Naše série Vznešené myšlenky a ilustrace: Výjevy Gustava Dorého ukázala zlé způsoby Satana, který se zavázal pomstít Bohu. V našem posledním článku jsme viděli, že poté, co prošel obtížným vnitřním bojem, během něhož se pevně rozhodl dál vzdorovat Bohu, narazí Satan na rajskou zahradu Eden, obklopenou vysokou zdí z přerostlé zeleně, která má zabránit vstupu či odchodu jakéhokoli tvora – kromě Satana.
Milton začíná:
Z bujné zdi ráj vzešel, v zeleni šat,
Teď k strmé skále, divé, drsné pláni
Satan se bral, zasmušil, krokem mdlým.
Vstup řádný zhrdl, v opovržení vším
Jedním skokem přeskočil všecky meze,
Kopce i hradby nejvyšší, a hned
Uvnitř se snes’ a stanul pevně v patách. (Kniha IV, verše 143, 172–173, 180–184)
(volný překlad dle Miltona)
Satan je stále hluboce ovlivněn vnitřním dialogem, který vedl; je zamyšlený. Když spatří zeď bránící jeho vstupu, s opovržením ji přeskočí a lehce dopadne na nohy.
Doré zobrazuje Satana sedícího na vrcholu „strmé, divé stráně“, odkud jeho shrbená, stinná postava vidí Rajskou zahradu uzavřenou v jejím ohrazení. Je to téměř, jako by byl maskovaný. Mohl by být součástí horské scenérie, a to nám možná připomíná jeho chameleonskou, klamavou povahu.
Zářící paprsky, naznačující božskou inspiraci, s níž byla zahrada vytvořena, zaplňují horní část kompozice a vedou náš zrak dolů k bujné krajině. Právě zde Satan skáče.
Vstoupiv do zahrady a vyskočiv na vrchol Stromu života – nejvyššího stromu v ráji, stojícího hned vedle Stromu poznání – pohlíží Satan z výše na celou Rajskou zahradu a je zasažen nebeským náporem na své smysly, který posiluje jeho touhu uškodit Božímu stvoření.
Milton této příležitosti využívá k popisu, jak nádherná je Boží zahrada, a kolik krásy tento „úzký“ prostor uchovává v hranicích svých ohrazení (Kniha IV, verš 207). Vůně, chutě, obrazy a rozmanitost tvorů jsou okázalé a přepychové a činí celé prostředí zosobněním úžasu.
Božská podstata Božího stvoření
Satan spatří řeku a sleduje její tok, který ho zavede na místo, kde uvidí dvě postavy, jak pijí z řeky. Milton scénu popisuje následovně:
Zde běs
Vše potěšení spatřil bez radosti,
Vše živé nové zraku, podivné:
Dva vznešenější vzrůstem, vzpřímení,
Bohu podobní, s přirozenou ctí
V nahé velebnosti se zdáli vládci všem,
A hodni byli, neboť v tváři božské
Se zračil obraz slavného Stvořitele,
Pravda a moudrost, přísná čistá svatost… (Kniha IV, verše 285–293)
(volný překlad dle Miltona)
Toto je zajímavý popis, který nám Milton předkládá. Poskytuje nám vhled do toho, co si myslí o lidské přirozenosti. Lidé, pokud jejich přirozenost zůstává nedotčena a čistá, jsou vznešení a hodni být vládci všech věcí na zemi. Stvořeni k obrazu svého Tvůrce jsou božskými výtvory, a tato božskost odhaluje pravdu, moudrost a čistou svatost jejich neposkvrněné lidské přirozenosti.
Doré zobrazuje dvě postavy u řeky v Rajské zahradě. Kryje je koruna stromu, zatímco muž obstarává pro ženu vodu z řeky. Nyní Miltonův Satan reaguje na to, co vidí:
Ó peklo! Co to v zármutku mé zraky vidí,
Do sídla blaženosti takto povzneseny
Tvory jiného rodu, snad ze země zrozené,
Ne duchy, však nebeským jasným duchům
Jen málo podřízené; jež má mysl sleduje
S údivem, a mohla by je milovat, tak živě září
V nich božská podoba, a takovou milost
Vylila ruka, jež je utvořila, v jejich tvar… (Kniha IV, verše 358–365)
Satan je očividně rozrušený a žárlivý, když spatří lidi. Trpce ho zraňuje pohled na tyto nové tvory vládnoucí místu podobnému nebi, v němž kdysi přebýval – nebi, kterému však nikdy nemohl vládnout.
Navzdory svému zármutku je téměř pohnut k lásce k lidským bytostem, které vidí, a to kvůli jejich božské povaze. Zdají se být tak blízko plnému božství, že Satan zůstává zmatený, odkud pocházejí. „Snad“ jsou zrozeni ze země, ale bez ohledu na to jej jejich „božská podoba“ a „milost“, jíž jsou naplněni, zcela naplňují úžasem.
Miltonův popis nás vede k úvaze o podobě i obsahu lidské bytosti: o její božské podobě a milosti. Obojí pochází od Boha. Jejich podoba nejen vypadá božsky, ale i milost, která je naplňuje, odpovídá Božímu měřítku – měřítku, které Milton zjevně spojuje s pravdou, moudrostí a svatostí. Dá se říci, že právě toto spojení božské podoby a božského obsahu mate i samotný vrchol zla natolik, že by mohl začít milovat to, co chtěl nenávidět.
Satanův cíl zkazit lidské bytosti
Tento okamžik úžasu však Satana nezastaví. Rychle se probere z transu a znovu se pevně odhodlá k cíli přerušit jejich božské spojení s Bohem, aby dosáhl své pomsty:
Peklo rozevře,
Aby vás dva uvítalo, své nejširší brány,
A vyšle všechny své krále; tam bude místa,
Ne jako v těchto úzkých mezích, přijmout
Vaše početné potomstvo… (Kniha IV, verše 381–385)
Satan dává jasně najevo své úmysly: hodlá otevřít brány pekla, aby přijaly lidské bytosti a všechny jejich potomky. V předchozím článku jsme se zabývali branami pekla ve chvíli, kdy se je Satan pokoušel opustit. Tyto brány střežily jeho dvě děti – Hřích a Smrt. Bude zajímavé sledovat, jak Satan a jeho dvě děti svůj cíl uskuteční a jaké morální poučení si můžeme vzít z toho, jak toho dosáhnou.
Pod vším hříchem Milton naznačuje, že naše původní přirozenost – čistá, neposkvrněná – je stvořena tak, aby se podobala božskému, našemu Tvůrci. Jak můžeme znovu dosáhnout této božské podstaty a přiblížit se opět k Bohu?
Gustave Doré byl plodným ilustrátorem 19. století. Vytvořil ilustrace k některým z největších děl západní klasické literatury, včetně Bible, Miltonova „Ztraceného ráje“ a Dantovy „Božské komedie“. V této sérii se hlouběji ponoříme do myšlenek, které Dorého inspirovaly, a do obrazů, které tyto myšlenky vyvolaly. První článek v sérii najdete pod názvem „Vznešené myšlenky a ilustrace: Výjevy Gustava Dorého“.
Příště: Hledání zla ve vlastním nitru: Boží andělé hledají Satana v rajské zahradě
–ete–
