Amerika navazuje po revoluci obchodní kontakty v Asii, ale přesvědčit Japonsko, které odmítá křesťanství i Západ, se ukazuje jako nesnadný úkol.
Po podepsání předběžné mírové smlouvy s Anglií v listopadu 1782 začali američtí obchodníci pod vedením Roberta Morrise, hlavního finančníka revoluce, plánovat něco, co jim dříve nebylo dovoleno: navázat přímý obchod s Čínou.
Skupina si najala soukromou loď a přejmenovala ji na Empress of China. S posádkou čítající 34 mužů byla její nákladová paluba naplněna olovem, tkaninou z velbloudí srsti, bavlnou, zvířecími kůžemi, sudy pepře a třiceti tunami ženšenu – byliny, které si Číňané cenili pro její léčivé účinky. Loď vezla také 18 000 dolarů ve stříbrných mincích, tedy v kovu, který tvořil základ čínského peněžního systému.
„Důrazně vám doporučujeme, abyste jak na palubě, tak na pevnině pěstovali dobrou vůli a přátelské vztahy se všemi, s nimiž přijdete do styku nebo navážete obchodní spojení,“ instruovali obchodníci kapitána Johna Greena. „Pravděpodobně budete první, kdo v těchto vzdálených krajích vyvěsí americkou vlajku, a ohled na vaši osobní čest vás povede k tomu, abyste jí svou poctivostí a laskavostí veškerým svým jednáním a chováním zajistil respekt – přičemž je zároveň třeba dbát na to, abyste se sám nestal obětí podvodu.“
Dne 22. února 1784 vyplula loď z New Yorku a urazila 18 000 mil kolem jižního cípu Afriky až do Kantonu (dnešního Guangzhou) v Číně, kam dorazila 28. srpna. Úvodní seznámení a následná obchodní jednání vedená Samuelem Shawem, obchodníkem z Bostonu, byla úspěšná. Loď se vrátila do New Yorku s nákladem čaje, jemného porcelánu, hedvábí a střelného prachu. Za úspěšné završení této mise byl Shaw v roce 1786 jmenován prvním americkým zástupcem v Číně.
Poté, co Amerika navázala obchodní styky s Čínou, bylo přirozeným dalším krokem hledání dalších obchodních partnerů v oblasti Pacifiku. Obchod s Japonskem – další slavnou asijskou zemí – se však ukázal jako nemožný.
Izolace Japonska
Téměř 200 let před vyplutím Empress of China skončilo v Japonsku období válčících států, což vedlo k postupnému sjednocení země pod vládou šógunátu. Oda Nobunaga (1534–1582), Toyotomi Hideyoshi (1537–1598) a Tokugawa Ieyasu (1543–1616) jsou známí jako „tři sjednotitelé“. Jejich metody sjednocení byly represivní jak vůči Japoncům, tak vůči cizincům.
Zásadním prvkem tohoto sjednocení byla politika izolacionismu, která zahrnovala protikřesťanská a protizápadní nařízení. Hideyoshi v roce 1587 vydal první protikřesťanský edikt, jímž vyhostil misionáře a omezil činnost církve. O deset let později nechal Hideyoshi popravit šest misionářů a dvacet japonských křesťanů. V roce 1612, za vlády takzvaného šógunátu Edo, následoval nový edikt, který nařizoval zničení všech kostelů a ukončení šíření křesťanství.
Šógunát Tokugawa vydal v roce 1635 edikt, který oficiálně uzavřel Japonsko. Tento edikt byl zaslán úředníkům v Nagasaki, kde se soustředily většiny japonských kontaktů s Evropany. Některé části ediktu uváděly:
„Japonským lodím je přísně zakázáno vyplouvat do zahraničí. … Žádnému Japonci není dovoleno vycestovat do ciziny. Kdo se o to pokusí tajně, bude popraven. Loď, která se toho účastní, bude zkonfiskována, její majitel zatčen a záležitost bude oznámena vyšší autoritě. … Pokud se některý Japonec vrátí ze zahraničí, kde žil, musí být usmrcen. … Pokud někde probíhá výuka [katolických] kněží, musíte nařídit důkladné vyšetřování. … Pokud nějací jižní barbaři [Zápaďané] šíří učení kněží nebo se jinak dopustí přestupku, mohou být uvězněni. … Všechny příchozí lodě musí být pečlivě prohledány kvůli přítomnosti stoupenců kněží.“
Do roku 1639 byli jedinou západní mocností, které bylo dovoleno obchodovat, Nizozemci. Izolace, která charakterizovala toto období známé jako období Edo (dnešní Tokio), byla označována jako politika sakoku – politika uzavřené země.
Muž na správném místě
Matthew Calbraith Perry pocházel z jedné z nejvýznamnějších amerických námořních rodin. Jeho otec, kapitán Christopher R. Perry, byl námořním hrdinou války za nezávislost. Perry i jeho čtyři bratři sloužili jako důstojníci námořnictva a dvě ze tří sester se provdaly za námořní důstojníky.
V roce 1809 byl ve čtrnácti letech jmenován kadetem na šalupě Revenge, kterou velel jeho bratr Oliver Hazard Perry. Během války roku 1812 se účastnil bojů a v roce 1813 byl povýšen na poručíka. Svou první loď, šalupu Shark, velel od května 1821 do září 1823. V březnu 1826 byl povýšen na velitele a o jedenáct let později na kapitána. Byl velkým zastáncem parního pohonu a převzal velení lodi Fulton, první parní válečné lodě amerického námořnictva.
V počátcích své kapitánské dráhy založil sbor námořních inženýrů. V roce 1841 byl jmenován velitelem loděnice námořnictva v New Yorku, kde uplatnil své odborné znalosti v oblasti parního pohonu při vývoji námořních technologií. Často bývá nazýván „otcem parního námořnictva“.
Perry byl velitelem, kterému hluboce záleželo na jeho mužstvu, což však nijak neumenšovalo jeho přísný smysl pro disciplínu. Jinými slovy – jeho loď byla vedena železnou rukou.
Jako kadet a poručík se již účastnil bojových operací. Když vypukla mexicko-americká válka, byl opět povolán do služby. Sloužil pod komodorem Davidem Connerem, který velel tzv. domácí eskadře. Krátce poté, co Conner dohlížel na úspěšné obojživelné invaze do Mexika a na vylodění americké armády ve Vera Cruz v březnu 1847, byl z funkce odvolán a velení převzal Perry.
Ten už měl za sebou několik úspěšných operací – dobytí měst Frontera, Tabasco a Laguna v roce 1846. Na konci března 1847 se o kapitulaci Vera Cruz podělil se zásluhami s generálem Winfieldem Scottem.
Expediční příležitost
V listopadu 1848 využil Perry své odborné znalosti v oblasti parních lodí k dohledu nad novým projektem, který spojoval úsilí soukromých osob a amerického námořnictva – Ocean Mail Steamers (oceánské poštovní parníky). Tento projekt podle slov prezidenta Jamese K. Polka „sliboval přinést veškeré očekávané výhody pro náš obchod i námořnictvo“ a měl posílit a podpořit „naše společenské a obchodní styky“ s „Německem, Velkou Británií a dalšími částmi Evropy i zeměmi při Tichém oceánu“.
Jedna země však o takové společenské a obchodní styky nejevila zájem. Ve 30. letech 19. století se eskadra Spojených států pro Dálný východ, umístěná v Kantonu, pokusila několikrát o navázání kontaktu s Japonskem, ale nikdy jí nebylo dovoleno se vylodit. Tato eskadra, postrádající vládní zmocnění, se nikdy nepokusila o vynucení přístupu.
V roce 1851 se stal prezidentem Spojených států Millard Fillmore a spatřil příležitost podniknout do Japonska legitimní mírovou misi. Jedním z důvodů expedice bylo navrácení ztroskotaných japonských námořníků a vyzvednutí stejně postižených amerických (velrybářských) námořníků. Mise byla původně svěřena komodoru Johnu Aulickovi, veliteli východoasijské eskadry. Vnitřní neshody však vedly k jeho odvolání a v březnu 1852 byl velením a pověřením k uskutečnění mise pověřen Perry.
Ministr zahraničí Daniel Webster poskytl Perrymu další instrukce týkající se expedice. Žádal eskadru, aby „prozkoumala pobřeží Japonska a okolní pevninu a ostrovy, protože takový průzkum by nejen rozšířil naše zeměpisné znalosti, ale mohl by být i prostředkem k rozvoji obchodních vztahů a zajištění přístavů pro útočiště a doplnění zásob našich velrybářských lodí v těchto odlehlých mořích“.
Perry s tím souhlasil a navrhl, že „pokud by japonská vláda udělení přístupu do pevninských přístavů odmítla, zřídili by místa setkání na jednom či dvou ostrovech jižně od Japonska“.
Příchod do Japonska
V květnu 1853 vyplul Perry se svou eskadrou z Číny a nejprve zamířil na jižní ostrovy – přistál na Rjúkjú a Boninských ostrovech, kde pro Spojené státy zakoupil území. Poté se vydal k zálivu Edo (dnešní Tokijský záliv), vybaven oficiálním dopisem od prezidenta Fillmora, ale ještě důležitější byly dvě fregaty a dvě šalupy, které s sebou přivezl. Fillmorův dopis byl adresován japonskému císaři, aniž by prezident věděl, že císařská moc je v Japonsku v té době pouze formální.
Když eskadra 8. července 1853 dorazila do zálivu, Perry ignoroval japonské požadavky, aby odplul do Nagasaki. Strážní lodě se k eskadře přiblížily, ale byly brzy rozehnány hrozbou síly (pravděpodobně nejen verbální). Perry také nařídil námořníkům provádět hloubkový průzkum přístavu, což bylo ze strany Japonců zakázáno. Odmítl jednat s nižšími úředníky a žádal osobní setkání s císařem.
Toho dosáhl 14. července, kdy fregaty vysadily 400 námořníků a mariňáků. Při této příležitosti předal dopis císaři a přivezl i další dary: dalekohled, telegraf, vína a lihoviny a funkční model parní lokomotivy. Po třech dnech strávených na pevnině se Perry a eskadra vrátili do Číny – ovšem až poté, co přislíbil, že se vrátí a převezme odpověď na Fillmorovu žádost.
Historický návrat
V únoru 1854 se Perry vrátil do Tokijského zálivu s ještě větší eskadrou. Přijetí bylo tentokrát mnohem vstřícnější a došlo k výměně darů. Obě strany se sešly, aby projednaly detaily Fillmorovy žádosti. Vyjednávání trvalo více než měsíc, než se obě strany dohodly. Právě v tomto týdnu v historii, 31. března 1854, byla podepsána smlouva z Kanagawy. Smlouva zajišťovala ochranu práv ztroskotaných námořníků a velrybářů a otevřela dva přístavy – Hakodate a Shimoda – pro doplňování uhlí americkými parními loděmi.
Šlo o první smlouvu se západní mocností po více než 200 letech, která oficiálně ukončila japonskou politiku sakoku (uzavřené země). V roce 1858 byla podepsána smlouva o přátelství a obchodu (známá také jako Harrisova smlouva), která kromě obchodních práv umožnila vstup amerických protestantských misionářů do Japonska. Zajímavé je, že tzv. „utajení křesťané“ z Nagasaki v roce 1865 veřejně prohlásili, že svou víru nikdy neopustili. Tyto Skryté křesťanské památky v Nagasaki a Kumamotu jsou dnes zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO.
-ete-
