z tohoto fondu mohli čerpat nejen v průběhu zaměstnání, ale u posledního zaměstnavatele i v důchodu a to až do konce života.“
Pplk. Mrázek dále pokračuje: „V armádě (resp. obecně v ozbrojených silách) nebyl tento fond zřízen (viz např. § 1 odst. 2 vyhlášky federálního ministerstva financí č. 210/1989 Sb. o FKSP). I když tento fond s důchody přímo nesouvisí, pak převodem našich důchodů do správy Vojenského úřadu pro sociální zabezpečení přešla i ,péče o důchodce´, zajišťovaná právě posledním civilním zaměstnavatelem právě z FKSP, na armádu, která ale tento fond neměla a jaksi ,naše´ peníze zůstaly k využití zaměstnancům v civilních rezortech.“
„Později, když byl vyhláškou ministerstva financí tento fond zaveden i do ozbrojených složek, potom s výjimkou několika málo reaktivovaných, kteří jaksi ,dosloužili´ do důchodu, na rozdíl od těch, kteří je z armády vyházeli, neměli členové VSR jako vojenští důchodci nárok výhod FKSP využívat. Až na popud rezoluce Vojenského spolku rehabilitovaných z 28. 9. 1996 tehdejší ministr obrany Miloslav Výborný vyčlenil z rozpočtu rezortu obrany takovou částku, která pokryla jejich ,benefity´ podle pravidel FKSP,“ dodal.
Odškodnění?
„Z pohledu rezortu Ministerstva obrany neexistuje žádný věcný důvod pro další odškodnění. Na základě mimosoudní (a samozřejmě též soudní) rehabilitace byla v oblasti důchodového zabezpečení bývalých vojáků z povolání provedena plná rehabilitace, tedy jak z hlediska zápočtu a hodnocení doby zaměstnání, tak z hlediska stanovení výdělků. Důchody rehabilitovaných osob tak byly narovnány do výše důchodů ostatních osob,“ odpovědělo ministerstvo pro Epoch Times.
„Mnoho rehabilitovaných vojáků posléze působilo ve vysokých funkcích AČR i MO – například náčelník generálního štábu České republiky armádní generál Karel Pezl, bývalý ředitel Vojenského zpravodajství generálporučík Radovan Procházka a další,“ dodala Ivana Navrátilová z tiskového odd. MO.
„Hovoříme-li o nějakém vyrovnání se společnosti s rehabilitovanými vojáky, je nutno podotknout, že po odchodu některých vojáků patřících za minulého režimu k těm nejrepresivnějším složkám armády, tedy Vojenskému oddělení ÚV KSČ a Hlavní politické správě, jim byl nakonec se zpětnou platností (a valorizací) doplacen výsluhový příspěvek. Nejmenší doplatek tehdy činil 450 000,- Kč. Tato skutečnost je popsána v § 165 zákona č. 221/1999 Sb. o přechodných ustanoveních k výsluhovým náležitostem,“ sdělil pplk. Mrázek ve svém textu bez adresátů.
Jan Šach z Vojenského historického ústavu ve článku k tématu uvedl: „Kromě dislokačních problémů postihla armádu rovněž rozsáhlá personální čistka, v jejímž průběhu bylo z armády vyhozeno tisíce vojáků z povolání. Armádnímu velení se tuto ztrátu nikdy nepodařilo kvalitativně zacelit a povolání vojáka postupně ztratilo veškerý kredit ve společnosti.“
