Debut Masaši Macuie, oceněný Cenou literatury deníku Jomiuri, propojuje architekturu s přírodou v poetickém příběhu.
Skutečná velikost stavebního umění je něčím, co stojí za to uchovávat a pokud možno zakusit na vlastní oči. Je to vidět například na gotické katedrále v Kolíně nad Rýnem, na reliéfu z Parthenónu nebo na prostotě dobře umístěného okna s nádherným výhledem. Román Letní dům (The Summer House) japonského autora Masaši Macuie, který nyní vychází v anglickém překladu, převádí tuto zkušenost do literární podoby – jako nejbližší možnou alternativu.
Kniha je příležitostí ponořit se do tisíce drobných obrazů tiché, poetické krásy, které se prolínají vyprávěním mladého designéra během firemního letního pobytu. Každá stránka dokládá, jak prosté radosti lze najít v nejlepších výtvorech lidské architektury.
Každoroční pouť
Každý rok od konce července do poloviny září se pracovníci tokijské kanceláře Murai Office of Architectural Design přesouvají do Letního domu, jenž stojí v lesnatých horách Aoguri. Příběh zasazený do poloviny 80. let se točí kolem architekta Šunsukeho Muraie (známého jako Murai Sensei či prostě Sensei). Dnes je mu přes sedmdesát; už několik let je patrné, že zpomaluje, a všichni tiše chápou, že jeho práce se brzy uzavře.
Murai je respektovaný architekt, který se vyhýbá publicitě a klienty si pečlivě vybírá. Nikdy nedosáhl proslulosti, jakou měl Frank Lloyd Wright, přesto se těší velké vážnosti mezi lidmi z oboru.
Vypravěčem románu Letní dům je Tóru Sakanishi, jenž vzpomíná na své první profesní roky v Muraiho kanceláři jako začínající architekt. Tehdy poslal žádost o práci spíš z rozmaru a nečekaně dostal pozvání k pohovoru.
Během pohovoru se Sensei důkladně vyptává na Tóruův absolventský projekt – návrh malého domu přizpůsobeného pro člena rodiny na invalidním vozíku. „Má někdo ve vaší rodině vozík?“ ptá se Murai. „Ne,“ odpoví Tóru. Vysvětlí, že ho jen zajímalo, jak by vozík ovlivnil proporce celé stavby. O to víc je pak šokován, když je přijat na zkušební dobu.
Jemná nostalgie, dokonale vystavěná
Ten rok jel Tóru do Letního domu poprvé. Hlavním úkolem týmu byla příprava na blížící se soutěž o návrh nové Národní knihovny moderní literatury. Murai Sensei nemá soutěže v oblibě, ale rozhodl se soupeřit právě o tento projekt proti hlavnímu rivalovi firmy, Kei’ičimu Funayamovi.
Funayamův přístup je mnohem okázalejší než Muraiho střídmý styl. Ukázkou je obří nerezová katolická katedrála, navržená po vzoru Noemovy archy. Taková stavba vždy přitahuje pozornost i mediální zájem.
Tóruův nadřízený Učida popisuje rozdíl mezi jejich šéfem a rivalem: „V Senseiho domech se nechcete bavit nahlas,“ vysvětluje. „Je v nich cosi uklidňujícího – struktury, způsob, jakým do nich vstupuje světlo, a jemné detaily, kterých si lidé všimnou teprve poté, co v nich nějakou dobu žijí.“ Jako by tyto Muraiho doteky promlouvaly tiše, tlumenými hlasy.
Příroda a tvar
Přítomnost přírody se v příběhu stále znovu připomíná, což v Japonsku nepřekvapí – síly země tam hrají zásadní roli. Nedaleko se tyčí hora Asama, která po dvanácti letech znovu vybuchne a chrlí kouř, popel a drobné kamínky. Do oblasti se zároveň žene tajfun.
Letní dům ale odolává všem pohromám. Okna pokryje prach, jinak však zůstane neporušený. Tajfun přeruší dodávku proudu. V domě však mají svíčky i generátor, a tak si mohou uprostřed bouře v klidu dopřát společnou večeři.
Výpadek proudu přeruší Beethovenovu Osmou symfonii, která hrála na gramofonu. Jakmile se elektřina obnoví, někdo klidně posune jehlu zpět na začátek. Je to dojemný obraz – ladnost, mistrovství i technika se tu spojují, aby chránily společenství lidí pracujících na společném cíli.
Celé dílo je protkáno vzpomínkami na staré stavby. K letnímu domu kdysi jezdil starý vlak přezdívaný „Nosorožík“, který se klikatil kolem hory – nespolehlivý, ale vlastně roztomilý. Jeden z nadřízených, Iguchi, vzpomíná, jak mu lehký vánek odnesl noviny, a tak vyskočil z jedoucího vlaku, sebral je a znovu naskočil zpět. Jindy museli cestující během sněhové bouře vlak společně zvednout a postavit zpět na koleje.
„Architektura má vždycky omezenou životnost,“ vysvětluje Tóru. „Na rozdíl od umění, které se jen pozoruje, se v budovách žije, používají se a postupně chátrají. Ruce a nohy je špiní, opotřebovávají a postupně zcela ničí.“ Všichni vědí, že i jejich čas ve firmě je pomíjivý. Krása pomíjivosti se vynořuje v mnoha okamžicích příběhu i v postavách samotných.
Letní dům přinesl Macuiovi Cenu literatury deníku Jomiuri, kterou obvykle získávají zavedení autoři s dlouhou kariérou. Vzhledem k významu knihy to není překvapivé. Doufejme, že přijdou další.
Letní dům (The Summer House)
Masashi Matsuie,
Other Press, 17. června 2025,
brožovaná vazba, 400 stran
Chcete nám posílat své příběhy? Pište na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
