Pro mnohé vědce není laboratoř jen místem logiky – je to brána k úžasu a přemýšlení o tajemstvích života.
V temnotě noci zakusila bioložka pocit, jaké to je stát se světlem. Ze své lodi pozorovala miliony drobných planktonů, které rozzářily oceán jasně modrozelenou září, jež se táhla, kam jen oko dohlédlo. Když vstoupila do vody, celé její tělo se začalo třpytit; s každým pohybem se proměnila ve „vířící součást zářící tapiserie“. Kolem ní pluly ryby, každá za sebou zanechávala pruh éterického světla.
Vědkyně, jejíž zkušenost zaznamenal sociolog Brandon Vaidyanathan v rámci svého výzkumu o vztahu vědy a spirituality, vzpomíná na paradoxní dojem: i když přesně chápala, proč tyto organismy svítí, vědecké vysvětlení nijak nezmenšilo její úžas.
Naopak jej prohloubilo a přineslo silný pocit spirituality.
Její zkušenost zpochybňuje jedno z nejpevnějších kulturních přesvědčení: že věda a spiritualita obývají oddělené světy.
Výzkumy ukazují, že věda duchovní touhu neumenšuje, ale naopak probouzí. Pro mnohé vědce není laboratoř jen místem logiky, ale portálem k úžasu a hlubšímu hledání smyslu.
Kosmos jako katedrála
Příběh o protikladu vědy a spirituality vychází z teorie odkouzlení světa Maxe Webera, podle níž s postupem vědy nutně ustupuje duchovní touha.
„Modernita strhává z reality kouzlo a tajemství, a věda zvlášť,“ říká Vaidyanathan, sociolog z Katolické univerzity Ameriky, deníku Epoch Times. „Vědecké myšlení je v opozici k magickému, jde o redukci naší zkušenosti reality na atomy, molekuly, vzorce a podobně.“
Vaidyanathan však strávil roky objevováním jemnější perspektivy. Oslovil 104 biologů a fyziků v Indii, Itálii, Velké Británii a Spojených státech a zjistil, že vědci – ať už věřící, duchovní, ale ne náboženští, či zcela sekulární – prožívají duchovní touhu pozoruhodně podobně.
Vaidyanathanův tým použil software pro analýzu textu, aby zjistil, jaká slova vědci spojují při popisu svých zážitků.
Když věřící vědci hovořili o své touze, často se spojovala slova jako „víra“, „Bůh“, „modlitba“ a „společenství“. To odráží, jak svou duchovní touhu zapojují do tradic vlastní víry.
Jeden věřící vědec řekl: „Tato touha dosáhnout hvězd nám umožňuje porozumět i sami sobě.“
Pro ně se věda stává způsobem, jak hlouběji chápat božské stvoření.
Vědci, kteří se označují za duchovní, ale ne náboženské, chápou spiritualitu jako dynamickou, osobní cestu formovanou emocionálními pouty a transcendentními prožitky. Jejich slovní spojení se soustředila kolem „propojení“, „zkušenosti“, „transcendentna“ a „přírody“.
Příroda pro ně často představuje hlavní duchovní prostředí. Jeden z nich popsal svou touhu takto: „Na břehu moře… pro mě je to nesmírně uklidňující, i když je rozbouřené a studené a nevlídné, protože je to skoro, jako byste hleděli do nekonečna. Není tam nic, [a přesto] se to stále hýbe.“
Vědci, kteří nejsou náboženští ani duchovní, se mohou zdát vůči duchovním zkušenostem imunní, ale Vaidyanathan zjistil, že často vyjadřují podobné touhy prostřednictvím intelektuální zvědavosti a existenciálních otázek. Své hledání smyslu popisují jako osobní růst a propojení s přírodou či kosmem. Jejich slovní shluky zdůrazňovaly „zvědavost“, „smysl“ a „propojení“. Jeden vědec to vyjádřil jako „pud neustále klást otázky“.
„Tak se orientujeme v nesmírném vesmíru,“ řekl.
To, co všechny tři skupiny spojuje, je schopnost úžasu. Martin Nowak, profesor biologie a matematiky na Harvardově univerzitě, připomíná, že věda a spiritualita sdílejí jeden základní rys.
„Obě touží po pravdě,“ sdílí pro Epoch Times. „Obě se musejí vyrovnávat s úžasem.“
Úžas jako brána
Synergie vědy a spirituality má hluboké a dávné kořeny. Galileo studoval hvězdy v přesvědčení, že jsou dílem Božích rukou. Newton chápal zákony pohybu jako znamení božského řádu. Jak napsal britský spisovatel C. S. Lewis, „lidé se stali vědeckými, protože očekávali zákon v přírodě, a očekávali zákon v přírodě, protože věřili v Zákonodárce“. Pro mnohé slavné vědce víra s objevováním nesoupeřila, ale inspirovala je.
Studie publikovaná v roce 2023 v časopise Journal of Personality and Social Psychology představila pojem „spiritualita vědy“: pocity smyslu, úžasu a propojení vycházející z vědeckých myšlenek.
Výzkum ukázal, že tato spiritualita vědy předpovídá silnější zapojení do vědeckých informací a učení a poskytuje psychologické přínosy podobné náboženské spiritualitě – i u ateistů a agnostiků.
To může pomoci vysvětlit, proč Einstein popisoval jednotu náboženského a vědeckého jako „kosmický náboženský cit“ a považoval jej za „nejmocnější a nejvznešenější podnět k vědeckému bádání“. Einstein věřil, že věda a spiritualita sdílejí základní hnací sílu: touhu po pravdě a úžasu.
Současní vědci Einsteinovy myšlenky potvrzují. Sarbmeet Kanwal, teoretický fyzik z California Institute of Technology, řekl Epoch Times: „Úžas a údiv fungují jako brána k prožívání té části reality, pro kterou zatím nemáme pevný vědecký základ.“
Tato brána se však nezavírá ani poté, co nalezneme vědecké vysvětlení. Jak upozorňuje matematik a filozof vědy John Lennox, vysvětlení mohou fungovat na různých úrovních, aniž by se vzájemně vyvracela. Pokud se ptáte, proč voda vaří, jedna odpověď popíše přenos tepla, který rozbíjí vodíkové vazby mezi molekulami; jiná jednoduše řekne: „Protože si chci udělat čaj.“ Obě jsou pravdivé – jen odpovídají na jiné otázky. Stejně tak znalost chemie svítícího planktonu neumenšuje jejich úžas.
Posvátné od makro po mikro
Zážitek úžasu provází všechny úrovně vědeckého zkoumání.
Pro Maria Livia, někdejšího astrofyzika z Space Telescope Science Institute, který 24 let pomáhal obsluhovat Hubblův teleskop, se duchovní rozměr vědy naplno projevil, když dorazily první výsledky „Hubble Deep Field“ – tehdy nejhlubšího snímku vesmíru.
„Zůstal jsem beze slov, když jsem si uvědomil, jak malí jsme,“ sdílí pro Epoch Times.
„Ačkoli jsme objevili, že jsme z fyzického hlediska jen smítkem prachu, lidské poznání se rozšířilo a umožnilo nám pochopit kosmos,“ dodává.
Duchovní rozměr vědeckého objevování se ale neomezuje jen na obrovské měřítko astronomie. Vaidyanathan vzpomíná na rozhovor s bioložkou v Indii, která mu ukázala preparáty bakterií, jež studovala.
Ukázala na bakteriální jehlu a pak zvětšený obraz, který připomínal sloup z tří tisíce let starého hinduistického chrámu.
„Kdybych vám neřekla, že jde o bakteriální jehlu, snadno byste si to spletl s nádherným stambha [ozdobným sloupem v hinduistických chrámech] na archeologickém nalezišti,“ podotýká.
„Kdybychom se my pokusili něco takového vyrobit, trvalo by nám to věky,“ dodává. „A ony to zvládnou během minut. Nejsou o nic menší než nádherné umělecké dílo.“
Společná půda
Ne každý vědec zakouší duchovní touhu, což Vaidyanathanův výzkum uznává. Někteří zůstávají u tradičního racionalismu a spokojenosti s materiálními vysvětleními bez potřeby transcendence. Jiní chápou vědu jako odhalování lidských omezení, nikoli kosmického významu.
Přesto mnozí vědci „nevidí žádný rozpor mezi duchovní zkušeností a vědeckým bádáním,“ konstatuje Kanwal.
„Vědecké hledání je způsobem, jak ukotvit naše lidské zkušenosti v přírodním řádu, který prostupuje vesmírem, v němž žijeme,“ vysvětluje.
„Jednoho dne, a může to být až za staletí, snad dokážeme vysvětlit duchovní zkušenost jako součást řádu vesmíru. Do té doby ji ale musíme brát jako tajemství, které čeká na prozkoumání, nikoli jako něco, co je v opozici vůči vědě.“
Kanwal naznačuje, že pokud věda přirozeně vyvolává duchovní touhu napříč systémy víry, pak je představa rozporu mezi rozumem a transcendencí spíše umělým protikladem, který omezuje jak vědecké, tak duchovní poznání.
Vaidyanathanův výzkum uzavírá: „Ačkoli, jak jsme viděli, někteří vědci duchovní touhu nevyjadřují, věda přesto může inspirovat nové cesty duchovního a existenciálního hledání a nabídnout jedinečný duchovní zdroj jak pro věřící, tak pro nevěřící.“
–ete–
