Zamyslete se nad těmito díly tří hudebních mistrů, zatímco se ohříváte u krbu.
Zima je více než jen období temnoty a chladu. Zdá se, že vše se stahuje do sebe, ale ve skutečnosti pod povrchem klíčí a roste. Tvrdá semena začínají prorůstat kořeny skrze zmrzlou zem a větve pevně svírají poupata, která v pravý čas rozkvetou.
Snadno zapomínáme, jak úzce jsme spjati s cykly přírody. Také my máme tendenci v tomto období obracet se do svého nitra, shromažďovat síly a připravovat se na nový život, který se, alespoň pro tuto chvíli, zdá být mimo náš dosah.
Musíme respektovat moc zimy, její zuřící živly, které nás mohou v jediném okamžiku zničit. Ale můžeme se podívat i dál a vnímat její transcendentní krásu a nekonečnou sílu, která za ní stojí.
Hymnus
Rakouský skladatel Franz Schubert ve své skladbě Hymnus na Nekonečného (Hymne An Den Unendlichen) nabízí pohled za obzor. Ve svých osmnácti letech zhudebnil slova básníka Friedricha Schillera: „Uprostřed bouře jsi mi poskytl útočiště; hřmí mraky, kolem mě se míhá blesk, a já myslím na Tebe, Věčný.“
Toto dílo má monumentální rozsah – je určeno čtyřem sólovým hlasům namísto sboru, což možná odráží lidskou křehkost tváří v tvář přírodě. Ponuré harmonie vytvářejí atmosféru úžasu nad takovou silou a nádherou.
Lidová melodie
Svět kolem nás je skutečně proměnlivý – někdy bouřlivý, jindy krásný – ale svět v našem nitru je jiná záležitost. Nejlépe pracuje tiše, vstřebává životní události a přetváří je v myšlenky a emoce.
Friedrich Rückert vyjádřil tento tajemný proces ve své básni Nasál jsem jaro (Ich hab in mich gesogen): „Zde, v mém srdci, je modré nebe, zde zelené louky, zde květiny a jejich vůně.“ Tyto věci v něm zůstávaly, i když přišla zima.
V básníkově mysli se jaro se svou radostí srdce znovu rodí skrze slova. A ta slova, utkaná do veršů, se vryjí do myslí a srdcí ostatních, bez ohledu na roční období – jaro tak žije dál, jako zázrak a tajemství. Robert Schumann zhudebnil tuto báseň ve stejnojmenné skladbě Ich hab in mich gesogen, která má krásnou, lidovou melodii a sladkou, prostou harmonii, díky nimž slova nejsou jen myšlenkami, ale i pocity.
Píseň
Zima není jen roční období, ale i symbol. Připomínáme si „zimu naší nespokojenosti“ nebo „zimu našich dnů“. Na konci 19. století si velcí umělci – proroci a vizionáři své doby – uvědomovali, že nadcházející léta budou temná, bouřlivá a plná násilí. Přicházely revoluce, velké války byly na spadnutí, lidé ztráceli víru a opouštěli své tradice.
Tato předtucha inspirovala Richarda Strausse, který v roce 1900 zhudebnil báseň Karla Henckella Zimní zasvěcení (Winterweihe):
„V těchto zimních dnech, kdy světlo slábne, svěřme si navzájem světlo, které nosíme v srdcích. Kolo času se točí, my je nemůžeme zastavit, ale dnem i nocí, ve vzájemném spojení, naplníme slib lásky.“
Ve skladbě Winterweihe nesou slova široké, vznešené vokální linie plné klidné jistoty – slova, která už snad každý někdy někomu přál nebo chtěl říct. Hudba, s dlouhými táhlými tóny smyčců a vzdáleným zvukem lesního rohu, maluje zasněženou krajinu, tichou a nekonečnou. Tato nevinná píseň patří mezi vznešené skvosty naší starobylé hudební tradice. Nabízí pohled do hlubin naší duše a ujištění, že síla uvnitř nás je větší než síly okolního světa.
A tak rok co rok příroda vypráví svůj příběh a dodržuje svůj slib. „Polnice proroctví!“ píše Percy Bysshe Shelley ve své básni Óda na západní vítr. „Když přišla zima, může být jaro daleko?“
–ete–
