Omezení používání sociálních sítí, podpora rodinných hodnot a vedení dětí k tomu, aby konaly dobro, aniž by očekávaly pochvalu – to vše může pomoci, shodují se odborníci.
Podle některých psychoterapeutů a odborníků se v důsledku používání sociálních sítí, inflace školních známek a dalších environmentálních faktorů zvyšuje výskyt narcistního chování u dětí a dospívajících.
Jak uvedl psychoterapeut David Liebert z floridské Tampy, v populaci studentů mladších 18 let došlo za posledních 12 let k nárůstu tohoto typu chování přibližně o 10 %. Školní psychologové by podle něj měli tuto problematiku brát v nadcházejícím školním roce na vědomí.
Liebert zároveň upozorňuje, že pojem narcismus je velmi široký, a odborníci na duševní zdraví zpravidla váhají s diagnostikou stejnojmenné poruchy osobnosti u dětí, jejichž osobnostní vývoj ještě není ukončen. Z tohoto důvodu se také odhady jejího výskytu značně liší.
Narcistní porucha osobnosti je definována jako potřeba obdivu, trvale se opakující vzorec grandiozity – tedy přehnaného vnímání vlastní důležitosti – a nedostatku empatie. Podle americké Národní lékařské knihovny postihuje méně než dvě procenta běžné populace.
Liebert se domnívá, že v posledních letech zašel trend posilování sebedůvěry příliš daleko. Neustálá potřeba uznání je podle něj běžná zejména v prostředích, kde děti dostávají trofeje i za poslední místo a kde se již neudělují zlaté hvězdičky za nejlepší výkon – ze strachu, aby někdo nebyl vyloučen.
„Lehce nahlodaná sebedůvěra,“ vyvážená pokorou, je podle Lieberta zdravá. „Dětem je potřeba dát více prostoru pro selhání.“
Psychoterapeutka Anita Horvathová z města Cobleskill ve státě New York uvedla, že narcistní chování často vzniká u jedinců, kteří byli v dětství chváleni za výkon, ale nebyli vnímáni jako celistvé bytosti.
Podle ní tento jev dlouhodobě narůstá. Dnešní děti tráví stále více času mimo rodiče – a i když jsou s nimi, jsou často méně propojené. Dnešní doba klade důraz na výkon a produktivitu, nikoli na dítě jako takové. Výsledkem je, že děti mají méně opory při zvládání negativních zkušeností.
Navíc, jak Horvathová upozorňuje, mnozí rodiče sami nedozráli po emocionální stránce.
„Často nejde o to, že by rodiče naplňovali emocionální potřeby dítěte. Naopak – dítě je tlačeno k tomu, aby naplňovalo potřeby rodičů,“ vysvětluje. „Emočně nezralí rodiče se snadno spustí, své emoce promítají do dítěte a to se jim pak musí přizpůsobit, aby si zasloužilo jejich lásku. V důsledku toho se může jeho osobnost vyvíjet nezdravým způsobem.“
Podle Horvathové spočívá náprava v návratu k tradičním rodinným hodnotám, jako jsou manželství, rodina a odvaha postavit se vlastním problémům a pracovat na jejich řešení.
Namísto toho podle ní „dětem pořád něco kupujeme, vychováváme je příliš volně, necháváme je o samotě s internetem, nebereme za ně zodpovědnost a žádnou jim ani nesvěřujeme, netrávíme s nimi kvalitní čas – a pak se divíme, že se chovají grandiózně“.
Reakce na trauma
Narcistní chování zahrnuje široké spektrum projevů, avšak formální diagnóza vyžaduje splnění přesně stanovených kritérií, upozorňuje Tina Lintnerová, vedoucí klinického managementu rezidenčních programů organizace Rawhide Youth Services v New Londonu ve Wisconsinu.
„Lidé dnes používají slovo narcista velmi volně, což je nespravedlivé a zavádějící,“ uvedla.
Podle ní adolescenti, kteří zažili zanedbávání nebo trauma, často přecházejí do režimu sebezáchovy a postrádají empatii k druhým.
Takové děti mohou mít pocit, že jsou pro ostatní přítěží, a pokud vyrůstaly bez dohledu, často se v osamění dopouštěly špatných rozhodnutí – včetně šikany ostatních, aby zakryly vlastní nízké sebevědomí. Podle Lintnerové může za okázalým chováním a přehnaným sebevědomím stát hluboký nedostatek sebedůvěry a vlastní hodnoty.
Chlapci zapojení do rezidenčního programu Rawhide přicházejí ze systému péče o mladistvé delikventy ve státě Wisconsin. Žijí v malých skupinách společně s vrstevníky, pod dohledem pracovníků a terapeutů. Jsou vedeni k tomu, aby si sami připravovali jídlo, společně se starali o prostředí, v němž žijí, a učili se ohleduplnosti, zvládání emocí i praktickým dovednostem. Jejich přístup k mobilním telefonům, videohrám a sociálním sítím je přísně omezen.
„Bez těchto online zařízení se u nich opravdu zlepšuje stabilita chování,“ říká Lintnerová. „Je to velmi patrné.“
Texaská terapeutka Catrina Drinning-Davisová, která se věnuje obětem domácího násilí, uvedla, že narcistní porucha je častá u osob, které zneužívají své partnery nebo děti.
Tito lidé si podle ní často osvojili dané vzorce chování od svých rodičů, nebo vyrůstali v prostředí, kde jejich činy neměly žádné následky – a vyvinul se u nich přehnaný pocit nároku na vše, co chtějí. Vztahová manipulace a zneužívání může podle ní začínat již ve čtrnácti letech a časem se zhoršovat.
„Jde jen o mě – a když mi nedáš, co chci, udělám ti ze života peklo,“ shrnuje. „Násilníci si také často vybírají partnery, kteří jsou mladší než oni.“
Metaanalýza z roku 2024, která zahrnovala více než 37 000 účastníků z USA, Kanady a západní Evropy, ukázala, že úroveň narcismu se s věkem obecně snižuje. Nicméně ti, kteří byli v dětství nadprůměrně narcističtí, zůstávali nadprůměrně narcističtí i v dospělosti.
Čtěte také:
Role rodičů
Podle Ricka Rodgerse, licencovaného klinického sociálního pracovníka z Indiany, se narcistní chování často přenáší z generace na generaci. Rodgers k němu přistupuje jako k problému celé rodiny, nikoliv jednotlivce. Ve většině případů je podle něj některý z rodičů sám narcistní, nebo trpí nediagnostikovanou poruchou, například poruchou pozornosti s hyperaktivitou (ADHD), případně jistou mírou autismu.
Narcistní rodič buď své dítě zcela zanedbává, nebo se ho snaží využít k naplnění vlastních ambicí a projektuje do něj nerealistická očekávání.
„Generace baby boomu je nejvíce narcistní generací,“ říká Rodgers. „Vzpomínáte na ty televizní spoty z osmdesátých a devadesátých let – ‚Je deset večer. Víte, kde jsou vaše děti?‘. To bylo veřejné varování, protože boomers byli víc zaměřeni na sebe než na své děti.“
Bývalý pastor a otec Tim Diehl z Readingu v Pensylvánii uvedl, že dnes je na rodiče vyvíjen stále větší tlak, aby svým dětem vyhověli ve všem. Jako příklad zmínil cestovní sportovní týmy, které jsou náročné časově i finančně.
„Všichni to dělají, protože mají pocit, že je to definice dobrého rodiče. Ve skutečnosti ale většina rodičů není nadšená z neustálého vození dětí, a děti si toho stejně neváží,“ říká Diehl.
Dospívající jsou podle něj přirozeně do určité míry sobečtí – není neobvyklé, že mají pocit, že se všechno točí kolem nich.
Sociální sítě navíc prohlubují mezigenerační propast. Rodiče bývají ve srovnání s virtuálním světem nezajímaví. Podle Diehla pak dospělí často dětem umožňují odtrhnout se od reality, místo aby je motivovali k opuštění komfortní zóny.
„I práce, která vás nebavila, nebo šéf, kterého jste neměli rádi, má svou hodnotu,“ říká. „Vše, co se nám v životě nelíbí, nám nakonec nějak poslouží.“
„Dospělost je o vztazích a moudrosti. Odloučení a okamžitost jsou s moudrostí v rozporu. Příliš mnoho z nás – rodičů – tomu nevěnuje dostatečnou pozornost. A přitom právě schopnost vnímat a dávat pozor je základem dospělosti.“
Podle Davida Lieberta mohou rodiče zmírnit narcistní sklony u dětí tím, že jim vštípí hodnoty, které přesahují jejich vlastní osobu – například rodinu, víru nebo službu společnosti.
„Vezměte na sebe zodpovědnost, která nepřinese žádnou chválu, ale zlepší někomu jinému život,“ říká.
Sociální sítě
Podle Marka Gregstona, zakladatele texaské neziskové organizace Parenting Today’s Teens, se tradiční dospívající snaha zapadnout proměnila v honbu za slávou a snahu být lepší než ostatní. Gregston pracuje s dospívajícími v komunitních zařízeních už padesát let a upozorňuje, že k tomuto znepokojivému trendu přispívají sociální sítě a influenceři.
„Lidé nakonec zjistí, že sebezahleděnost nikam nevede,“ říká Gregston. „Když se člověk stane posedlý sám sebou, zaplatí za to cenu – nedospěje.“
Gregston učí mladé lidi i jejich rodiče, jaký význam mají osobní setkání, hlubší rozhovory a skutečné vztahy.
V jeho rezidenčním terapeutickém centru Heartlight dospívající po dobu jednoho roku nemají přístup k mobilním telefonům.
„Když se pak vrátí domů,“ říká, „jejich největším problémem je najít vrstevníky, kterým na telefonech nezáleží.“
David Liebert dodává, že zákaz mobilních telefonů ve třídách, který má začít platit v nadcházejícím školním roce v řadě amerických států, je krok správným směrem.
„Nikdy jsem neslyšel od pacienta: ‚Když jste mi doporučil omezit sociální sítě a snížit čas strávený scrollováním o polovinu, můj život se zhroutil,‘“ poznamenává.
–ete–
