Anonymní francouzský skladatel nám přináší první zvuky západní hudby.
Dnes zná většina lidí latinské chorály díky tomu, jak jsou používány ve filmových hudbách, zejména v momentech strachu. Ve filmech Pán prstenů signalizuje chorál příchod Nazgûlů a divák může očekávat, že černě odění jezdci budou pronásledovat Froda lesem.
Gregoriánský chorál však býval spojován spíše s chválou a radostí než s hrůzou. Byl také mnohem složitější než jeho moderní úpravy, které opakováním jedné či dvou frází záměrně vyvolávají jednoduchou emocionální odezvu publika. I když je prostý zpěv bez instrumentálního doprovodu a monofonní – tedy všechny hlasy zpívají pouze jednu melodickou linku – může být překvapivý.
Když se nad tím zamyslíte, existuje mnoho různých způsobů, jak zpívat jednu melodii. V minulosti někdy zpíval sbor dohromady, jindy se střídaly dvě poloviny. Jindy byl zpěv „odpovědní“, kdy se střídal sólista se sborem. Jedna zpívaná slabika mohla odpovídat jednomu tónu nebo být roztažena na mnoho tónů. Tento druhý styl je známý jako melisma; představte si mnichy vykonávající náboženský obřad trochu ve stylu Whitney Houstonové ve skladbě I Will Always Love You.
Během raného středověku zůstávala anonymita při skladbě obecnou normou. Zachovalo se jen několik jmen. Jedním z nich byl Notker Balbulus („Koktavý“ nebo „Zadrhávající se“). Tento benediktinský mnich vytvořil písemnou metodu, která měla zpěvákům pomoci zapamatovat si dlouhá melismata, která činí vokální pasáže Whitney Houstonové ve srovnání s nimi poměrně primitivní.
Navzdory překvapivé složitosti prostého zpěvu zůstala křesťanská hudba melodicky jednoduchá během prvního tisíce let své existence. To se však ve druhém tisíciletí začalo měnit.
Neznámý génius
J. Peter Burkholder a Claude V. Palisca popisují vývoj polyfonie jako „jeden z nejskvostnějších úspěchů středověku“ ve své knize Norton Anthology of Western Music. Jak se ukazuje, s polyfonií jsou spojena dvě jména. Prvním je Magister Leoninus – nebo Léonin. Je známý pouze z jednoho dokumentu ze 13. století – Anonymous IV – tak nazvaného proto, že šlo o čtvrtý anonymní traktát ve sbírce starožitníka. Tento název odkazuje jak na traktát, tak na jeho nerozlišitelného autora, Angličana, který studoval na Pařížské univerzitě.
Anonymous IV nám říká, že Léonin sestavil Magnus liber organi neboli Velkou knihu polyfonie. Ačkoli se tato kniha nedochovala, skladby, o nichž se zmiňuje Anonymous IV, byly zaznamenány v několika pozdějších rukopisech. Proč by se ale měl někdo zajímat o jinak neznámého autora ztracené knihy, na kterou odkazuje pouze jediný rukopis napsaný anonymním hudebním teoretikem?
Měli bychom se zajímat, protože byl velmi důležitý. Velká kniha polyfonie a její skladatel představují počátky západní hudby, jak ji dnes známe.
Kdo byl Léonin?
Tento francouzský skladatel působil přibližně v letech 1150 až 1200. Skutečnost, že jej Anonymous IV označuje jako mistra, naznačuje, že patřil mezi první absolventy Pařížské univerzity. Poté působil v katedrále svatého Štěpána, která byla zbořena, aby uvolnila místo pro stavbu Notre Dame.
Léoninovy inovace byly jednoduché, ale zásadní. Vyvinul styl známý jako organum: základní polyfonii, která přidala další nezávislý hlas do sólové pasáže odpovědního hymnu. Jeho Velká kniha údajně zaznamenávala ranou formu notace pro koordinaci částí. Tyto „rytmické módy“ zahrnovaly kombinaci dvou základních typů not: breve a longa (odpovídající našim dvojitým a čtyřnásobným celým notám). Tyto dvě noty byly kombinovány šesti způsoby, odpovídajícími základním poetickým metrickým schématům používaným v tradiční poezii: jamb, trochej, daktyl, anapest, spondej a pyrrhichius.
Neznáme, kolik Léoninových inovací bylo jeho vlastních a kolik dlužil svým bezejmenným předchůdcům. Pravděpodobně šlo o směs: seděl na klíčovém bodě, kdy se orální tradice měnila na písemnou. Skladatelé zaznamenávali na papír praktiky, které byly již předávány prostřednictvím zapamatovaných návyků. Ve své knize Hudba prostřednictvím pramenů a dokumentů (Music Through Sources and Documents) autorka Ruth Halle Rowenová zdůrazňuje, že si Anonymous IV uvědomoval měnící se trendy. Bezejmenný autor na to dokonce naráží, když píše: „Lidé se dlouhou dobu učili ústně“ a „učili ostatní slovy: ‚Poslouchejte a pamatujte si to, když zpíváte‘“.
Ačkoli termíny a notace tohoto období již většinou nejsou obecně používány, jsou přímými předky dnešních hudebních technik. Léoninův nástupce, kterého Anonymous IV nazývá Perotinus le Grand neboli Pérotin Veliký, dále rozvinul mistrovy inovace a přidal části pro tři a čtyři hlasy.
Hudba a architektura
Léonin a Pérotin jsou úzce spojováni s Notre Dame de Paris, kde působili po desetiletí. O jejich každodenním životě můžeme jen spekulovat. Anonymous IV říká o Pérotinovi ještě méně než o Léoninovi, ale jejich funkce se zdají být jak kněžské, tak hudební. Anonymous IV nám říká, že Léonin byl vynikající organista, což mohlo znamenat buď zpěváka, nebo skladatele organa. Byl členem sboru? Hudebním ředitelem? Učitelem? Možná byl vším zmíněným.
V době, kdy mohou být mrakodrapy postaveny během několika měsíců, je ohromující představit si stavební projekt, který trvá celá staletí. Léonin tak mohl být svědkem položení základů Notre Dame v roce 1163, vztyčení opěrných oblouků v roce 1180 a vysvěcení hlavního oltáře v roce 1182. Zdá se nemožné, že by ho neinspirovalo to, co se mělo stát nejvyšší obyvatelnou budovou své doby. Obdivoval snad, jak se katedrála tyčí k nebi, a toužil totéž udělat ve světě melodie?
Ať už byly jejich konkrétní myšlenky jakékoliv, tvořivost Léonina a Pérotina zrcadlila složité architektonické konstrukce, které vznikaly kolem nich. V mnoha ohledech jsou pro západní hudbu tím, čím je Homér pro západní literaturu. Stejně jako základní kámen Notre Dame se jejich jména stala základem pro všechny, kdo na nich stavěli.
Léonin by bezpochyby byl ohromen složitými formami polyfonie, které se rozvinuly v následujících staletích, stejně jako by ho uchvátila nádhera kruhových oken s vitrážemi, jež už nezažil nainstalovaná. Stejně tak si sotva dokázal představit vzdálený vývoj symfonie – podobně jako věž, která nakonec korunovala jeho milovanou katedrálu.
Moderní středověký chorál?
Dnes si jen málokdo ladí přenosné přehrávače na rytmické módy Léonina a Pérotina. Přesto se v moderní době objevily pokusy oživit středověký chorál. Vzhledem k tomu, že struktura moderních hovorových jazyků ztěžuje použití stejných pravidel výslovnosti, tyto pokusy ve skutečnosti znamenají návrat k mrtvému jazyku.
Jedním z nejvýznamnějších příkladů těchto současných skladeb je Voices of Light (Hlasy světla) Richarda Einhorna, opera napsaná v latině a středověké francouzštině, inspirovaná němým filmem Carla Theodora Dreyera z roku 1928, Utrpení Jany z Arku. Nahrávka opery z roku 1995, která se stala mezinárodním bestsellerem, byla pořízena ženským a cappella kvartetem s názvem Anonymous 4. Ačkoli tento oslavovaný soubor aktualizoval římskou číslici, odkaz je jasný. Ozvěny minulých staletí jsou přítomny všude.
–ete–