Komentář
Zasedání náčelníků generálních štábů členských států Evropské unie o mírových operacích na Ukrajině právě skončilo bez výsledku.
Britští a francouzští lídři doufali, že ukáže schopnost a ochotu Evropy jednat v otázce Ukrajiny bez americké účasti. Bohužel zjistili to, co mnozí Američané už dlouho tušili – mezi tím, co evropské elity slibují, a tím, co jsou skutečně ochotny splnit, zeje obrovská propast.
Ukrajinská „koalice ochotných“ se rozpadla, protože anglo-francouzská složka – a případně i Kanaďané, pokud by se Ottawa připojila – by byla nasazena podél hranic a v oblastech, které by nejpravděpodobněji čelily smrtícím přestřelkám při porušení příměří. Ostatní „ochotní členové“ měli spíše zájem o symbolickou než skutečnou účast. Chtěli, aby jejich jednotky byly umístěny daleko od nebezpečí.
Nikdo nepochybuje o odvaze a odhodlání britských a francouzských vojáků vstoupit do nebezpečných zón a chránit mír, ale jak svět viděl v Afghánistánu, většina západoevropských zemí omezuje svá nasazení na štábní důstojníky na velitelství a vojáky střežící posádky v nízkorizikových oblastech.
Jejich pravidla pro použití síly (ROE) jim dokonce zakazovala opustit tyto posádky, aby podpořili koaliční jednotky pod útokem. Jejich odmítnutí pomoci jiným silám NATO vedlo k tomu, že mnoho amerických vojáků začalo zkratku ISAF vnímat jako „I Saw Americans Fight“ („Viděl jsem bojovat Američany“) namísto jejího oficiálního názvu International Security Force Afghanistan („Mezinárodní bezpečnostní asistenční síly v Afghánistánu“).
Americká podpora NATO dosáhla vrcholu, když aliance uplatnila článek 5 své charty a připojila se k USA v boji proti al-Káidě a Tálibánu v Afghánistánu. Postupně se však začala měnit, když Američané zjistili, jak přísná pravidla pro použití síly (ROE) omezovala většinu operací jednotek členských států NATO.
Všechny země byly ochotné vyslat štábní důstojníky na velitelství ISAF, ale po stažení Norů byli jediní, kdo byli ochotni vést bojové operace v terénu, Britové, Francouzi, Kanaďané a Nizozemci.
Ostatní země omezily své aktivity na ochranu vlastních posádek. Jejich pravidla pro použití síly (ROE) jim zakazovala operovat mimo perimetr jejich základen, a to i v případě, že jednotky jiných členských států NATO žádaly o pomoc či posily. Jeden kontingent NATO byl dokonce obviněn z toho, že platil Tálibánu za to, aby jeho jednotky nechal na pokoji.
Francouzi za to zaplatili vysokou cenu, když jedna z jejich jednotek nahradila síly tohoto nejmenovaného členského státu NATO v oblasti ovládané Tálibánem. Po letech neúměrného bojového nasazení a obětí začali kanadští představitelé kritizovat členy aliance, kteří se nepodíleli na boji rovným dílem, a omezili vlastní vojenské operace.
Francouzský prezident Macron bere vážně myšlenku vytvoření efektivní evropské obranné síly pod francouzským vedením. Nahrazení americké dominance v oblasti evropské bezpečnosti je dlouhodobým cílem francouzské politiky od doby, kdy de Gaulle v roce 1964 vykázal americké jednotky i velitelství NATO ze země a stáhl Francii z vojenské struktury aliance.
Macron však musí čelit realitě, že převzetí amerického vedení znamená také převzetí finanční a vojenské zátěže, na které toto vedení stojí. Jeho evropští partneři jsou totiž mistři v pronášení neupřímných slibů, které nikdy nemají v úmyslu dodržet.
Carl Schuster je instruktorem na katedře historie, humanitních a mezinárodních studií na Vysoké škole svobodných umění na Havajské pacifické univerzitě.
Vyjádřené názory jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
