V této sérii jsme se zaměřili na ilustrace Gustava Dorého k eposu Johna Miltona Ztracený ráj ze 17. století. Doposud jsme sledovali Satana a padlé anděly, jak byli svrženi z nebe za válku proti Bohu. Také jsme popsali, jak Satan burcuje své vojsko a stává se králem pekla. V tomto článku se tak ptáme: Proč Satan opouští peklo a co objevuje u svých bran?
Poté, co padlí andělé postaví říši zvanou Pandemonium, hlavní město pekla, Satan usedne na trůn a začne plánovat další vzpouru. Všichni souhlasí, že boj s Bohem v nebi je marný – vědí, že nemohou zvítězit. Někteří andělé však tvrdí, že by raději byli vyhlazeni z existence, než aby dál snášeli hrůzy pekla.
Myšlenka požádat Boha o odpuštění je zmíněna, ale nechtějí žít pod Boží vládou. Věří, že prosit o odpuštění je totéž jako se Bohu podřídit, a ve své nenávisti odmítají vidět moudrost v podrobení.
Je to Beelzebub, padlý anděl, kterého Milton uvádí jako Satanova zástupce, kdo navrhne jiný způsob pomsty Bohu. Beelzebub říká ostatním padlým andělům:
„Snad skutkem náhlým dosáhnem zisku
Plamenem pekla zničíme stvoření, jež stvořil,
Anebo si je přivlastníme, jak byli jsme svrženi, svrhneme je,
A pokud ne, svedeme je k sobě –
Ať jejich Bůh se stane jejich nepřítelem
A v lítosti vlastní ruší své dílo.“ (Kniha II, verše 363–370, volně podle Jungmanna)
Beelzebub navrhuje, aby se padlí andělé pomstili Bohu útokem na Jeho nové stvoření: lidské bytosti na Zemi. Měli by lidi prozkoumat a zjistit, jak je nejlépe napadnout – buď je zničit, nebo je svést, aby se postavili proti Bohu. Tak mohou Boha ranit.
Děti Satana
Satan souhlasí, že je to výborný nápad, a rozhodne se, že sám podstoupí hrůzy pekla, aby Zemi našel. Putuje peklem, až dorazí k jeho bráně. Milton tuto scénu popisuje takto:
„Před branami seděli
Každý vedle něho ohavné tvary hrozné:
Jedna ženská na půl, shora něžná, mile vábná,
Ale od pasu šupiny zdvojnásobily děsivou hmotu;
A kolem jejího pasu štěkot věčný hlídek helsťanských,
S psíma ústy jako Cerber, hlaholem strašlivým;
A když neradostně bděli, vplížili se
Do jejích útrob – přece skučení a vzlyky zněly
Jemně uvnitř…“ (Kniha II, verše 648–659, překlad Josef Jungmann)
…………………………………………………………
„Druhá podoba
Vůbec to přirozenou podobu mít nemohlo,
Postrádala končetiny, klouby, tělo v sytosti;
Spíše stín, černoš s tmy;
Zuřivějším než deset Furií, děsivém než Peklo,
Ovzduší rozechvíval hrozným vrškem;
Co se tvářílo jako hlava,
mělo korunu královskou jako králové.“
(Kniha II, verše 666–674, překlad Josef Jungmann)
Kdo jsou tyto dvě bytosti, co hlídají pekelné brány? Jedna je polovina ženy a polovina had; v jejím lůně přebývá pekelný pes Kerberos, který neustále vylézá z jejího břicha a zběsile štěká. Druhá je beztvarý stínový netvor, jenž se divoce vrhá na Satana.
Satan na ně shlíží s opovržením, protože jsou to hrozné příšery. Varuje běsnící přízrak, ať své opovážlivosti zastaví, jinak pocítí jeho hněv. Bytost napůl žena, napůl had objasňuje situaci.
Tvrdí o sobě, že je Hřích, Satanova dcera. Zrodila se z jeho hlavy, když spřádal spiknutí proti Bohu v nebi. V nebi byla krásná a obdivovaná ostatními spiklenci. Satan se do ní zamiloval, protože spatřil sám sebe – a oplodnil ji přízrakem jménem Smrt.
Po porážce v nebi byli svrhnuti do pekla. Bytost jménem Hřích dostala klíč k branám, které měla střežit. Tehdy se v jejím lůně zrodila bytost jménem Smrt představující Satanova syna. Smrt pronásledovala Hřích po celém pekle, až nakonec svůj útok zuřivě prosadila – oplodnila ji vícehlavým psem, který ji denně mučí. Potom, co se vzájemně seznámí, Satan, Hřích a Smrt se sjednotí, aby společně škodili Božímu novému stvoření – člověku. A Hřích i Smrt pak nechají Satana projít skrze pekelné brány.
Dorého dvě příšery
Doré ve své ilustraci zachycuje poněkud jemnější moment, co se týče chvíle, kdy Satan dosáhl bran pekla. Satan stojí podobně jako v předchozích obrazech: vyvýšený nad ostatními, s kopím v jedné ruce a druhou nataženou, jako by promlouval k bytostem pod sebou.
Ačkoli je Satan vyvýšen nad ostatní postavy, což vyjadřuje jeho moc, oblast s největším kontrastem mezi světlem a temnotou nám ukazuje, co je skutečně důležité. Tady jsou to dvě postavy před branou.
Doré zobrazuje postavu napravo jako napůl ženu a napůl hada, což nám napovídá, že jde o Hřích. Hřích vztahuje ruku k Satanovi, jako by s ním navazovala kontakt. Druhá postava, Smrt, by měla být beztvarým stínem temnoty, ale Doré ji vykresluje s křídly.
Zajímavé je, že Satan i Hřích vypadají, jako by na sebe vzájemně ukazovali. Milton říká, že spolu komunikují – ale Doré jejich paže téměř skládá do přímky, jako by postava Hříchu byla cestou k Satanovi a Satan cestou k ní.
Není však jasné, na kterou postavu Satan ukazuje. Možná směřuje ke Smrti, ne ke Hříchu. Pokud ano, paní Pekla – Hřích – vede k němu – a on naopak vede ke Smrti.
Satan, Hřích a Smrt: Překonání netvorů
Milton nám dává nahlédnout do svého výkladu toho, co to může znamenat. Postava Hříchu se zrodila z hlavy Satana ve chvíli, kdy Satan spřádal spiknutí proti Bohu. To nám okamžitě odhaluje podstatu Hříchu: Hřích vzniká jako odpor vůči Bohu a tento odpor také zosobňuje. V nebi byla postava Hříchu krásná, ale naopak v pekle je napůl krásná a napůl had. To nám ukazuje další rys Hříchu: může se jevit krásně, ale pod povrchem se skrývá ošklivost.
A co Smrt? Smrt se zrodila, když Satan zplodil potomka s Hříchem – protože v ní spatřil vlastní krásu. Smrt je tedy trýznivou kombinací vlastností Hříchu – odporu vůči Bohu zahaleného do krásy – a Satanovy ješitnosti. V předchozím článku této série jsem odkazoval na staré hermetické rčení „jak nahoře, tak dole“ – a právě zde se opět objevuje, neboť tato scéna v pekle je převráceným obrazem Nejsvětější Trojice. Nejsvětější Trojice v nebi představuje Otce, Syna a Ducha svatého; zatímco pekelná trojice má otce (Satana), dceru (Hřích) a duchem je Smrt.
Co z toho plyne? Filozof Friedrich Nietzsche napsal: „Kdo bojuje s příšerami, musí si dávat pozor, aby se sám nestal příšerou.“ Abychom toho dosáhli, musíme vědět, co je to příšera – a musíme se chránit před těmi vlastnostmi, které by z nás mohly učinit příšery.
Těmito příšerami jsou u Miltona právě Satan, Hřích a Smrt. Společně zosobňují odpor vůči Boží dobrotě – něco krásného, co však hladí naši ješitnost. Je to líbivý tvar, svůdný zvuk a přitažlivá myšlenka, které nás odvádějí od schopnosti hluboce milovat Boha i druhé lidi. Není snad rozpoznání příšery přímo jako příšery prvním krokem k tomu, jak ji překonat?
Gustave Doré byl plodným ilustrátorem 19. století. Vytvořil ilustrace k některým z největších děl západní klasické literatury, včetně Bible, Miltonova „Ztraceného ráje” a Dantovy „Božské komedie”. V této sérii se hlouběji ponoříme do myšlenek, které Dorého inspirovaly, a do obrazů, které tyto myšlenky vyvolaly. Celá série je postupně zveřejňována zde.
Příště: Lži v masce pravdy: Miltonův Satan míří na Zemi
–ete–
