Americké námořnictvo vyslalo vědecký tým k průzkumu dvou potopených ponorek s jaderným pohonem. Tajná mise však přinesla nečekaný výsledek – objev vraku Titaniku, který navždy změnil svět oceánografie.
„Máte situaci pod kontrolou?“
Bylo 9:14 ráno 10. dubna 1963. Velitel torpédoborce USS Skylark, fregatní kapitán Stanley W. Hecker, čekal na odpověď od jaderné ponorky USS Thresher. Skylark – záchranná loď ponorek – doprovázela Thresher při zkušebním ponoru. Ponorka prošla rozsáhlou modernizací a podle protokolu ji měla při testech vždy doprovázet záchranná jednotka. Asi o devadesát minut dříve ohlásil velitel ponorky, fregatní kapitán John Wesley Harvey, že Thresher zahajuje ponor na „zkušební hloubku“ – přibližně 400 metrů.
Vše probíhalo bez problémů až do 9:12, kdy Thresher hlásila, že se pokouší vynořit, ale zjevně má potíže. Po dvou minutách ticha požádal Hecker o potvrzení polohy. Žádná odpověď nepřišla. Signály k poplachu byly zřejmé. „Máte situaci pod kontrolou?“ otázal se znovu – a znovu bez reakce.
V 9:17 se ozval rušený přenos. Jediná zřetelná slova byla „zkušební hloubka“. Vzápětí Hecker a posádka Skylarku zaslechli děsivý zvuk. Hecker ho později popsal jako „zvuk lodi, která se láme“.
Asi 350 kilometrů od pobřeží Cape Codu, v hloubce přes 2 500 metrů, se ztratila „vlajková loď nejmodernější třídy jaderných ponorek světa“ i se 129 členy posádky. Americké námořnictvo okamžitě spustilo rozsáhlou pátrací operaci za účasti lodí, letadel i dalších ponorek. Teprve koncem června lokalizoval hlavní pole trosek batyskaf Trieste – jediná americká ponorka schopná dosáhnout takové hloubky.
O pět let později, 22. května 1968, se přibližně 650 kilometrů jihozápadně od Azorských ostrovů za záhadných okolností potopila další jaderná ponorka – USS Scorpion. Podle amerického námořnictva ji zničila exploze. Teorie sahaly od vadného torpéda až po útok sovětské ponorky. Ať už byl původ výbuchu jakýkoli, Scorpion klesla zhruba do hloubky 3 000 metrů s devětadevadesáti členy posádky. Vrak nalezla výzkumná loď Mizar v říjnu téhož roku.
Ballardovy začátky
Robert Ballard poprvé viděl potopení ponorky už jako dítě. Tou ponorkou byla Nautilus z filmového zpracování románu Julese Verna Dvacet tisíc mil pod mořem. Ačkoli šlo o smyšlený příběh, zanechal v něm skutečný dojem – probudil celoživotní fascinaci oceány.
Vyrůstal v San Diegu nedaleko Pacifiku a slavného oceánografického institutu Scripps. Prostředí moře a vědců kolem něj ho přivedlo ke studiu oceánografie. Získal titul v oboru fyzikálních věd na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře. Už během studií pracoval na projektech pro leteckou společnost North American Aviation a výzkumné laboratoře General Motors, kde se věnoval systémům pro oceánské operace.
Na konci 60. let se přestěhoval na východní pobřeží a nastoupil do Oceánografického ústavu Woods Hole (WHOI) v Massachusetts jako výzkumný pracovník oddělení oceánského inženýrství. Roku 1974 zdejší postgraduální školu University of Rhode Island zakončil doktorátem z mořské geologie a geofyziky.
Projekt FAMOUS
V této době se Ballard připojil k americko-francouzské hlubokomořské expedici FAMOUS (French-American Mid-Ocean Undersea Study – Středooceánský podmořský výzkum). Cílem projektu bylo zmapovat oblast v hloubce přibližně 2 700 metrů podél Středoatlantského hřbetu. Tato oblast ležela asi 650 kilometrů jihozápadně od Azor, nedaleko místa potopení ponorky USS Scorpion.
Ballard a jeho americký tým se vydali do hlubin v titanové ponorce Alvin, která měla být schopna dosáhnout hloubky až 3 700 metrů – tato expedice měla tuto teorii alespoň částečně ověřit v praxi. Alvin byla umístěna na palubu výzkumné lodi Lulu, kterou k určené oblasti táhla loď Knorr. Další výzkumné plavidlo vezlo zařízení LIBEC (Light BEhind Camera) z laboratoří Námořního výzkumného ústavu USA. LIBEC dokázal zavěsit „vysoce výkonné elektronické zábleskové lampy vysoko nad mořské dno, což umožňovalo pořizovat záběry úseků mořského dna širokých až 36 metrů“.
WHOI pro expedici postavil speciální kamerový modul. Námořnictvo navíc povolilo použití tajného sonarového systému SASS (Sonar Array Survey System). Po 44 ponorech Američanů a Francouzů odhalili oceánografové vulkanické mořské dno s proudy žhavé lávy o teplotě až 400 °C.
Ballard, tehdy působící jako vědecký pracovník ústavu WHOI, vedl další dvě významné expedice. Výprava z roku 1977 objevila hydrotermální průduchy na mořském dně v oblasti Galapážského zlomu a v roce 1979 vedl americko-francouzskou expedici, která odhalila výrony horkých kapalin z Východopacifického hřbetu – dnes známé jako „černí kuřáci“. Tyto objevy zásadně proměnily hlubokomořský výzkum díky novým možnostem detailního snímkování a průzkumu mořského dna.
Dvojí mise
V roce 1983 byl Ballard povýšen na vedoucího vědce v oddělení aplikované oceánské fyziky a inženýrství ústavu WHOI. Jeho cílem bylo vyvinout dálkově ovládaná podmořská vozidla (ROV), která by dokázala dosáhnout extrémních hloubek bez ohrožení života vědců. Krátce po povýšení založil v rámci WHOI Laboratoř hlubokomořských ponorů a díky finanční podpoře amerického námořnictva (které tehdy zajišťovalo většinu rozpočtu ústavu) sestrojil první bezpilotní ROV. Nazval jej Argo – po lodi z řecké mytologie.
Námořnictvo mělo pro tuto technologii jasné využití: chtělo zblízka prozkoumat vraky ponorek Thresher a Scorpion. Ballardův Argo se pro tuto misi skvěle hodil. Ballard však měl v mysli ještě jiný cíl – vrak Titaniku.
Ačkoli velení považovalo nalezení Titaniku za nemožné, americké námořnictvo mu umožnilo využít lodě a přístroje financované z jeho prostředků pro hledání lodi – ovšem jen po omezenou dobu a až po splnění přísně tajné mise u vraků Thresheru a Scorpionu. Ballard proto věděl, na koho se obrátit, aby čas využil co nejlépe – na francouzské kolegy.
Další americko-francouzská expedice
Zatímco průzkum vraků ponorek Thresher a Scorpion probíhal výhradně pod dohledem amerického Námořního výzkumného úřadu, hledání Titaniku se stalo společnou americko-francouzskou expedicí vedenou WHOI a Francouzským národním oceánografickým institutem IFREMER. Ten vedl Ballardův přítel Jean-Louis Michel. Francouzský tým se nalodil na výzkumnou loď Le Suroît a vydal se západním směrem přes Atlantik. Na průzkum měl přibližně měsíc.
Od 1. července 1985 začali francouzští vědci pomocí sonarového systému, který Michel navrhl a postavil, mapovat oblast o rozloze zhruba 260 kilometrů čtverečních. Systém vytvářel černobílé „stínové snímky“ mořského dna. Ballard byl přesvědčen, že Titanic zanechal stopu trosek – a pokud by se podařilo tuto stopu najít, musela by je dovést přímo k vraku.
Během července a začátku srpna prozkoumal francouzský tým přibližně 75 procent vytyčené oblasti, avšak bez úspěchu. Mezitím Ballardův tým na palubě výzkumné lodi Knorr úspěšně lokalizoval a prozkoumal vraky ponorek Thresher a Scorpion a poskytl americkému námořnictvu cenné záběry. Výsledky průzkumu i zpráva námořnictva však zůstaly po celá desetiletí přísně utajené.
Ballardův objev
Loď Knorr, která jako poslední zkoumala vrak ponorky Scorpion, zamířila do města Ponta Delgada na Azorech, kde na palubu přibrala tři vědce z francouzského týmu včetně Michela, aby se společně zapojili do hledání. Do 22. srpna dorazila Knorr s Ballardovým zařízením Argo na palubě do oblasti o rozloze zhruba 260 kilometrů čtverečních, aby prozkoumala zbývající čtvrtinu území. Spolu s Argem použil tým i přístroj ANGUS (Acoustic Navigated Geological Undersea Surveyor), který byl sestrojen v ústavu WHOI a poprvé nasazen už během projektu FAMOUS.
Před nimi leželo asi 65 kilometrů čtverečních mořského dna v hloubkách dosahujících přibližně 4 kilometrů, na průzkum měli pouhých 12 dní a počasí se rychle zhoršovalo – Ballardův tým tak neměl času nazbyt. Když první týden uplynul bez výsledku, začalo se zdát, že loď, která měla být „nepotopitelná“, je nyní spíše „nenalezitelná“.
Američané spolu se třemi francouzskými oceánografy, kteří navzdory všem nadějím závodili s časem, pokračovali v pátrání v nepřetržitých směnách a sledovali mořské dno pomocí kamery zařízení Argo. A pak, 1. září 1985 v 1:00 ráno se na záběrech náhle objevil výrazný objekt. Byl to obrovský kotel. Titanic, který spočíval více než 73 let na dně severního Atlantiku v hloubce asi 3 800 metrů, přibližně 650 kilometrů jihovýchodně od pobřeží Newfoundlandu v Kanadě, byl nalezen.
Máte tip na zajímavé téma z oblasti umění a kultury? Pište na namety@epochtimes.cz
–ete–
