Oslavte letošní Den svatého Patrika s těmito třemi díly od význačných irských básníků.
Ačkoli Irsko zabírá na mapě jen malou plochu, dalo světu neobyčejně velké množství skvělého umění. Temperamentní, vášnivé tóny irské hudby zaznívají po celém světě. Irští malíři nám zanechali zářivá mistrovská díla, jako je The Meeting on the Turret Stairs. Ze Smaragdového ostrova pochází i mnozí literární velikáni – jmenujme například W. B. Yeatse, Oscara Wildea, Brama Stokera či Jonathana Swifta. Irská kultura má k umělecké tvorbě zřejmě zvláštní, vrozené nadání.
Jedním ze způsobů, jak o svátku svatého Patrika vzdát hold nezkrotnému irskému duchu, je ponořit se do tvorby irských básníků a vypravěčů. Představujeme tři méně známé poklady, které zachycují krásu, vášeň i hloubku irské literární tradice.
Víly – William Allingham
Tato hravá báseň popisuje slavné „malé lidičky“ z irského folkloru, kteří okouzlili představivost nesčetných lidí – Irů i ne-Irů. Známí pod různými názvy jako fairies, Sidhe, malí lidé či leprikóni, tito tajemní skřítci hráli klíčovou roli v hnutí keltského obrození, během kterého se mezi umělci napříč žánry obnovil zájem o středověkou keltskou kulturu a lidové tradice.
Báseň se otevírá se strhující energií:
K horské výšině vzhůru,
napříč strmým údolím dolů,
na lov se jen tak nevydáme,
strach z malých mužíků máme.
Lidé drobní, lidé dobří,
v houfu pochodují a kráčejí,
v zeleném kabátku, červené čapce,
a peří, které patřilo sově bílé.
Strhující, důrazný rytmus a dynamický pohyb dodávají veršům živost, která odráží rozpustilost víl. Allingham využívá divoké obrazy přírody a rozmarné detaily, aby vykreslil svět víl – od skalnatých pobřeží a horských jezer až po žáby coby hlídací psy. Báseň svižně plyne kupředu, čímž vyvolává pocit nepolapitelnosti – v jednu chvíli jsou víly ještě tady, v té další zase zmizí.
Tyto víly však nejsou žádní komičtí šašci; báseň obsahuje i temné náznaky nebezpečí a hrozby, které jsou s vílími příběhy neodmyslitelně spjaty. Vezměme si například malou Bridget, kterou víly unesou ve čtvrté sloce.
Přesto je celkové vyznění básně lehké a nabízí čtenáři rozkošný výlet do jiného světa. Číst ji je skvělý způsob, jak oslavit irskou krajinu a irské pověsti.
William Allingham (1824–1889) se narodil v Ballyshannonu v hrabství Donegal. Aktivně se zapojoval do literárního života své doby. Byl přítelem velkého britského viktoriánského básníka Alfreda Tennysona a redaktorem předního literárního časopisu Fraser’s Magazine. Báseň Víly je jeho nejslavnějším dílem.
Šťastný princ – Oscar Wilde
Oscar Wilde (1854–1900) bývá znám spíše jako dramatik, ale jeho pohádky si zaslouží neméně pozornosti. Byl také skvělým básníkem a básněmi vyhrál i cenu během studia na Oxfordu. Příběh Šťastný princ je dojemnou oslavou soucitu, nezištnosti a oběti. Socha prince, která zaživa nepoznala bolest, nyní z výšky vidí bídu a utrpení města a s pomocí vlaštovky rozdává své drahokamy a zlato těm, kdo nejvíce trpí. Každým činem ztrácí svůj lesk, ale získává lidskost.
„Vlaštovko, vlaštovko, vlaštováčku,“ pravil princ, „daleko odtud, na druhém konci města, vidím v jedné podkrovní komůrce mladého muže. Sklání se nad stolem plným papírů a v obyčejné sklenici má kytičku zvadlých fialek. Snaží se dokončit hru pro ředitele divadla, ale je mu příliš zima, aby dokázal psát. V krbu mu nehoří oheň a je mu slabo z hladu.“
…
„Vyklovni mi jedno oko a zanes je tomu mladíkovi. Prodá je klenotníkovi, koupí si jídlo a dříví a dopíše svou hru.“
Wilde v tomto příběhu ukazuje, že skutečná hodnota nespočívá v pozlátku, ale ve schopnosti dávat – i když nás to bolí. Šťastný princ a věrný vlaštováček se nakonec zcela obětují pro druhé – a v Božích očích se právě tato tichá oběť stává tím nejcennějším.
Tento příběh se stal jedním z nejdojemnějších z děl Wildeovy tvorby a silně rezonuje svou symbolikou i lidskostí. Šťastného prince napsal Wilde v době, kdy se sám zamýšlel nad skutečným významem krásy a oběti. Jednoduchost jazyka a jemná obraznost odhalují, že některé činy a pocity jsou příliš hluboké, než aby je bylo možné vyjádřit slovy. Princova tichá oběť, rozdělení zlata chudým a ztráta lesku, kterou lidé vnímají jako „neužitečnost“, promlouvá stejně výmluvně jako kterákoli báseň.
Ačkoli příběh končí smrtí prince i vlaštovky, závěr přináší pocit klidu a naděje – jejich láska a soucit nebyly zbytečné. Jak Wilde naznačuje, skutečné bohatství spočívá v nezištnosti. Princ i vlaštovka byli Bohem vybráni jako nejcennější poklad města, neboť jejich činy přesáhly materiální svět – a tím získali věčnost.
„Věř mi, přes všechny své rozkošné půvaby mladosti“ – Thomas Moore
Pokud je Šťastný princ příběhem o nezištné lásce a oběti, pak tato závěrečná báseň pojednává o lásce, která je silnější než čas a pomíjivost. Báseň dublinského rodáka Thomase Moora (1779–1852) je dost krátká na to, abychom ji uvedli celou:
Věř mi, přes všechny své rozkošné půvaby mladosti,
na něž každým den vroucně hledím,
kdyby se zítra změnily a zpoza rukou mi utekly,
ty živé dary víl by odezněly,
stále bych tě vzýval a samotný okamžik byl by uměním,
ať tvá rozkošnost vybledne a pak se tomu stane,
neb kolem té milé zkázy by se každé přání mého srdce,
ovíjelo stále a životodárně.
Nejen dokud mládí a krása je ti vlastní,
a tvoji tvář žal ještě nesmáčí,
se ukazuje jak zápal a víra duše vychází,
neb čas tě učiní jen pouze milejší!
Ne, ono srdce, jež milovalo, nikdy nezapomíná,
ale až do konce miluje dál,
jak slunečnice, co k bohu svému se nakláněla,
tím stejným pohledem, kterým ho obdařila když vycházel.
Krátká, ale pronikavá – tato báseň nabízí neotřelý pohled na milostnou lyriku. Zatímco většina básníků napříč staletími skládala oslavné verše na mládí a krásu své lásky, chválíc každý rys těla lichotivými metaforami, Moore volí téměř opačný přístup.
Tvrdí, že i kdyby jeho milovaná přišla o veškerou svou tělesnou krásu, miloval by ji neméně – ba možná ještě víc, neboť čas a stáří, jež odnímají mládí, zároveň zkoušejí a odhalují věrnost a ctnost dobrého srdce.
Subjekt naznačuje, že jeho láska k milované bude sílit, jak budou společně čelit životním útrapám, jež jim budou postupně brát krásu. Krásný obraz popínavé rostliny, která se ovíjí ruinou, vyjadřuje, jak pevně bude jeho náklonnost lpět na milované – ať už si uchová půvab, nebo ne.
Mooreův pohled na lásku připomíná Shakespearův sonet: „Nedovolte mi, abych v manželství pravých myslí připustil překážky.“ I v této básni Shakespeare představuje lásku jako něco neochvějného, neměnného a věrného navzdory změnám, jež přináší čas.
„Láska není láskou, když mění se s proměnami,“ napsal Shakespeare. „Láska se nemění s [časem], s jeho dny a týdny, ale vytrvá až do soudného dne.“ Oba básníci hovoří o lásce, která přesahuje čas i hmotný svět, který času podléhá.
Existuje nepotvrzená historka, která půvab Mooreovy básně ještě podtrhuje. Vypráví se, že Moore napsal tuto báseň pro svou ženu poté, co ji znetvořily neštovice. Podle některých zdrojů se Moore po návratu domů dozvěděl, že během jeho nepřítomnosti žena onemocněla, a ona se ze studu před ním zavřela ve svém pokoji, aby neviděl její tvář. Moore jí pak tuto báseň přečetl za dveřmi. Tím ji přiměl, aby za ním vyšla a důvěřovala jeho trvalé lásce navzdory znetvoření.
Ať je příběh pravdivý, či ne, podtrhuje ušlechtilé ideály a hluboké odhodlání, které báseň vyjadřuje – odhodlání silnější než čas, nemoc či smrt.
„Věř mi, přes všechny své rozkošné půvaby mladosti“ se často zpívá na tradiční irskou melodii. A tím se dostáváme k dalšímu způsobu, jak oslavit svátek svatého Patrika. Jakmile si vychutnáte tyto a podobné irské verše, můžete se ponořit i do světa irské hudby, která může být krásnou součástí vašich oslav. Seznam lidových písní, včetně několika irských, najdete zde.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste si přáli, abychom zpracovali? Zašlete nám své nápady či zpětnou vazbu na adresu: namety@epochtimes.cz
–ete–
