Umělečtí historici se domnívají, že šest tapisérií s jednorožcem představuje jednotlivé lidské smysly.
Jednorožec patří mezi nejmilovanější mýtická stvoření středověkého světa. Byl oblíbeným motivem uměleckých děl vytvořených různými technikami, ale dochovaly se pouze dvě známé série tapisérií, které ho zobrazují. „Tapisérie s jednorožcem“ v Met Cloisters v New Yorku je jednou z hlavních hvězd tamní sbírky. Méně známým, ale neméně významným souborem je „Dáma a jednorožec“, mistrovské dílo, které pochází ze stejného období jako newyorské tapisérie. Tato unikátní série je uložena v pařížském Musée de Cluny – Musée National du Moyen Âge, jediném francouzském národním muzeu věnovaném středověkému umění, které spravuje více než 24 000 uměleckých děl.
Všech šest tapisérií z cyklu „Dáma a jednorožec“ je vystaveno ve speciální místnosti. Jejich krása je vyvážena tajemstvím, které je obklopuje – debaty o jejich původu a významu stále pokračují.
Neuchopitelný jednorožec
První zmínka o zvířeti s jedním rohem se v západní kultuře objevuje ve vyprávění řeckého cestovatele v Indii kolem roku 400 př. N. l. Ve středověku lidé věřili, že jednorožci skutečně existují, i když jde o téměř nepolapitelná stvoření. Předpokládalo se, že jejich rohy mají magické ochranné schopnosti. Ve středověku a renesanci byli jednorožci častým motivem v umění – objevovali se v obrazech, freskách, grafikách, tapisériích, špercích i iluminovaných rukopisech.
Údajným důkazem o existenci těchto legendárních tvorů měly být rohy, které byly nesmírně ceněným obchodním artiklem. „Jednorožčí rohy“ uchovávaly kostely i šlechtické sbírky, ale ve skutečnosti šlo o kly narvalů, nikoliv rohy jednorožců. Narvalové jsou mořští savci, kteří obývají arktické pobřežní vody – jeden z jejich dvou zubů prorůstá horním pyskem v podobě mohutného spirálovitého klu. Je zajímavé, že ve starověku a raném středověku byli jednorožci v umění zobrazováni se zcela rovnými a hladkými rohy. Stylizovaná spirálovitá podoba – jak ji vidíme například na tapisérii „Dáma a jednorožec“ – se rozšířila až poté, co skandinávští námořníci začali obchodovat s narvalími kly.
„Mona Lisa středověku“
Tapisérie „Dáma a jednorožec“ byly utkané kolem roku 1500. Pravděpodobně pocházejí z Flander, které byly v té době proslulé výrobou vynikajících tapisérií, ale to je jen jedna z mnoha nevyřešených otázek, které jsou stále předmětem bádání. První doložená zmínka o těchto tapisériích pochází z roku 1814, kdy byly popsány v souvislosti s Château de Boussac ve střední Francii. O 27 let později je objevil Prosper Mérimée, francouzský spisovatel, historik, archeolog a autor novely „Carmen“. Okouzlila ho jejich nádhera, ale znepokojoval ho jejich špatný stav – byly vystaveny vlhkosti a krysám. Tato zanedbanost poškodila vzácná díla a navíc je lidé rozřezávali, aby si z nich vyrobili koberce nebo plachty na povozy. Mérimée napsal francouzským politikům dopis s naléhavou žádostí o jejich záchranu. V roce 1882 zakoupilo tapisérie Musée de Cluny za 25 500 franků.
Tyto tapisérie bývají často označovány jako „Mona Lisa středověku“ nebo „národní poklad Francie“. Do širokého povědomí se dostaly díky zmínkám v literatuře. Objevují se například v románech významných autorů, jako jsou „Jeanne“ od George Sandové nebo „Zápisky Malta Lauridse Brigga“ od Rainera Marii Rilka. I dnes se tapisérie objevují v literatuře a filmu.
Až v roce 1921 dospěli historici umění ke shodě ohledně jejich významu. Věří, že tapisérie představují jednotlivé smysly – hmat, chuť, čich, sluch a zrak, přičemž ikonografie odpovídá tehdejším středověkým kodifikacím těchto smyslů. Šestá tapisérie tak symbolizuje „šestý smysl“, což je výraz, který sice dnes běžně používáme, ale pochází již ze středověku.
Každá tapisérie zobrazuje světlovlasou dámu se lvem po pravici a jednorožcem po levici. Na čtyřech z šesti tapisérií ji doprovází také dvorní dáma. Lev a jednorožec nesou červený erb se třemi stříbrnými půlměsíci na modrém pruhu. Historikové jej přisuzují šlechtickému rodu Le Viste z Lyonu, který pravděpodobně tapisérie objednal, i když přesná identita zadavatele zůstává nejistá.
Hlavní postavy jsou vždy umístěny ve středu kompozice na plovoucím modrém ostrově proti červenému pozadí. Tento motiv doplňuje bohatě zdobený styl „millefleurs“ (tisíc květin), který tapisérie proslavil. Mezi desítkami vyobrazených rostlin se objevují například modřence, karafiáty, narcisy, sedmikrásky, konvalinky, měsíčky, macešky, fialky, cesmíny, duby, pomerančovníky a borovice. Kromě rostlin zdobí tapisérie množství zvířat – mezi nimi draví ptáci, volavky, straky, papoušci, koroptve, gepardi, psi, jehňata, leopardi, opice, lišky a králíci.
Není zcela jisté, kde byly tapisérie utkány, ale je pravděpodobné, že návrhy pocházejí z Paříže. Na základě výtvarného stylu je kurátoři spojují s dílem Mistra Anny Bretaňské, kterým mohl být Jean d’Ypres. Tento umělec je známý jako autor nádherné iluminované modlitební knihy „Très Petites Heures“, vytvořené pro Annu Bretaňskou, francouzskou královnu.
Zobrazení smyslů
Na tapisérii „Dotek“ má mladá žena rozpuštěné vlasy pod diadémem. Její tmavě modré sametové šaty jsou lemovány hermelínem, kožešinou spojovanou s královským majestátem, a zdobeny zlatem a drahokamy. Motiv hmatu je zřejmý ze dvou předmětů, které drží – v pravé ruce má korouhev, zatímco levou rukou jemně svírá roh jednorožce. Jednorožci byli často alegorickými postavami v příbězích o dvorské lásce, takže výjev lze chápat jako zkrocení jednorožce, symbolického milence. Tento výklad podporují i zvířata v pozadí, která mají obojky jako znamení spoutanosti.
Na tapisérii „Chuť“ žena, jejíž závoj se třepotá jako ve vánku, elegantně vybírá sladkost z misky, kterou jí podává dvorní dáma. Kousek, zřejmě podobný mandli Jordan, podává papouškovi sedícímu na její ruce. Tuto akci zrcadlí opička na okraji scény, která si pochutnává na ovoci. Za dámou je treláž pokrytá růžemi, což odkazuje na hortus conclusus (uzavřenou zahradu), oblíbený motiv ve vyobrazeních dvorské lásky. Dalším tradičním symbolem této ikonografie je granátové jablko, které lze spatřit na přívěscích opasku dámy.
Tapisérie „Čich“ se zaměřuje na vůni květin. Dáma v ní váže věnec z karafiátů, které jí podává její dvorní dáma. Tento módní květ byl považován za metaforu lásky a věnce se často objevovaly v romantických výjevech. Opět zde figuruje opička, která tentokrát přivoní ke květu růže, což zdůrazňuje alegorický význam scény. Dáma má tentokrát hlavu zakrytou honosně zdobenou čelenkou, a na rukou náramky – nově umístěné na zápěstí, nikoli vysoko na paži, což bylo tehdy módní novinkou.
Na tapisérii „Sluch“ zaznívá hudba. Dáma hraje na cenné středověké přenosné varhany, které jsou osazeny drahokamy. Dvorní dáma jí pomáhá ovládat měchy, které vhánějí vzduch do nástroje. Scéna je vizuálně bohatá na textilie – varhany jsou umístěny na orientálním koberci, zatímco dáma má na sobě šaty se vzorem granátových jablek, které byly vrcholem italské módy raného 16. století. Dáma zde také nosí čelenku s pery, známou jako aigrette.
Na tapisérii „Zrak“ je zobrazena sedící dáma, přičemž jednorožec částečně spočívá v jejím klíně – což opět symbolizuje aspekty dvorské lásky. Levou rukou jednorožce hladí, zatímco pravou drží zrcadlo ze zlata a drahokamů – což byl luxusní předmět tehdejší doby. Pozadí je zaplněno zvířaty, která se účastní „hry pohledů“ – mezi nimi je pes, lvíče a králík.
Šestá a nejzáhadnější tapisérie nese nápis „Á mon seul désir“, což v překladu znamená „K mému jedinému přání“. Tento dvorský milostný motiv podněcuje řadu interpretací. Nápis se nachází na luxusním stanu v pozadí. Dáma si od dvorní dámy přebírá šperkovnici, přičemž drží náhrdelník podobný tomu, který nosí v tapisérii „Chuť“. To vede k otázce – bere si šperk, aby si jej nasadila, nebo jej vrací do skříňky? Pokud druhá možnost, může se jednat o odmítnutí světských rozkoší a hmotných smyslových požitků z předchozích tapisérií. Mezi teoriemi o významu této tapisérie je i myšlenka svobodné vůle. Převládající interpretace však říká, že se jedná o vnitřní smyslový prožitek, spojený s duší – tedy se srdcem.
Tapisérie „Dáma a jednorožec“ patří mezi největší umělecké výtvory středověké Evropy. Mistři tkalci, kteří je vytvořili, na nich pravděpodobně pracovali několik let a jejich výroba musela být nesmírně nákladná. Přestože jejich původní význam zůstává zahalen tajemstvím, jsou stále oslavovány pro svou estetickou dokonalost a působí na diváky harmonií barev a kompozicí, která navozuje pocit klidu a úžasu.
–ete–
