Riziko deprese a sebevraždy zůstává po úrazu mozku zvýšené po mnoho měsíců i let.
Laura Kimbroová držela v náručí svého syna jen chvíli poté, co si vzal život – a byla si jistá, že to tak ve skutečnosti nechtěl.
Téměř dva roky předtím se Seth Kimbro podíval na své rodiče s obavami v očích a zeptal se: „Zemřu?“ Kamarád ho tehdy odvezl na pohotovost poté, co během jízdy v terénním vozidle narazil obličejem do velké poštovní schránky, částečně zarostlé vysokou trávou.
Bylo mu 22 let, měl rozbitou bradu s hlubokou tržnou ranou, několikrát zlomenou čelist a vyražené zuby. Vyšetření pomocí CT a magnetické rezonance neprokázala žádné viditelné poškození mozku. Rodině spadl kámen ze srdce a zaměřila se na náročné fyzické zotavení.
„Když nám řekli, že nemá poraněný mozek, cítila jsem obrovskou úlevu, protože náraz šel přímo do hlavy. Říkala jsem si: ‚Díky Bohu.‘ Klečela jsem a děkovala,“ řekla paní Kimbroová deníku Epoch Times.
Podle všeho se Seth zotavoval dobře. Po dobu, kdy měl zadrátovanou čelist, zhubl, ale postupně nabíral zpět svalovou hmotu i – zdánlivě – sebevědomí. Seznámil se s dívkou, požádal ji o ruku a nastěhoval se k ní. Našel si novou práci, která ho těšila, a těšil se i na svatbu své sestry.
Objevovaly se však drobné náznaky, že se emocionálně a psychicky necítí jako dřív. Svěřil se matce, která mu ihned sjednala první možný termín u terapeuta – za 24 dní. O šest dní dříve si Seth vzal život.
Nenechal po sobě žádný dopis – jen soubor náznaků, které jeho rodině pomohly pochopit, že trpěl depresí způsobenou postkomočním syndromem (PCS), což je stav, který postihuje až 30 procent pacientů po otřesu mozku.
Postkomoční syndrom způsobuje mozkovou mlhu, bolesti hlavy, nevolnost, poruchy paměti a rozmazané vidění. Může být provázen depresí, která mění osobnost a způsobuje, že se pacient jen obtížně smiřuje s tím, jaký byl před úrazem a jaký je nyní. Mohou se u něj objevit i sebevražedné myšlenky.
Přibližně 25 procent pacientů s traumatickým poraněním mozku zažívá sebevražedné sklony – což je téměř sedmkrát více než v běžné populaci – a toto riziko zůstává zvýšené po řadu let. Podle Světové zdravotnické organizace je však důležité zmínit, že dvě třetiny lidí, kteří o sebevraždě uvažují, ji nikdy nespáchají.
Postkomoční syndrom je obtížně zjistitelný při běžných vyšetřeních a pacienti se za své příznaky často stydí, a tak o nich nemluví. Odborníci ale uvádějí, že existují způsoby, jak se z poranění i související deprese zotavit.
„Je to velmi složité zranění, protože je neviditelné a snadno se může špatně vykládat,“ řekla neuropsycholožka Alina Fongová deníku Epoch Times.
Jiný typ poranění mozku
Otřes mozku je mírná forma traumatického poranění mozku (TBI), která se může zhojit během několika minut, ale také to může trvat měsíce. Vzniká v důsledku nárazu do hlavy – například při sportovním úrazu nebo autonehodě – nebo následkem prudkého otřesu. Člověk nemusí ztratit vědomí, ale jeho stav vědomí se může změnit, například ve formě dezorientace nebo zmatku.
Pocity deprese bývají nejvýraznější během prvních dvou týdnů po otřesu mozku, ale mohou přetrvávat celé měsíce, někdy i roky.
Těžká traumatická poranění mozku ovlivňují kognitivní funkce, chování nebo fyzické schopnosti, způsobují dočasné či trvalé poškození mozku a jsou již dlouho spojována se zvýšeným rizikem sebevraždy.
Anekdotické důkazy o tom, že i mírné TBI může zvyšovat riziko deprese a sebevraždy, přiměly výzkumníky k systematickému zkoumání dat.
Sebevraždy po otřesu mozku jsou vzácné – méně než jedno procento postižených zemře tímto způsobem. Avšak podle systematického přehledu a metaanalýzy publikované v odborném časopise JAMA Neurology, která zahrnovala 700 000 případů, měli lidé s diagnózou mírného TBI nebo otřesu mozku dvakrát vyšší pravděpodobnost, že si vezmou život, než ti, kteří žádné poranění mozku neutrpěli.
Výzkum poukázal na několik mechanismů, které mohou u otřesu mozku vést k sebevraždě:
- abnormální propojení mezi neurony v oblastech mozku zodpovědných za kognitivní a emoční zpracování,
- neuropsychologické deficity spojené s klinickou depresí,
- onemocnění, které postupně poškozuje mozek tím, že umožňuje hromadění fosforylovaného tau – bílkoviny, která se ukládá v mozku a je biomarkerem Alzheimerovy choroby – kolem cév a v záhybech mozku.
Tyto mechanismy mají převážně funkční povahu, a proto se často nezobrazí na běžných zobrazovacích vyšetřeních – přesně jako v případě Setha.
Fongová si to uvědomila už na začátku své kariéry, když pracovala ve zdravotnickém zařízení pro veterány, kde se starala o vojáky s válečnými zkušenostmi. Mnozí z nich měli zcela normální výsledky magnetické rezonance. Nárůst podobných případů byl připisován vyšší míře přežití při výbuších – pravděpodobně díky lepší vojenské výstroji a lékařské péči. Přesto však tito veteráni často trpěli řadou příznaků, které byly mylně považovány za psychiatrické problémy bez ohledu na možné poranění mozku, vysvětlila.
„U pacientů s poraněním mozku dochází k určitému přehlížení ze strany lékařů, a to napříč pohlavími i věkem.“
Podle Fongové se diagnóza často míjí cílem také kvůli absenci funkčních skenů v běžných klinikách. Navíc řada pacientů dosahuje v kognitivních testech výsledků v normálním rozmezí, protože jejich schopnost soustředit se a chápat lze na krátkou dobu mobilizovat – ale dlouhodobě už nikoliv.
Klinické nástroje mohou pomoci odhalit riziko
Zdá se, že depresi spojenou s postkomočním syndromem (PCS) je obtížné rozpoznat, protože její příznaky se překrývají s projevy samotného otřesu mozku. Výzkumy však ukazují, že cílené vyšetření pacientů – které se běžně neprovádí – může pomoci identifikovat ty, kteří jsou nejvíce ohroženi.
Ve studii zveřejněné v časopise Brain Research podstoupilo 35 univerzitních sportovců neuropsychologické testování – tedy hodnocení mozkových funkcí, jako je paměť, pozornost, jazykové schopnosti a dovednosti při řešení problémů – a elektroencefalografii (EEG). Výzkumníci zaznamenali rozdíly u těch, kteří prodělali jak otřes mozku, tak depresi.
Účastníci trpící oběma stavy dosahovali v testech výrazně horších výsledků než ti, kteří měli pouze otřes mozku nebo jen depresi. Ve srovnání se zdravými jedinci měli navíc zřetelně narušenou synchronizaci v pásmu alfa – tedy EEG ukázalo, že jednotlivé oblasti mozku mezi sebou nespolupracovaly tak, jak by měly.
Autoři studie uvedli, že EEG a neuropsychologické testy by mohly sloužit jako objektivní nástroje pro diagnostiku lidí, kteří se po otřesu mozku potýkají s depresí.
Jiná studie, publikovaná v JAMA Network Open, porovnávala údaje o dětech ve věku pěti až 18 let, které prodělaly otřes mozku, s daty dětí se svalově-kosterními poraněními. Výzkumníci zjistili, že u dětí s otřesem mozku bylo vyšší riziko vzniku psychických potíží, hospitalizace na psychiatrii a sebepoškozování.
„Naše zjištění naznačují, že při následných návštěvách kvůli otřesu mozku by lékaři měli hodnotit i duševní zdraví pacientů. Ukázalo se, že spolupráce různých odborníků a cílená péče o duševní zdraví zlepšují výsledky u dětí s přetrvávajícími příznaky otřesu mozku,“ napsali autoři.
Zotavení je možné
Příběh uzdravení Anessy Arehartové ukazuje důležitý aspekt deprese způsobené postkomočním syndromem – proces hojení může být zdlouhavý, frustrující a osamělý, ale zároveň i osvobozující.
Dvě vážné autonehody v rozmezí 53 dnů jí způsobily nesnesitelnou bolest hlavy. Arehartová deníku Epoch Times řekla, že po druhé nehodě nebyla schopna ani podepsat své jméno. Mozkové skeny odhalily rozsáhlé poškození, výrazné pohmožděniny a otok. Přesto trvalo celý rok, než jí neurolog zmínil diagnózu PCS.
„Na velkou část poslední dekády si opravdu nevzpomínám,“ řekla Arehartová. „Necítila jsem spojení se svým vlastním tělem. Byla jsem na dně, a to jsem jinak hodně společenská a veselá. Ta deprese byla hrozná. Došlo to tak daleko, že jsem měla pocit, že už to nezvládnu.“
Zatímco jí terapie pomohla naučit se odpustit oběma řidičům, k uzdravení mozku jí pomohly dlouhé procházky v přírodě. Pobyt venku se pro ni stal natolik důležitým, že se přestěhovala do malého domku na padesátiakrovém pozemku, aby mohla trávit co nejvíce času v lese.
„Sedávala jsem v lese a cítila, jak mě příroda utěšuje, uklidňuje, jak mi dává pocit bezpečí,“ řekla Arehartová. „Vždy jsem narazila na něco, co pro mě bylo metaforou znovuzrození, uzdravení nebo naděje na lepší zítřek. Objevily se věci, na které bych sama nepřišla – byly to jemné připomínky, které mi dodávaly jiskřičky naděje. A byl to jediný čas, kdy mě přestala trápit ta nesnesitelná bolest hlavy.“
Znovu se naučila malovat – je to její profese – a napsala dvě knihy o své zkušenosti, aby povzbudila ostatní. Jedna z nich je obrazová publikace s jejími fotografiemi přírody, které pořizovala denně, aby si uchovala vzpomínky na své procházky a zároveň tím začala léčit svůj mozek.
Fongová uvedla, že intenzivní terapie může proces uzdravování výrazně urychlit – pacienti se díky ní vracejí k běžnému životu rychleji a často i pohodlněji.
V její klinice pacienti absolvují léčbu během dvoutýdenního programu, který probíhá každý den na místě. Terapeutický plán zahrnuje cvičení na posílení kognitivních funkcí, koordinace mezi mozkem a svaly, zraku, rovnováhy a smyslové integrace. Součástí je také psychologická podpora pro pacienty, kteří se potýkají s depresí a sebevražednými myšlenkami.
Ať už se pacient vydá jakoukoli cestou, podle Fongové je důležité, aby měl k dispozici odborníka – ideálně někoho se zkušenostmi s PCS – na kterého se může obrátit, pokud se objeví sebevražedné myšlenky.
Doporučila několik strategií, jak zvládat depresi a myšlenky na sebevraždu:
- Každý den si s někým promluvte.
- Vytvořte si denní režim – pomáhá mozku – a držte se ho.
- Mějte připravený krizový plán, co dělat při výskytu sebevražedných myšlenek, včetně toho, komu zavolat, pokud přetrvávají.
- Pravidelně se hýbejte a zůstávejte aktivní.
- Najděte si místo, kde se cítíte bezpečně, a v případě potřeby se tam uchylte před okolním světem.
Fongová zároveň upozornila na věci, kterým je dobré se vyhnout:
- Být dlouho sám.
- Alkohol, který přispívá k malátnosti, impulzivnosti a depresi.
- Drogy, pokud možno včetně konopí.
- Činnosti, o kterých víte, že vám zhoršují náladu, například nepřínosné vzpomínání.
- Utápění se v sebevražedných myšlenkách – to je může jen posilovat.
Dále varovala, že potlačování těchto myšlenek může mít opačný účinek: „Tyto myšlenky jsou normální reakcí. Ale neznamenají, že je musíte brát vážně,“ řekla. „Přijměte je, uznejte, že přišly, a nechte je odejít. Pak se něčím rozptylte – pusťte si film, najděte si nový koníček.“
Příznaky postkomočního syndromu (PCS)
Jak poznat, že trpíte postkomočním syndromem? Jakýkoli úder do hlavy nebo prudké zatřesení může způsobit PCS. Příznaky se obvykle rozdělují do čtyř skupin:
Fyzické příznaky
- potíže s rovnováhou
- přecitlivělost na světlo nebo hluk
- bolesti hlavy
- změny vidění, například rozostřené nebo nejasné vidění
- únava a ospalost
- nevolnost nebo zvracení bezprostředně po úrazu
Kognitivní příznaky
- potíže se soustředěním
- zpomalené zpracovávání informací
- potíže se zapamatováním nových informací
- mozková mlha nebo nejasné myšlení
Emocionální příznaky
- pocity smutku, podrážděnosti, úzkosti, nervozity nebo paniky
- potíže s regulací emocí nebo zvýšená citlivost
- ztráta zájmu o věci, které dříve přinášely radost
Spánek
- spánek výrazně delší než obvykle
- spánek výrazně kratší než obvykle
- potíže s usínáním
- potíže se znovuusínáním
- myšlenky, které nedovolí usnout
Přinášet světlo do temnoty
Když paní Kimbroová po smrti svého syna procházela jeho mobilní telefon, ukázalo se, že jeho trápení bylo mnohem hlubší, než si kdo uvědomoval – a že jeho příznaky přesně odpovídaly PCS. Psával si poznámky o tom, proč nenávidí sám sebe a proč ztrácí naději. Tyto zápisky ostře kontrastovaly s jeho veřejným obrazem člověka s pevnou vírou.
I když jednou v noci dcera Kimbroových probudila rodiče kvůli znepokojivému telefonátu od Setha – bylo z něj patrné, že se cítí velmi špatně a v hlubokém zoufalství – paní Kimbroová si nepřipouštěla, že by si mohl ublížit. Když jim na cestě k jeho domu zavolal policista, že Seth zemřel, nedokázala zprávu vůbec zpracovat.
„Ani mě nenapadlo, že by mohl spáchat sebevraždu. Kdo Setha znal, věděl, kolik měl v sobě života – vůbec to nedávalo smysl,“ řekla.
To zdrcující zoufalství z toho, že dorazili pozdě, je něco, co už nikdo další z jejich okolí nemá zažít.
Od té doby se paní Kimbroová věnuje osvětě – studuje problematiku PCS a šíří informace o tomto stavu i o sebevražedných myšlenkách v lékařských zařízeních. Napsala knihu o jejich zkušenosti s názvem Giving Light to Darkness („Světlo do temnoty“) a celá rodina se dál snaží uchovat Sethovu památku živou.
„Byl okamžik, kdy jsem se na Boha trochu zlobila, že jsme Setha ztratili,“ řekla paní Kimbroová. „Ale pak jsem si uvědomila, že nám ho vlastně Bůh vrátil – na 22 měsíců. Mohl plánovat budoucnost. Poznal úžasnou dívku a požádal ji o ruku. Spousta lidí se k tomu bodu v životě ani nedostane – a on to zažil.“
Pokud vy nebo někdo z vašich blízkých zápasíte s myšlenkami na sebevraždu nebo sebepoškozování, vyhledejte pomoc. Pamatujte, že nejste sami.
Linka prevence sebevražd USA: volejte nebo pište na číslo 988, případně pošlete SMS se slovem „HELLO“ na 741741
Linka prevence sebevražd Česká republika: volejte na číslo 116 123 (Linka první psychické pomoci, nonstop), případně 116 111 (Linka bezpečí, nonstop pro mládež do 26 let)
–ete–
