Ve dne složí svá kožnatá křídla a visí na hákovitých drápech vysoko v krovech. Neviděni odpočívají za velkolepými, zlacenými knihovnami, dokud se při soumraku nevydají hodovat.
Jsou to netopýři knihovny – čekají, až nastane tma, aby polapili hmyz, který by jinak požíral nevyčíslitelné knihovní poklady.
Když lidé večer opouštějí třísetletou barokní budovu, zaměstnanci knihovny Biblioteca Joanina s nimi počítají. Už po staletí tu netopýři plní zásadní úkol: hubí škůdce v jedné z nejkrásnějších knihoven na světě.
Při návštěvě je však neuvidíte.
Turisté, kteří přijedou na portugalskou Univerzitu v Coimbře, kde knihovna sídlí, bývají ohromeni, když vstoupí z dlážděného náměstí Paláce škol a ocitnou se v interiéru zářícím nádhernou výzdobou z 18. století. Projdou kolem sochy zakladatele knihovny, portugalského krále Jana V., po němž nese jméno.
Budova začala vznikat roku 1717, v době nástupu osvícenství. Stavba byla dokončena v roce 1728 a první knihy dorazily v roce 1750. Dnes knihovna uchovává asi 70 000 svazků zaměřených na vědu, občanské i kanonické právo, filozofii a teologii. Některé spisy sahají až do 15. století a představují to nejlepší z evropského knihtisku své doby.
Vstupem z náměstí se návštěvník ocitá rovnou ve třetím, nejvyšším patře knihovny, nazývaném Vznešené patro. To je bohatě zdobené a stojí zde velkolepé zlacené knihovny. Tři sály tohoto patra oddělují vysoké zdobené oblouky a police jsou zhotoveny z exotických, vícebarevných druhů dubového dřeva. Tropická dřeva z Brazílie připomínají slávu portugalské koloniální éry.
Teakové vstupní dveře uzavírají stavbu jako trezor. Kamenné zdi silné přes 2 metry pomáhají udržovat stálou teplotu a vlhkost, aby se zachovaly staré svazky.
Dvě nižší patra samozřejmě existují také, ale když je řeč o ochraně knih, nelze vynechat zmínku o těchto chlupatých létajících savcích.
Neuvidíte je, ale možná je uslyšíte. Za soumraku se mohou ozývat cvrlikáním či skřehotáním – Smithsonian jejich hlasy popisuje jako „zpěv netopýrů“. Když si po setmění sednete venku, prý je lze zahlédnout, jak poletují a vracejí se zpět pod střechu.
Vůně dubového dřeva sice působí jako přírodní repelent, ale netopýři jsou v tomto ohledu mnohem účinnější. Mají obrovský apetit na hmyz, který rád požírá papírové knihy a rukopisy – a možná nejraději si pochutnají na komárech. Zaměstnanci knihovny dávají přednost těmto lovcům škůdců před prací s chemickými prostředky.
Jediným problémem zůstává netopýří trus.
Tradičně proto knihovníci na noc zakrývají luxusní příborníky velkými koženými deskami. Tento zvyk se v evropských knihovnách a kostelech osvědčil po celá staletí. Ráno se desky odstraní a zaměstnanci vyleští místa na mramorové podlaze, kam trus dopadl.
Je to malá cena za ochranu neocenitelných svazků.
Kolonie netopýrů je v knihovně přítomná téměř od doby, kdy ji král Jan V. nechal postavit – možná už v době, kdy jeho portrét visící proti teakovým dveřím byl ještě čerstvě dokončený. Možná i fresky byly ještě čerstvé, když pod nimi netopýři začali poletovat. Scény na nich zobrazují alegorie v jasných barvách: ústřední ženská postava na stropě drží knihu jako symbol předávání vědění čtyřem koutům světa – Evropě, Americe, Asii a Africe.
Po obdivování dvoupatrových zlacených knihoven, zdobených oblouků s erby, po prohlédnutí šesti dřevěných stolů s reliéfní výzdobou a verand bohatě vyřezávaných a zlacených – nemluvě o tajných dveřích, které znají jen zaměstnanci a jež vedou na balkon nepřístupný návštěvníkům; poté můžeme sejít po schodech dolů.
Střední patro je prostší, vytesané z holého kamene. Může znít zvláštně, že zde kdysi sloužili strážci a hlídači. Až do roku 1834 byla univerzita samosprávným celkem a měla dokonce vlastní královské vězení. Dnes je toto patro zpřístupněno, aby ukazovalo rukopisy a sloužilo jako prostor pro konzervaci.
Ve spodní části budovy se nachází středověké vězení. Úzké cely a točité schodiště tvoří primitivní žalář, nejstarší dochovaný v Portugalsku. Dnes přízemí slouží jako depozitář knih, které se zde katalogizují před uložením ve Vznešeném patře.
Každý rok zavítá do knihovny asi půl milionu návštěvníků – a právě proto je ochrana tak důsledná. Návštěvníci přinášejí prach a mění prostředí. Aby se snížilo riziko, smí nyní do knihovny vstoupit jen 60 lidí každých dvacet minut a v hlavním sále smějí zůstat maximálně 10 minut.
Mezitím malá armáda tvorů žijících za knihovnami dál vede svou válku proti škůdcům. Kolonie netopýrů zůstává i po letech nenahraditelnou součástí knihovny a stále plní svůj úkol.
–ete–
