Ocelářská unie sdružující české a slovenské ocelářské firmy poukázala na sociálních sítích na dokument Evropské ocelářské asociace Eurofer. Materiál vydaný koncem minulého měsíce upozorňuje na mezery v nastavení tzv. uhlíkového cla a žádá Evropskou komisi o nápravu.
Evropské ocelářství má letitou tradici a silné kořeny. V posledních letech se však ocitá v úpadku kvůli vysokým nákladům na energie, environmentálním nárokům EU a levné konkurenci ze zahraničí. Evropská komise tlačí producenty oceli z EU k přechodu na čistější technologie, aniž by rostla poptávka po „zelené“ oceli. Zvýšené náklady činí evropskou ocel méně přitažlivou na zahraničních trzích, již tak zaplavené světovou nadprodukcí a i na domácím trhu čelí levným dovozům.
Aby Evropská komise vyrovnala hrací pole, přišla se systémem CBAM neboli uhlíkového cla. To musí platit všichni dovozci do EU u oceli a dalších čtyř komodit (cement, hliník, hnojiva, vodík a elektřina), při jejichž výrobě vzniká velká uhlíková stopa. Clo v podobě volně obchodovatelných certifikátů se bude platit podle množství emisí CO2, které při výrobě dané komodity vzniknou.
Spuštění CBAM se chystá od 1. ledna 2026, jenže oceláři namítají, že systém je potřeba upravit. Má podle nich příliš mnoho prostoru pro podvody a ohrožuje samotnou podstatu uhlíkové daně – snižování emisí a podporu domácího průmyslu. „CBAM může představovat zásadní zlom, ale pouze pokud bude navržen správně,“ uvádí Eurofer ve svém dokumentu Fix That Leak! (Zacelte tu díru!).
Co ocelářům vadí
Pojďme se podívat blíže na mezery, které v systém CBAM evropští oceláři identifikovali.
Jednou z nich je původ výrobku. Dle současných pravidel se za původ považuje místo, kde došlo k poslední úpravě oceli. Zahraniční producenti toto pravidlo obcházejí tím, že tavení surového železa, při němž vzniká přes 90 % celkových emisí z výroby oceli, provedou v zemích, kde neplatí přísné ekologické normy. Následně se ocel vyveze do země mimo EU, která má čistější uhlíkovou stopu, tam se mírně upraví (válcování nebo povrchová úprava), čímž se změní země původu a exportuje do Evropy s nižším uhlíkovým clem.
Eurofer jako příklad uvádí čínskou ocel vyváženou do EU přes Turecko jako krycí zemi. Čína, která je suverénně největším producentem oceli na světě, ve skutečnosti tuto metodu používá i u řady jiného zboží, aby se vyhnula americkým clům. Rusko ji zase ve spolupráci s Indií, Tureckem a dalšími státy používá ke „zlegalizování“ své sankcionované ropy.
Aby se těmto praktikám zabránilo, Eurofer navrhuje zavést princip „melted and poured“, kde by byl původ oceli určen podle toho, kde došlo k tavení a odlití, bez ohledu na to, kde se ocel dále zpracovává.
Druhým podvodem je tzv. inward processing – vnitřní zpracování. Producent doveze polodokončenou ocel, zpracuje ji uvnitř EU a konečný výrobek vyveze, čímž se kompletně vyhne CBAM. Ocel z emisně silně zatížených zemí se tímto způsobem dostane do Evropy, kde získá díky nízkým cenám výhodu nad čistější evropskou ocelí.
„To vytváří perverzní pobídku: evropští výrobci, kteří exportují své výrobky, budou pro tuto část výroby vyhledávat nejlevnější ocel, ale zároveň ocel s nejvyššími emisemi CO₂,“ namítá Eurofer. Jako řešení nabízí zavést CBAM i pro dováženou ocel, která je určena k dalšímu zpracování a exportu.
Předsedkyně Ocelářské unie Marcela Kubalová již vloni upozornila na další mezeru v systému CBAM. „Číňané už dneska vědí, jak to obejít. Ve dvou, třech, pěti provozech z těch stovek oceláren, co mají, budou vyrábět tzv. zelenou ocel“ a ty budou vystavovat certifikáty i těm ostatním, poznamenala pro Epoch Times.
Další výtkou Euroferu je, že pokud se má danit zahraniční ocel, měly by se automaticky danit i všechny výrobky z ní, jako jsou automobilové součástky, strojní zařízení nebo domácí spotřebiče. Stěžují si i na nesprávný koeficient výpočtu uhlíkové stopy dovážené oceli.
Vadí jim také postupné rušení bezplatných emisních povolenek pro evropské ocelárny. To má nastat v míře 10 % ročně mezi lety 2026 a 2035. Podle Euroferu to však povede ke zvýšení cen evropské oceli na světových trzích a ztrátě konkurenceschopnosti, zatímco výroba se přesune do zemí s vysokými emisemi. V podstatě by tak nedošlo ke snížení emisí, ale jen k jejich přesunu jinam za cenu ohrožení samotné existence evropského ocelářství, argumentují oceláři.
