Mary Ann Evansová ve svém románu Middlemarch: Studie života v provincii připomíná, že chybování je nezbytné pro morální růst.
Když Mary Ann Evansová odhalila svou pravou totožnost, svět byl v šoku. Tato anglická spisovatelka je dodnes považována za jednu z největších moderních autorek díky psychologické hloubce svého stylu. Kdo ale vlastně byla Evansová a co její dílo vypovídá o tom, že omylnost je klíčová pro morální růst?
Tvář za jménem „George Eliot“
Mary Ann Evansová (1819–1880) se narodila na panství Arbury Hall v anglickém hrabství Warwickshire. Její otec panství spravoval, a Evansová tak měla snadný přístup k jeho zdrojům, včetně knih a knihoven. Brzy se z ní stala vášnivá čtenářka. Díky své bystré mysli přesvědčila rodinu, aby jí poskytla vzdělání, jaké bylo tehdy pro ženy málokdy dostupné. Formální školní docházku ukončila v šestnácti letech, ale dál se vzdělávala sama a získala široké znalosti západního literárního kánonu. Zamilovala si antické řecké drama, které později inspirovalo její tvorbu.
Po krátké, ale úspěšné kariéře v žurnalistice se Evansová začala věnovat beletrii. V té době si zvolila mužský pseudonym „George Eliot“. Ženy tehdy často publikovaly pod svým vlastním jménem – jako dříve i ona sama. V oblasti beletrie však, jak sama napsala v eseji Hloupé romány od spisovatelek: „Ženy podle tohoto názoru dokázaly psát jen marnivé a povrchní příběhy pro nenáročné romantické čtení. Evansová považovala tento stereotyp za nespravedlivý, zároveň však kritizovala i své kolegyně, že se mu podřizují. Sama chtěla nabídnout lepší a hlubší literaturu – a zvolený pseudonym byl prvním krokem.“
Evansová vydala několik povídek a jako románová autorka debutovala knihou Adam Bede (1859), provokativním dílem, které mimo jiné pojednává o tragických důsledcích posedlosti romantickou vášní. Její práce vzbudila značný zájem – i proto, že její pseudonym nebyl spojován s její pověstí kulturní a literární kritičky. Čtenáři nakonec pochopili, že za jménem George Eliot se skrývá Evansová. Její obliba jako romanopiskyně však neklesla – spíše naopak, její tajemná osobnost jen zvyšovala její přitažlivost.
Middlemarch
V roce 1871 vydala Evansová román Middlemarch: Studie života v provincii, vrstevnatý portrét anglického maloměsta a osudů jeho obyvatel, kteří se potýkají s láskou, ambicemi a neúspěchy ve společnosti na prahu proměny. Dva roky po vydání nazvala básnířka Emily Dickinsonová Evansovou za smrtelnici, která si díky svému vznešenému dílu „již oblékla nesmrtelnost“. V nedávné anketě mezinárodních literárních kritiků byl Middlemarch označen za největší anglický román všech dob, přestože za života Evansové sklidil spíše vlažný ohlas.
Stěžejní myšlenkou tohoto vrcholného díla je přesvědčení, že porozumění druhým i sobě samým nás činí lidštějšími. Porozumění vzniká ze soucitu – schopnosti být laskavý vůči trpícím, odpouštět chyby a milovat bezpodmínečně. Hlavní postavy románu musejí nejprve projít bolestným zklamáním, aby mohly reflektovat vlastní omyly a zdokonalit své ctnosti. Shrnutí vývoje tří postav nám přiblíží, čím bylo Evansové dílo tak výjimečné – a co si z něj můžeme odnést i dnes.
Dorothea Brookeová: Idealismus zmírněný zkušeností
Dorothea Brookeová je jednou ze dvou hlavních postav románu. Je to bohatá žena s vášní pro přestavbu domů, mladá, energická a vynalézavá. Zároveň je však osudově idealistická. Rozhodne se provdat za Edwarda Casaubona, protože chce podpořit jeho intelektuální projekty. Casaubon je chladný a nejistý duchovní, posedlý učeností. Je natolik zahleděný do svých ambicí, že se jejich manželství brzy změní v citově prázdný svazek.
Tato statická vztahová situace zničí Dorotheiny sny, ale zároveň ji probudí. Ač bolestný, neúspěch jejího manželství jí umožní spatřit sebe samu i svět novýma očima. Postupně pochopí, že dobrota nevychází z velkolepých projektů a ambicí, ale z každodenních projevů lásky. Všední život přináší mnoho příležitostí k laskavosti, soucitu a odpuštění. Vztah s Casaubonem jí bránil to vidět – i stát se tím nejlepším člověkem, jakým mohla být.
Několik let po Casaubonově smrti se Dorothea provdá za skromného Willa Ladislawa, mladšího Casaubonova bratrance. Ačkoli ani toto manželství není bez chyb, umožní jí konečně žít jednodušší, ale naplněnější život, vedený opravdovou láskou.
Dr. Lydgate: Ambice, selhání a sebereflexe
Tertius Lydgate přijíždí do fiktivního města Middlemarche plný ambicí. Jako mladý lékař urozeného původu doufá, že v medicíně prorazí díky dosud nevídané vědecké přísnosti ve své praxi. Zpočátku se zdá být na dobré cestě, ale brzy se jeho směr vychýlí. I on skončí v nešťastném manželství. Ožení se s Rosamond Vincyovou, pyšnou ženou, jejímž jediným cílem je společenský vzestup. Její touha po luxusu jen prohlubuje finanční potíže, kterým Lydgate začíná čelit kvůli své upadající praxi. Jeho kariéra se zastaví, ambice pohasnou a to, co mělo být zářivým životem, se mění v šedivou realitu.
Lydgatův příběh je negativní. Jeho situace se v průběhu románu zhoršuje. Po zotavení z úzkosti však uzná své limity a nese svá selhání důstojně. Přijímá nemožnost dosáhnout svých vysokých cílů a vytrvává navzdory zklamání – čímž čtenářům připomíná, že sebeúcta závisí jen na nás samotných.
Mary Garthová: Vést příkladem
Dcera čestného statkáře, Mary Garthová, patří k tišším postavám románu. Na rozdíl od Rosamond netouží po společenském postavení a vždy dává přednost upřímnosti před přetvářkou – i když ji to může vystavit nepříznivému posudku. Není ani bohatá, ani krásná, ale je ctnostná a sebejistá – snad víc než kdokoli jiný.
Na rozdíl od Dorothey a Rosamond Mary nikdy neobětuje své zásady kvůli tomu, aby druhé utěšila nebo podporovala v jejich nezralosti. Její vyrovnanost jí získá romantickou přízeň Freda Vincyho, nejstaršího bratra Rosamond, který je lenivý a pohodlný. Mary by se mohla snadno za Freda provdat a stát se součástí jeho zámožné rodiny, ale zvolí náročnější cestu – přijímá jeho nedostatky, ale očekává, že je překoná.
Mary odmítá jeho dvoření, dokud jí Fred neprokáže, že je ochoten pracovat navzdory očekávanému dědictví, že své dluhy zvládne čestně a že se vzdá povrchních rozkoší kvůli smysluplnému životu. Fred nakonec její požadavky splní a stane se čestným, milujícím mužem.
Ačkoli Mary sama neprochází žádnou radikální proměnou, ukazuje, jak důležité je znát někoho tak zásadového, jako je ona – někoho se silným smyslem pro dobré a špatné, kdo nám pomáhá překonávat naše slabosti a stát se lepšími lidmi.
Chybovat je lidské
Ať už si čtenář o románu myslí cokoli, o originalitě Evansové nemůže být pochyb. Na pozadí idealistických, hloupých románů od spisovatelek“ nabídla světu poctivý a realistický obraz manželství, profesních zápasů a skutečného sebezlepšení. Číst Middlemarch: Studie života v provincii může být formou morálního vzdělávání. Její postavy se učí vidět samy sebe očima druhých, přijímat své chyby a odpouštět nedokonalosti jako nedílnou součást života.
„Errare humanum est“ – chybovat je lidské, praví latinské přísloví. Ve světě Evansové není omylnost vadou, kterou je třeba odstranit, ale podmínkou, bez níž by lidství nikdy nemohlo vzkvétat.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste si přáli, abychom zpracovali? Zašlete nám své nápady nebo zpětnou vazbu na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
