Fotograf Tony Dvorak vláčí svůj fotoaparát skrz komáry zamořené močály, dusné deštné pralesy a občas i hřbitovy ve své celosvětové honbě za pěnicemi – drobnými, ale nápadnými ptáčky s výrazným vzhledem.
Přes den sedí v kanceláři v centru Buffala ve státě New York, ale o polední pauze míří pravidelně na hřbitov Forest Lawn. „Je to zelená oáza uprostřed betonové džungle,“ říká fotograf Tony Dvorak. A právě tam měl jednoho dne na paměti nejnovější zvěsti z ptačí komunity: „Poletoval tam nádherný sameček lesňáčka zlatého.“
Dvorak (46) řekl Epoch Times, že spatřil „žlutý záblesk lesňáčka zlatého“, jak loví hmyz u paty stromu zhruba patnáct metrů od místa, kde stál.
„Lesňáčci zlatí jsou neuvěřitelné osobnosti,“ poznamenal o druhu, který byl pojmenován podle žlutého roucha katolických notářů – protonotářů. „Během hnízdění jim zobák dokonce zčerná.“
Stiskl spoušť – a na jeho rozsáhlý seznam pěvců přibyl další úlovek.
Dvorak procestoval východní oblasti Spojených států, Kanadu a také další kontinenty – podnikl mnoho cest, aby vyfotografoval stovky lesňáčků a dalších ptačích druhů.
„Nakonec jsem splnil svůj cíl vidět všech padesát druhů lesňáčků, kteří hnízdí v Severní Americe,“ říká. „Ale moje snaha všechny je také vyfotografovat pořád trvá.“
Jeho ptačí vášeň začala v době, kdy se analogové fotoaparáty měnily na digitální. Jakmile se mu do ruky dostala první zrcadlovka, začal fotit sněžné sovy – a záhy objevil lesňáčky. A úplně jim propadl.
„Jejich vzhled mě naprosto uchvátil,“ říká.
Naštěstí má podporu v práci, u manželky i dětí, a tak může vyrážet za ptáky i do zahraničí. Na služební cestě do Indie loni zachytil přímo ze sedadla auta drahokamově zbarveného ptáka jménem mandelík indický.
„Často sedávají na drátěných plotech a loví nepozorné ještěrky, kobylky – a nejčastěji brouky,“ vysvětluje. Dodává, že mandelíky indické lze najít od Iráku až po Indii a Srí Lanku – rozhodně ne v severní části státu New York. Jeho vzácné setkání s tímto ptákem, jak žertoval, v něm vyvolalo takové „cukání spouštěcího prstu“ a „úzkost“, že by prý nejraději sáhl po Xanaxu.
Lesňáčci v něm vyvolávají přesně takové nadšení.
„Kamarádi, kteří mě vídají v terénu, mi říkají, že při focení působím ‚intenzivně‘,“ říká Dvorak. „Cítím se jako v transu – jen já a ten pták, pozadí, světlo, póza.“
Při nedávné návštěvě přírodní rezervace Sinharaja na Srí Lance se Dvorak ocitl tváří v tvář srílanské modré strace – ptákovi, kterého sám nazývá „svým svatým grálem“. Podle něj vypadá jako „něco, co by v horečce načmáral batole pastelkou sevřenou v pěstičce“.
Pozoroval jejich zářivě modré peří, jak kontrastuje s kaštanově zbarvenou hlavou, krkem a křídly, když se k němu slétlo několik strak a prolétly jen pár kroků od něj. Uprostřed přeháněk, které se střídaly s tichem deštného pralesa, to byl okamžik, na který trpělivě čekal celé hodiny.
„To čekání za to stálo!“ říká nadšeně. „Lepší podívanou by nevymyslel ani scénárista.“
Straka srílanská je nejen extrémně vzácná, ale zároveň přísně chráněná. Naštěstí měl Dvorak zkušeného místního průvodce, který jej dovedl přesně tam, kde bylo možné tento jedinečný druh spatřit.
Na své cestě za ptačími klenoty se Dvorak setkal s mnoha výjimečnými druhy – mezi nimi lesňáčkem rudočelým, lesňáčkem koniferovým, pestře zbarveným lesňáčkem bělokřídlým, lesňáčkem hnědobokým, lesňáčkem zlatolícím nebo lesňáčkem oranžovoprsým.
Ale někdy se tito zářiví ptáci objeví i blíž k domovu. Dvorakovy cesty ho zavedly na místo, které popisuje jako „naprosto éterické“ – do provinčního parku Algonquin v Kanadě, „kde se jehličnaté lesy severu střetávají s listnatými lesy jihu“. Říká tomu „čirá magie“.
„Fotil jsem tu dlasky žlutočelé a dlaskozobce borové,“ říká, „ale také housenčíka lejskovitého a křivku obecnou.“
Zmínil také dalšího ptáka – lesňáčka kroužkookého, kterého označuje za svého „ptačího soka“. Po letech marného pátrání ho konečně vyfotografoval v rašeliništi ve Wisconsinu. Když projížděl mokřady, zaslechl jeho zpěv, prudce zabrzdil a vyskočil z auta s fotoaparátem v ruce.
Vedl se zpěvem lesňáčka kroužkookého a připravil se k záběru.
„V takových chvílích probíhá uvnitř souboj mezi spalujícím adrenalinem a nezbytným klidem,“ říká. Nejsou povoleny žádné prudké pohyby. Zvedne fotoaparát, pomalu si klekne nebo lehne na zem. Po pořízení snímku pak musel najít auto, které v zápalu nadšení téměř ztratil z dohledu.
Intenzita těchto okamžiků bývá pro Dvoraka strhující – až téměř transcendentální.
Když míří objektivem na výjimečně vzácného ptáka, soustředí se na něj s absolutní přesností a vnímá každý aspekt expozičního trojúhelníku – clonu, rychlost závěrky a citlivost ISO.
„Když jsem za fotoaparátem a pracuju s výjimečným ptačím druhem,“ říká, „všechen stres naprosto mizí.“
–ete–
