Klasická literatura a poezie mají sílu inspirovat velká umělecká díla. Podíváme se na pět obrazů úzce spojených s legendami, divadelními hrami a mýty.
Průnik výtvarného umění a literatury vytváří úrodnou půdu pro rozkvět tvořivosti. Jedním z největších pokladů západní civilizace je nepřetržitý „rozhovor“, který se v průběhu staletí odehrává mezi básníky, malíři a filozofy, kteří reagují na myšlenky a umělecké výrazy jeden druhého. Každé umělecké dílo inspirované literaturou se vyjadřuje k textu, který ho inspiroval – interpretuje autorovu vizi, dodává hloubku jeho dílu a zároveň se stává novou vizí, novým samostatným uměleckým dílem.
Zkoumání tohoto uměleckého dialogu je čirou radostí pro literární kritiky i odborníky na umění. Ve vzájemném vztahu dochází k synergii – umění osvětluje poezii a poezie zase osvětluje umění.
Zde je pět příkladů této umělecké souhry v její nejlepší podobě.
Krajina s pádem Ikara od Pietera Bruegela (1560)
Tento obraz nizozemského mistra Pietera Bruegela, podobně jako kmen stromu, vyrůstá z literární tradice a tvoří základ pro pozdější literární výhonky. Bruegel na něm zachytil scénu z řeckého mýtu o Ikarovi a Daidalovi.
V tomto mýtu si král Minós z Kréty najme vynálezce Daidala, aby postavil složitý labyrint jako vězení pro Minotaura, z něhož nebude úniku. Poté, co Daidalos úkol splní, král Minós mu nedovolí vrátit se domů a uvězní jej i s jeho synem Ikarem ve věži.
Vynalézavý Daidalos vytvoří dva páry křídel z peří a vosku, aby se s Ikarem mohli zachránit. Ikaros však nedbá otcových varování, letí příliš blízko ke slunci, vosk se rozpustí, peří odpadne a Ikaros se zřítí do moře, kde umírá.
Bruegel zvolil zajímavý způsob zobrazení okamžiku Ikarova pádu – zasadil ho do pozadí obrazu tak, že si ho kolemjdoucí sotva všimne. Z vody trčí jen dvě malé nohy, které mizí v tmavě zeleném moři. Malba se soustředí na velkou majestátní loď a oráče pracujícího na poli v popředí.
Tento slavný obraz inspiroval i slavnou báseň modernistického básníka W. H. Audena. Ten v ní uvažuje o tom, jak většina postav na obraze Bruegela nevnímá Ikarovu tragédii:
O utrpení se nikdy nemýlili,
Staří mistři: jak dobře chápali
Jeho lidskou pozici; jak se odehrává
Zatímco někdo jiný jí nebo otevírá okno nebo jen tupě kráčí dál.
Takto velké umění rodí další velké umění v nekonečném cyklu.
Andromaché oplakává Hektora od Jacquese-Louise Davida (1783)
Čtenáři Ílias znají jeden z jejích nejpůsobivějších a nejdojemnějších prvků – vztah trójského hrdiny Hektora a jeho milující ženy Andromaché. Hektor, princ Tróje, drží pohromadě obranu města proti obléhajícím Řekům. Jeho vůdcovství, odvaha a bojové schopnosti z něj činí oporu, která chrání město. Zároveň je pečlivým otcem a manželem.
Jedna z nejdojemnějších scén básně nastává, když se Hektor po boji vrací do města, aby navštívil Andromaché a jejich syna Astyanakta. Hraje si s dítětem a utěšuje ženu, která ho prosí, aby se nevracel do boje. Hektor se však vrací, především proto, aby ji ochránil.
Nakonec však neuspěje – je sražen k zemi mocnou rukou Achilla. Davidův obraz zobrazuje Andromaché a Astyanakta, jak truchlí u Hektorova těla.
David scénu zachytil s takovou technickou zručností a dramatickým patosem, že byl v roce 1784 přijat do Královské akademie.
V Davidově ztvárnění dopadá světlo především na zoufalou Andromaché. Odvrací zrak od Hektorova těla, které leží před ní a je napůl zahaleno stínem. Z levého okraje obrazu se jako stín smrti blíží temnota.
Hostina ze Shakespearova Macbetha od Daniela Maclise (1840)
Tento silný obraz Daniela Maclise bere divákům dech svým realistickým zacházením se světlem a stínem, tísnivou atmosférou a dramatickými postoji postav.
Zachycuje okamžik ve hře Macbeth, kdy hlavní postava spatří ducha svého zavražděného přítele Banqua. Banquo sedí v Macbethově vlastním trůnu během hostiny pořádané pro šlechtice. Banquo se stal vedlejší obětí Macbethova děsivého pádu do žárlivosti, paranoie a krutosti. Macbeth reaguje na přízračné zjevení šokem a hrůzou. Jeho žena, Lady Macbeth, se snaží hostům, kteří ducha nevidí, vysvětlit jeho podivné chování.
Od divoce planoucího lustru přes rozmáchnuté gesto Lady Macbeth až po zděšeného Macbetha (v kontrastu s nehybným obrysem ducha otočeného zády) – obraz má silnou, lehce šílenou energii. Odráží Macbethův pád téměř do šílenství, jak ztrácí kontrolu nad situací.
Tmavé stíny po okrajích kompozice odrážejí temnotu, čarodějnictví a zlo, které obklopuje Macbetha v této nejtemnější Shakespearově tragédii. Lady Macbeth je dominantní a nejjasněji osvětlenou postavou na obraze, což bezpochyby odráží její významný vliv na manžela a děsivé události hry.
Ofélie od sira Johna Everetta Millaise (1851)
Shakespearovo dílo je mezi výtvarníky velmi oblíbené, a zde máme další scénu z jeho tragédie, tentokrát v podání sira Johna Everetta Millaise. Millais s dojímavou silou zachycuje Oféliiny poslední okamžiky ze hry Hamlet.
Ofélie je Hamletovou milenkou. Když Hamlet, zarmoucený smrtí svého otce – dánského krále – začne jednat zmateně a nechtěně zabije jejího otce Polonia, Ofélie se zhroutí a propadá šílenství. Poté bezcílně bloudí divočinou, zpívá podivné písně a nakonec se utopí v potoce.
Millais zachytil Ofélii těsně předtím, než se ponoří pod hladinu. Její rty jsou stále pootevřené, jako by zpívala, šaty a vlasy se kolem ní vznášejí ve vodě a v ruce svírá několik uvadlých květin. Syté barvy a zvláštní, téměř sošné držení těla napůl ponořené ženy přitahují pozornost.
Jak napsala Janie Slabbert pro magazín The Collector: „I ve smrti působí ladně a vyrovnaně, s dlaněmi jemně obrácenými vzhůru, jako by přijala svůj osud.“ Opravdu – Oféliiny rozpažené paže naznačují, že je připravená přijmout to, co přichází: svou blížící se smrt.
Dáma ze Shalott od Johna Williama Waterhouse (1888)
Na tomto obraze zachytil John William Waterhouse scénu z díla svého současníka, velkého básníka Alfreda, lorda Tennysona. Tennyson se silně inspiroval artušovskými legendami – další příklad toho, jak jedno umění plodí druhé. Mimo jiné napsal sbírku básní Idyly královy, která legendy převypráví ve verších.
Samostatná báseň Dáma ze Shalott vypráví o dívce žijící ve věži u řeky, která teče do Kamelotu. Je obětí kletby, kvůli níž se nesmí přímo podívat na svět. Kdyby tak učinila, zemře. Vnímat okolí může jen skrze zrcadlo, přičemž vše, co v něm vidí, tká do tapisérií. Nakonec se však rozhodne pravidlo porušit. Podívá se přímo na Kamelot, čímž svůj osud zpečetí. Opustí věž, nastoupí do loďky a pluje po řece směrem ke Kamelotu. Umírá dřív, než tam dorazí.
Tento jeden z nejslavnějších Waterhouseových obrazů zachycuje hrdinku ve chvíli, kdy sedí v loďce, pluje po řece a míří vstříc smrti. Obraz vyniká kombinací fotografického realismu s mystickou, až snovou atmosférou. Díky hustým detailům a bohatým barvám Waterhouse tento okamžik silně oživil – jen několik chvil před příchodem smrti.
Z výrazu dámy lze vyčíst, že si své blížící se smrti vědomě uvědomuje – její tvář je hluboce smutná, unavená, křehká, a přesto klidná. Sedí rovně, jednu paži má mírně nataženou, a hledí vpřed, jako by chtěla ještě naposledy spatřit co nejvíc ze světa, než jí navždy zmizí z očí.
Podobně jako dáma ze Shalott viděla svět jen v odrazu zrcadla, i velcí umělci zmínění v tomto článku pozorovali svět skrze mýty, básně a příběhy, které se snažili výtvarně vyjádřit. Jejich díla se tak stávají jakýmsi dvojím odrazem reality – literatura a umění se v nich prolínají, aby společně přinesly pravdu a krásu do ostřejšího zřetele, jako čočky složené jedna na druhou v dalekohledu.
–ete–
