Komentář
V poslední době vyšlo v Česku několik rozhovorů s ukrajinským filozofem Volodymyrem Jermolenkem. Vyjadřoval se v nich kromě mnoha jiného i k aktuální situaci nejen na Ukrajině, jejíž důsledky mají přesah do celé Evropy. Jak on sám říká, „tohle není válka jen o Donbas. Je to válka o podobu světa ve 21. století“.
Pro nás jsou zajímavé především právě jeho postřehy k dění v Evropě. Jeho pohledy zvenčí, navíc velmi silně ovlivněné probíhající válkou, mohou být pro dnešní veřejnou diskusi nesmírně osvěžující a inspirativní.
Bezmoc mocných
Jermolenko vnímá Evropskou unii jako jakousi velkou pojišťovnu, která vám v podstatě poskytuje pojištění proti rizikům. Na jednu stranu to filozof pocházející z válkou postižené země oceňuje, protože se tím vytváří „prostor bezpečí“. I toto uspořádání však naráží na svoje limity. Zároveň totiž Jermolenko druhým dechem dodává, že veškerá rizika samozřejmě eliminovat nelze.
Proto zdůrazňuje význam schopnosti jednat a reagovat ve velmi kritických situacích a přizpůsobit se. A to je v současném světě, kde se pravidla hry mění každý den, pochopitelně velmi obtížné. Na něco takového podle něj není připravena ani Ukrajina, ani EU.
Odkaz na Havla
Lidi v Česku jistě zaujme, že ukrajinský filozof se velmi rád odvolává na Václava Havla a jeho slavnou esej Moc bezmocných, zvláště na její hlavní myšlenku, že i totalitní režim lze oslabit zevnitř, pokud si občané znovu „osvojí vlastní subjektivitu a přestanou žít jen pro sebe“.
Podle něho byl Havlův text pro mnoho Ukrajinců velkou inspirací, protože ukazuje, že bezmocní ve skutečnosti bezmocní nejsou. I lidé, kteří mají pocit, že jsou bezmocní, mají moc. V kontrastu stojí smýšlení typického občana autoritářského státu s mentalitou naučené bezmocnosti.
A opak toho, co Havel popisoval, se podle něho nyní děje v Evropě. Nazývá to bezmoc mocných. Evropa je sice silná, nicméně sama sebe vnímá jako slabou. To je naprostý opak třeba Ukrajiny – přestože ji lze považovat za objektivně slabší než Rusko, cítí se ale silnější, což jí velmi pomáhá při obraně vůči silnějšímu nepříteli.
Dvě hrozby pro Evropu
V této souvislosti zmiňuje ukrajinský filozof problém sebemrskačství. Často můžeme slýchat, jak je Evropa strašná. Naše ekonomika si vede špatně, a navíc máme za sebou dědictví kolonialismu, otroctví či útlaku nejrůznějších skupin.
Tento diskurz silně rezonuje na levici v západní Evropě (a samozřejmě i v Americe). Schopnost vlastní kritiky je samozřejmě důležitá, ale dnes bohužel překročila veškerou mez. Když se ze sebereflexe stane sebenenávist, máme potom veliký problém.
Jeho postřehy o Evropské unii můžeme chápat tak, že aktuálně musíme čelit dvěma hrozbám zároveň. První z nich nás ohrožuje zvenčí. Jedná se např. o hrozbu ze strany zmiňovaného Ruska. Opomíjet však nemůžeme ani hrozbu zevnitř: Jsou jimi oikofobní ideologie hlásající sebemrskačství a nenávist vůči vlastní kultuře, zemi a historii.
Něco takového evropským zemím i Evropě škodí. Ne, rozhodně na tom nejsme hůře než ostatní. Naopak si ekonomicky, celkovou životní úrovní i v řadě jiných ohledů vedeme ve srovnání s prakticky celým světem nesmírně dobře. A také jsme byli schopní poučit se z předchozích chyb, což také není samozřejmost.
Začněme si v Evropě víc věřit
Nastal čas, abychom se v Evropě přestali shazovat a utápět se v nekonečném pocitu viny za všechny možné historické křivdy. Naopak musíme být schopní ukázat svoji sílu podobně, jako to dokázala Ukrajina.
Filozof ze země sužované válkou naléhá na Evropu s tím, že na Ukrajině jde o hodně, nejde jen o Donbas, nýbrž o samotnou podobu 21. století. Podle Volodymyra Jermolenka chce Rusko svojí válkou především změnit směr, kterým se vyvíjí dějiny, a vrátit se k dělení světa mezi impéria.
Svět v ruském vnímání znamená prostor rozdělený mezi tři velmoci: Spojené státy, Rusko a Čínu. A v tomhle ruském pojetí má být Evropa znovu rozdělená tak, že východní část by ovládlo Rusko, západní by byla pod vlivem Ameriky.
Zájmy Kremlu jsou v přímém rozporu s těmi evropskými
Rusko sní o oslabené Evropě, která nebude mít ve světě vůbec žádný hlas a stane se pouhou hračkou jiných velmocí. Jde opravdu o hodně. Pokud chceme, aby nás brali ve světě stále vážně, celá Evropa by si to měla konečně uvědomit a zařídit se podle toho. Zvláště to platí o těch evropských zemích, jejichž vlády si stále myslí, že budou mít z tzv. politiky více azimutů prospěch.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
