Známý filmový kritik přemítá o životě a smrti – a o tom, jak přijmout obojí.
Slavný americký filmový kritik Roger Ebert ve své eseji Odejdi tiše do dobré noci rozvíjí své zásady a filozofii v širokém spektru témat: náboženství, Bůh, smysl života, posmrtná existence, smrt, víra a pravda. Název eseje si pohrává s odkazem na dílo velšského básníka Dylana Thomase. Zatímco Thomasova báseň se zamýšlí nad blížící se smrtí jeho otce, Ebertova esej se obrací k jeho vlastní smrti – k tématu, s nímž se opakovaně potýkal během boje s rakovinou.
Ebertův úvodní obrat „Odejdi tiše“ a Thomasovo „Neodcházej tiše“ vyjadřují protichůdné přístupy ke smrti. Ebert však není tak vzdorovitý, jak by se mohlo zdát. Jako by předstíral lhostejnost k životu – jako by jeho život byl stejně bezvýznamný jako jeho smrt. Zdánlivě se ptá: Proč bojovat o život, proč se vzpírat smrti? Pokud byl „zcela spokojený“ před narozením, nebude na tom jinak ani po smrti. Zdá se, že v tom hraje roli i náhoda.
Většina lidí se domnívá, že pokud se člověk narodí chudý, bude během života toužit mít víc a bude si života víc cenit. Chudý však nemůže mít strach, že ztratí to, co nikdy neměl. Čím víc si bohatý člověk cení pokladu, který v životě má, tím víc se děsí jeho ztráty. Není to žebrák, kdo se bojí zemřít „s nulovým zůstatkem“ – tím je miliardář.
Hodnota, kterou životu přisuzujeme, rozhoduje o tom, jak se s ním rozloučíme. Smrt může být nevyhnutelná, ale to ještě neznamená, že je stejně žádoucí jako život. Odmítnout odevzdané přijetí zániku je nejvýmluvnější argument pro více života, nikoli pro méně. Je to rozlučkové gesto ve prospěch dalšího nového života – dítěte, které se narodí jinde, někomu jinému. Je to poslední akt sdílení, i když se člověk nechá ukolébat vírou, že už nemá co dát. „Odejít tiše“ pak znamená pokorně souhlasit, že trochu méně života by nevadilo; znamená to tiše připustit, že pokud by někdo jiný nedostal příležitost žít, bylo by to v pořádku.
Ebert tvrdí, že se smrti nebojí; že „na druhé straně není nic, čeho by se měl bát“. Ale ti, kdo milují život do hloubky, vždy odcházejí – nebo se setkávají se smrtí druhých – s trochou strachu a s neochotou, protože si váží toho, oč budou oni nebo druzí připraveni.
Jen oddaná matka oplakává ztrátu dítěte jako končetiny, která jí byla vyrvána. Jen věrný manžel truchlí nad smrtí manželky, jako by byl oloupen o životně důležitý orgán. Jen ti, kdo jsou neodvolatelně zamilováni do života a do všeho, co jim umožňuje sdílet, přijímají smrt neradi. Nepočítají svůj život v milnících, ale v minutách. Každý nový okamžik je pro ně druhou šancí odpustit a být odpuštěn, milovat a být milován. Naše přijetí smrti může být jisté, ale nemusí být úplné.
Dar života
Ebert právem vyjadřuje vděčnost za „dar inteligence a za život, lásku, úžas a smích“. Ví, že život je darem. Neříká, kdo je Dárce, ale jeho vděčnost potvrzuje, že existuje někdo, kdo dává život. Přijímá také, že život není právem, ale odpovědností – být laskavý, být šťastný a šířit štěstí. „Ne vždy jsem to věděl,“ píše, „a jsem rád, že jsem žil dost dlouho, abych to poznal.“
Možná žijeme dost dlouho, abychom některé pravdy objevili, ale ne dost dlouho na to, abychom poznali všechny. Znamená to, že ty ostatní neexistují? Nebo že dosud nebyly odhaleny? To, že Ebert našel některé pravdy až pozdě v životě, naznačuje, že kdyby žil déle, možná by odhalil další.
Aniž by to výslovně řekl, přiznává, že to nejsme my, kdo pravdu objevuje – pravda se zjevuje nám prostřednictvím života a smrti. Jak obdivně poznamenali jeho kolegové, tato poznání proměnila Eberta z domýšlivého mladíka v laskavějšího, mírnějšího starce.
Malá přikázání
Ačkoli tvrdí, že „nemá žádné pravdy, které by mohl předávat“, nakonec jich sdílí mnoho – svá vlastní malá přikázání. Prohlašuje, že „odmítá všechny nálepky náboženství“, ale tuto neochotu nosí jako odznak cti, téměř jako své vlastní náboženství: „Od náboženství požaduji jen jediné – aby netrvalo na tom, že v něj musím věřit.“
Pro někoho, kdo se bouří proti nátlaku, je však Ebert sám poměrně neústupný. Ženě, kterou dlouho znal, řekl: „Radši ať na mém smutečním obřadu pláčeš.“ O víře prohlašuje, že je neutrální: „Všechno závisí na tom, v co se věří.“ O štěstí říká: „Činit druhé méně šťastnými je zločin. Činit nešťastnými sebe je zdroj všech zločinů.“ Podle jakého zákona? Neříká.
Ebert trvá na tom, že to, co se děje mezi lidmi, kteří se milují, není přístupné žádným odborníkům – vědcům ani jiným. Připouští, že pravdy skryté některým se zjevují jiným. A co se děje po smrti? Podle Eberta „nic. Naprosto nic“.
Rozpory a nejistoty
Ebertova esej překypuje rozpory, jistotami i slovem „musím“. Na otázku, zda věří v Boha jako Prvotní příčinu či Prvního hybatele, odpovídá jednoznačně: „Nevěřím.“ A přesto ho těší „úžasná“, prý vzrušující možnost, že žádná příčina neexistuje: „Co když všechno… prostě se stalo?“
Jeho vlastní život však svědčí o tom, že taková možnost – existence bez příčiny – může být jen děsivá, nikoli vzrušující. Jeho celoživotní vhledy z pohledu na filmové plátno dokazují, že on ani nikdo jiný nikdy nic nepřijal bez hybatele: vypravěč pohne scenáristou, ten producentem, ten režisérem, ten herci a štábem, ti pak diváky a kritiky, kteří ovlivní další publikum. I jeho milovaný psací stroj L.C. Smith měl svého tvůrce a hybatele dávno předtím, než se ho Ebert dotkl. Samotný Ebert se stal hybatelem v okamžiku, kdy začal psát. A když se po rakovině zotavil, popisoval svou pečující manželku Chaz jako hybatelku a léčitelku. Proč by tedy měl přijmout, že „všechno“, co se kdy pohnulo, se prostě pohnulo samo?
Stroj empatie
Nakonec se ukazuje, že Ebert v Boha věřil – jen to těžko přiznával. Možná ho, na rozdíl od jiných, nespatřil v kostele ani v synagoze, ale v potemnělém kinosále, ve své „stroji na empatii“. Tvrdil přece, že filmy jsou především o empatii.
Skutečná empatie – ne ta snadná, předstíraná pro fotografy – znamená vzdorovat pohodlnému objetí jen těch, s nimiž souhlasíme. Zahrnuje člověka se všemi chybami, aby ho pochopila, ne odsoudila. Životy dobrých lidí jsou naplněné nikoli proto, že by nikdy nedělali zlé věci – mnozí dělali – ani proto, že vyhráli či prohráli, ale proto, že jednali. Jejich „zuřivé slzy“ a „křehké skutky“ (slovy Thomase) volily nikoli kletbu, ale požehnání a přijetí druhého.
Ebert kdysi napsal, že nejvíce si váží filmů o „dobrých lidech“ – ať už skončí šťastně, či smutně, dělají špatné nebo správné věci, vyhrají či prohrají. Tady Ebert ukazuje svou pravou sílu a vyzdvihuje Thomasův vzdor.
V eseji o vzdoru své manželky Chaz tváří v tvář Ebertově rakovině Roger miluje Chaz se nejvíce přiblížil přiznání, že nebyl vůči smrti tak lhostejný, jak zde tvrdí – protože to by znamenalo lhostejnost k životu. Píše, že nebýt jejího vzdoru, propadl by se do „osamělé sešlosti“ nebo „vegetoval v beznaději“. „Tato žena však nikdy neztratila lásku… Přinutila mě chtít žít… věřit, že to zvládnu, a její láska byla jako vítr, který mě odfoukl zpět od hrobu.“ Dodává: „Už nejsem náboženský, ale každý den mi Chaz před odchodem vzala ruku a modlila se slova 23. žalmu a Otčenáš – a mně to přinášelo velikou útěchu.“
To je Ebert, který s modlitební pomocí Chaz rezonuje s Thomasovým veršem: „Neodcházej tiše do dobré noci… Vzpírej se, vzpírej se umírání světla.“ Pokud vnímáme život – tak jako Ebert – jako velkou příležitost k laskavosti a k tomu, aby byli šťastní i druzí, pak se s každým novým narozením rozšiřuje i prostor pro dobro. Ebert tak nakonec vzdává hold Thomasovi, jehož naděje a láska k životu mají vlastní důvod vzdorovat smrti.
Thomas by byl pyšný. Ebertova esej je totiž spíše vedlejší cestou ke stejnému cíli než odbočkou jinam. Oba – esej i báseň – uvažují o smrti a umírání, ale jejich pohled zůstává pevně upřen na život a jeho naplnění.
Chcete číst více článků o umění a kultuře? Pošlete nám své nápady či podněty na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
