Komentář
Mezi vládami světa existuje jakási nepsaná dohoda: sdílet ekonomická data, která vypovídají o stavu hospodářství. Nejde jen o snahu být transparentní. Je to zároveň forma soutěže – kdo má zdravější ekonomiku – která zároveň pomáhá kapitálovým trhům lépe směrovat investice tam, kde jsou potřeba.
Samozřejmě, data bývají někdy nepřesná, jindy přímo zkreslená. Ale obecně tu bývá aspoň snaha o určitou otevřenost. To umožňuje analytikům, investorům i politikům lépe vyhodnocovat situaci a činit rozhodnutí – zejména pro centrální bankéře jsou to klíčové informace.
Platí přitom jedno jednoduché pravidlo: čím transparentnější vláda je, a čím větší svoboda slova panuje při interpretaci těchto dat, tím větší důvěru vzbuzují. A platí také, že státy, které svá čísla bez ostychu sdílejí, jimi většinou chtějí něco ukázat – že je na co být hrdý.
Když ale země najednou „zhasne“ a přestane data publikovat úplně, je to velmi znepokojivý signál.
A přesně to se nyní děje v Číně.
V posledních několika měsících – a v některých oblastech už i několik let – Čína přestala zveřejňovat klíčová ekonomická data: prodeje půdy, zahraniční investice, míru nezaměstnanosti, důvěru podnikatelů, počet investorů na finančních trzích, hodnotu nemovitostí, maloobchodní tržby a dokonce i údaje o kremacích, které jsou zásadní pro odhad zdravotního stavu populace. Příslušné úřady jednoduše přestaly reportovat.
U druhé největší ekonomiky světa, o jejímž skutečném zdraví existují dlouhodobé pochybnosti, je to mimořádně vážná zpráva.
Pozorní pozorovatelé mají po léta pochybnosti o pravdivosti čínských údajů o HDP. Úřední čísla tvrdí, že čínská ekonomika loni rostla o pět procent, což by bylo výjimečné. Jenže takové makroúdaje jsou vždy náchylné k manipulaci – tím spíš v zemi, kde slib nepřetržitého růstu je základem politické legitimity Komunistické strany Číny. Odborníci odhadují, že růst může být ve skutečnosti nadhodnocen o 2 až 3 procentní body.
V prosinci vystoupil renomovaný čínský ekonom Gao Shanwen ve Washingtonu na panelu pořádaném Petersonovým institutem. Vycítil možná chvíli svobody, a tak otevřeně řekl, že nikdo přesně neví, jaký růst Čína skutečně vykazuje. Odhadl, že se může pohybovat okolo dvou procent.
„Můj osobní odhad je, že v posledních dvou až třech letech činil skutečný růst HDP v průměru asi dvě procenta, i když oficiální čísla hovoří o pěti procentech,″ řekl.
V místnosti to nevzbudilo větší reakci – vypadalo to jako poznámka nezávislého odborníka. Jenže Gao Shanwen zapomněl, že není nezávislým aktérem. V Pekingu se informace ihned rozšířila – a byl okamžitě umlčen a potrestán. Ve své firmě už nepracuje. Jeho komentáře byly smazány ze všech čínských webů. Přišel o licenci a nesmí se už k ekonomice vyjadřovat. A zatímco on zmizel z veřejného prostoru, Čínská asociace cenných papírů mezitím všem expertům nařídila, že o stavu čínské ekonomiky se smějí říkat jen pozitivní věci.
Co z toho plyne? Údaje, které dříve byly běžně publikovány, zjevně přestaly být „pozitivní“. Umlčet ekonomy je jedna věc. Ale když se začnou cenzurovat samotná data, vyvolává to silný poplach.
A ten už byl spuštěn. Pozorovatelé nyní uvažují o těch nejhorších scénářích: skrytá realitní krize, vážné problémy s nezaměstnaností, propad investic a vážné potíže státního rozpočtu.
Čína si po desetiletí budovala stabilní růstový model, který stál na pěti hlavních pilířích:
- Levná výroba, která konkurovala Západu a postupně ho vytlačovala.
- Americký spotřebitel, který hledal levné zboží jako únik před vlastní stagnací mezd.
- Rozvoj podnikání financovaný prostřednictvím centrálních úvěrů založených na americkém dluhu.
- Domácí měna uměle podhodnocená vůči dolaru, což zvýhodňovalo export.
- Státem řízené investice do infrastruktury v souladu s národními cíli.
Čína se nikdy nestala volným trhem, jak mnozí doufali v 90. letech. Ale zároveň těžila z relativní regulační volnosti – s minimem právních sporů a s úřady, které tolerovaly podnikání, pokud neohrožovalo politické cíle.
Zásadní bylo i to, že Čína mohla těžit z předpokladu, že globální obchodní řád nebude nikdy zásadně zpochybněn.
Tento předpoklad ale vzal za své. Už první Trumpova administrativa v roce 2018 začala celý přístup přehodnocovat – výsledkem byl pokles amerického dovozu z Číny. Ten sice krátce zvrátila pandemie, kdy USA opět potřebovaly čínské zboží – třeba miliardy roušek.
Dnes, o pět let později, je tu opět silný tlak na oddělení USA od čínské výroby. Druhá Trumpova vláda zcela otočila směr americké obchodní politiky – zpět ke clům. Cílem je vyrovnat bilanci, podpořit domácí výrobu a nahradit příjmy z daní.
Zda to doma v USA přinese kýžené výsledky, není jisté. Ale v Číně to bezpochyby způsobilo otřes. Ohrožuje to totiž základní předpoklad: že americký trh bude navždy čínským odbytištěm.
A zde přichází velká ironie. Po staletí snili podnikatelé o obrovském čínském trhu a představovali si, jak tam budou prodávat boty, výrobky, služby – „pár bot na každou čínskou nohu“, „Čína nás udělá bohatými“, „trh 400 milionů zákazníků“. Takové slogany se tradovaly celé století.
Nakonec ale nebyla Čína spotřebitelem, nýbrž výrobcem. To určilo její roli v globální ekonomice.
Až teď si v USA naplno uvědomují, co to znamená pro jejich vlastní průmysl.
Co s tím? Lepší cesta než protekcionismus je masivní deregulace, silnější dolar a levnější podnikání – tedy obnova amerického podnikatelského ducha. To bude třeba udělat tak jako tak. Cla samotná nestačí.
Zatímco se USA potýkají s vlastními dilematy, Čína čelí ekonomickým problémům, které mohou ohrozit i její politickou stabilitu. A co je nejhorší – my už vlastně ani nevíme, jak vážné to je. Data prostě nejsou.
Text byl v rámci překladu redakčně upraven a zkrácen.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
