Matka pěti dětí z Texasu nevěří v bezmyšlenkovitou výchovu ani v následování toho, co je považováno za „normální“, jen proto, že to dělají ostatní. Věří v řešení problémů od základu – tedy v práci na srdci a mysli, což je podle ní to jediné, na čem nakonec opravdu záleží.
Jedním z jejích výchovných pravidel je, že její dospívající děti nemohou mít telefon, dokud nedokážou splnit několik základních, ale důležitých úkolů.
„Telefony nejsou tím skutečným problémem. Problém spočívá v tom, co mohou způsobit – závislost a to, že děti začnou být zlé k ostatním,“ říká čtyřiačtyřicetiletá farmářka Caroline Ruth Nelsonová v rozhovoru pro Epoch Times.
Podle Nelsonové přinášejí chytré telefony, sociální sítě a určité aplikace dětem „spoustu dopaminových výbuchů“, které mohou poškodit jejich mozek a vývoj, a způsobit, že si nebudou schopné poradit s „ničím nepříjemným“.
Zdůrazňuje to znovu a znovu.
„Nedovedu si představit, že bych svému dvouapůlletému vnukovi dala telefon jen proto, aby byl v obchodě zticha,“ říká. „Proč si s ním radši nepopovídat? Řekněte mu, co právě děláte, co kupujete – zapojte ho.
„Někdy je lepší vychovávat tím těžším způsobem a dělat věci trochu jinak, aby se vašim dětem vedlo lépe. Rozhodně si myslím, že celý ten takzvaný ‚woke‘ přístup… už jen to, že by dítě mělo mít možnost zvolit si pohlaví, mi přijde naprosto absurdní. Dětem přece nedovolujeme rozhodovat o určitých věcech. Jsou to děti. Musíme je vést – a ne jim říkat: ‚Když ti to dělá dobře, tak to dělej.‘“
„Domácí vzdělávání je životní styl“
Paní Nelsonová žije se svým manželem Clintem, výrobcem nábytku a kuchyní na míru, a jejich dětmi v San Antoniu v Texasu. Oba vyrostli na rančích, takže tvrdá práce jim není cizí – a jejich život nebyl nikdy jednoduchý.
Pochází z Colorada, kde se narodily i všechny její děti. Její první manžel ji po dvaceti letech manželství opustil. Už šest let je vdaná za pana Nelsona, který jí pomáhá zvládat dospívání několika z jejích dětí. Společně se starají o zvířata i rozsáhlou zahradu a dětem předávají víru i pracovní morálku.
„Chci, aby z nich vyrostli bohabojní, dobří lidé, kteří jsou laskaví a přispívají své komunitě,“ sdílí.
Když její nejstarší syn chodil do páté třídy, měla pocit, že ve škole nemá prostor být prostě klukem. Ačkoli už dříve slyšela o domácím vzdělávání, působilo na ni cize. Avšak poté, co viděla, jaký vliv má státní škola na jejího syna, cítila potřebu tuto možnost dále prozkoumat.
Znala několik matek, které doma učily své děti, a chtěla zjistit, jak to funguje.
„Navštívila jsem je doma a strávila s nimi celý den, abych viděla, jak vypadá domácí výuka, a položila jim spoustu otázek,“ vzpomíná. „Jedna z nich mi řekla… domácí vzdělávání je životní styl. Je to způsob, jak žít se svými dětmi.“
To ji oslovilo, a tak se do domácího vzdělávání ponořila naplno. Začala se zajímat o různé přístupy ke vzdělávání, například o takzvaný unschooling – volnější styl domácí výuky bez pevných osnov, založený na přirozeném zájmu dítěte. Ale nejvíce se ztotožnila s filozofií Charlotte Masonové, která podporuje četbu kvalitních knih a objevování přírody.
„Když byly děti malé, opravdu jsem jim dovolila být dětmi a objevovat svět kolem sebe. Navštěvovali jsme muzea, jezdili jsme na výlety, exkurze, a učili se o světě venku,“ zmiňuje Nelsonová.
Jediná věc byla pro její děti naprosto mimo hranice: chytrý telefon.
Pravidla pro získání telefonu
Jedním ze způsobů, jak Nelsonová doufá, že v dětech zakoření dobré vlastnosti, jsou pravidla a zásady, které je udržují při zemi. Uvádí, že o telefonech s dětmi vůbec nezačínají mluvit dřív než kolem třináctého roku – a i tehdy záleží na každém dítěti zvlášť.
Když se s manželem shodnou, že přišel ten správný čas, musí dítě podle ní splnit pět věcí. Popsala je ve videu na svém instagramovém profilu @LifeWithCarolineRuth:
Za prvé, musí umět rozdělat oheň. Za druhé, musí být schopni uvařit jídlo. Za třetí, musí umět požádat o cestu. Za čtvrté, musí si umět sami vyprat. A nakonec musí umět naslouchat, poslouchat a mluvit s rodiči tváří v tvář.
Podle ní tyto dovednosti dokazují, že se dítě učí odpovědnosti – a právě tu podle ní potřebuje, pokud má mít chytrý telefon.
„Když se dítě stará o své prádlo nebo uvaří jídlo, ukazuje tím určitou míru odpovědnosti,“ poznamenává.
Děti podle ní pak mohou prokázat, že si zaslouží důvěru tím, jakým způsobem telefon používají – tedy zda se dokáží správně rozhodovat i v souvislosti s vážnými tématy, jako je například pornografie, která je s používáním telefonu často spojena.
Zároveň to posiluje důvěru ve vztahu, jak dodává. Ona i její manžel dávají dětem najevo dobrou vůli – důvěřují jim, že se budou rozhodovat správně. A děti se na oplátku učí důvěřovat jim, že jako rodiče dělají rozhodnutí v jejich nejlepším zájmu.
„Neměli bychom vychovávat bez rozmyslu“
Když mluví o reakcích na svá videa, Nelsonová sdílí: „Je to jako Divoký západ.“
Někteří její přístup chválí, jiní ji ostře kritizují – podle nich budou její děti kvůli přísným pravidlům svou matku nenávidět.
Je však vděčná za pozitivní komentáře od rodičů, které její přístup inspiroval. Podle nich je zavedení těchto pravidel jakýmsi přechodovým rituálem.
Bez ohledu na reakce si paní Nelsonová stojí pevně za svým: „Neměli bychom vychovávat bez rozmyslu – natož jen tak dětem rozdávat telefony,“ podotýká.
Pro paní Nelsonovou je vedení dětí k dospělosti mnohem víc než jen kontrola nad tím, kdy a jak používají telefon. To nejdůležitější je pro ni být spolu jako rodina a vychovávat děti v rovnováze.
„Jsme docela sportovní rodina,“ říká. „Jsem koordinátorkou naší domácí krosové ligy, takže všechny moje děti běhají opravdu dobře.“
Kromě přespolního běhu a atletiky si hrají videohry, chodí na ryby, jezdí pod stan a podnikají další aktivity v přírodě. Její manžel je naučil pracovat s nářadím, takže mu pomáhají jak v dílně, tak při opravách a úpravách v domácnosti.
Díky společně trávenému času, důvěře a vzájemné komunikaci doufá Nelsonová, že svým dětem předává především svou křesťanskou víru.
„Celý náš rodinný život vychází z Bible – z toho, co v ní čteme, a z toho, že nás Bůh stvořil ke svému obrazu,“ prozrazuje.
Zároveň doufá, že její videa ukazují, že věřící lidé mohou být laskaví a soucitní.
„Chci, aby lidé viděli, že křesťanské rodiny mohou být milující, i když s někým nesouhlasí. Nemusí v tom být nenávist ani nevraživost – zvlášť kvůli tomu, že vychováváme své rodiny odlišným způsobem,“ uzavírá.
Na této reportáži se podílel Arsh Sarao.
–ete–
