Bolesti nohou začaly pana Tomáše (pseudonym) z jihovýchodní Moravy sužovat asi před více než třemi lety. Najednou zjistil, že už nedokáže ujít tolik, co dokázal dříve, a musel kvůli bolestem v lýtkách často odpočívat. Vzdálenost, jakou ušel, se začala zkracovat a přestávky bylo nutné dělat častěji a častěji.
Při pravidelné kontrole u diabetoložky se zmínil, že ho nohy trápí, a ona ho poslala do okresní nemocnice na ultrazvuk a CT. Lékařka mu předepsala léky na cévy a poslala výsledky vyšetření do Fakultní nemocnice u sv. Anny na cévně-chirurgické oddělení. V té době pan Tomáš ušel už jen 100 až 200 metrů. Z Brna přišla odpověď, aby přijel na osobní kontrolu, až nebude schopen ujít víc než 50 metrů.
V listopadu 2024 ho proto sanitka zavezla do 100 kilometrů vzdáleného Brna, kde strávil dva dny. Tamní lékaři mu po vyšetření oznámili, že „je to špatné“, a poslali ho zpátky domů. Květnový termín další kontroly musel být uspíšen na konec dubna kvůli nekróze na palci levé nohy. Prst začal pomalu černat, až po pár měsících odumřel celý.
U sv. Anny při další kontrole odumřelý prst odříznout nechtěli v obavě, že se rána nebude kvůli nedokrevnosti nohy hojit, a poslali ho domů. Měsíce utíkaly. Další několikadenní kontrola v Brně znamenala „profouknutí“ tepen (angioplastiku) na obou nohou a zjištění, že plánovaný bypass tepny na levé noze nebude možný. Tepna byla příliš ucpaná.
Následoval převoz do okresní nemocnice, pak do menší okrskové nemocnice poblíž domova a nakonec návrat domů. Kvůli mrtvému palci a bolavým nohám už však byla pohyblivost pana Tomáše značně omezená a jen za použití chodítka. Jakmile se infekce z černého prstu dostala do těla a objevily se horečky, chirurgové po převozu do okresní nemocnice přikročili k nevyhnutelnému. A tak se v září 2025 ocitl pan Tomáš v 71 letech s amputovanou nohou ve stehnu, aby začala další kapitola jeho života.
Případ pana Tomáše není ojedinělý, přesto by se dalo amputaci zabránit, kdyby došlo k rychlejšímu odbornému zásahu.
Nejvíce ohroženi jsou diabetici
Přestože počet amputací v České republice mírně klesá, stále jde o několik tisíc zákroků ročně. Čísla se navíc liší podle krajů. Například jižní Morava zažívá naopak nárůst amputací, což je podle MUDr. Jiřího Matušky, místopředsedy České angiologické společnosti, způsobeno nedostatkem odborné péče a neznalostí všeobecných i specializovaných lékařů.
Jako pozitivní vidí úbytek vysokých amputací, nicméně, přibývá těch drobnějších jako jsou prsty, kotník nebo bérec. „Díky tomu se daří zachránit nohu dříve, než shnije až nahoru,“ konstatoval pro Epoch Times angiolog.
Amputace se nejčastěji vyskytují u pacientů s diabetem a ischemickou chorobou dolních končetin, přičemž může jít i o kombinaci obojího. Jak poznamenal Matuška, v populaci je 1,1 milionu diabetiků a ve věku nad 55 let je to „hrubě přes 30 % výskytu diabetiků“.
80–90 % zavčas zachycených ischemií se dá zvládnout.
– MUDr. Jiří Matuška, místopředseda České angiologické společnosti
Ze všech cukrovkářů se každý čtvrtý až šestý někdy v životě setká se syndromem diabetické nohy, kdy dochází k poškození nervů a cév a výskytu vředů. Pokud nejsou správně léčeni, 30–40 % z nich, v závislosti na kraji, přichází o nohu, uvedl Matuška. Statistiky však podle něj nerozlišují, zda šlo o amputaci diabetika nebo ne, a ani lékaři neuvádí vždy ve zprávách všechny diagnózy.
Co se týče špatné prokrvenosti nohou, pokud pacient není diabetik, vysoké amputaci se dá velmi často zabránit, pokud není diagnóza stanovena pozdě. „80–90 % zavčas zachycených ischemií se dá zvládnout,“ řekl Matuška a dodal, že od včasného záchytu po pozdní komplikaci uběhnou jeden až tři roky. „Celou tu dobu je člověk zachránitelný,“ pronesl a dodal: „Problém je, že spousta doktorů problematiku nezná nebo na to kašle.“
Dostupnost péče místy mizerná
Problém má podle dr. Matušky několik úrovní. Prvním slabým článkem mají být praktičtí lékaři, kteří většinou nevykonávají potřebný screening. Ten spočívá v měření tzv. ABI indexu, což je rychlé vyšetření, kdy se porovnává krevní tlak na kotnících s tlakem na pažích, aby se posoudila průchodnost tepen dolních končetin.
Podle jeho odhadů tento test provádí jen pět až 10 procent všeobecných lékařů, i přestože jde o jednoduchý a pojišťovnou dobře bodovaný výkon. „Mají na to stroje, mají na to kód, ale nedělají to. Jsou kraje v republice, kde diagnostiku periferních ischemií nedělá vůbec nikdo, a jsou kraje, kde máme špičkové zabezpečení. A i v těch krajích, kde je špičkové zabezpečení, může být obvoďák, který je úplný lempl a na ty nohy nehmátne, nezeptá se, nevyzkouší, a ten člověk dojde opravdu až s nekrózou,“ stěžuje si místopředseda angiologů. Podle něj by se ABI měřením daly zachytit tři čtvrtiny rizikových případů.
Měřením ABI indexu by se podle dr. Matušky daly zachytit tři čtvrtiny rizikových případů.
Druhou překážkou lepší péče je kritický nedostatek odborníků na cévy – angiologů. Momentálně je v Česku podle Matušky v průměru jeden angiolog na 100 tisíc obyvatel, přičemž v některých regionech je to ještě horší. Od roku 1997, kdy byla angiologie zavedena jako atestační obor, se atestovalo přes 400 odborníků, řekl.
Dle něj by bylo zapotřebí mít alespoň dalších 150. Jenže vystudovaní lékaři se dnes do oboru nehrnou, ročně atestují pouze dva až tři kvůli dlouhé povinné přípravě – tři roky navíc plus další atestační zkouška oproti jiným specialistům, jako jsou chirurgové nebo internisté, popisuje. Výsledkem je, že v některých krajích angiologové v nemocnicích i ambulancích zcela chybí.
Dojdou, až hnijou
Matuška s kolegy proto lobbuje u Ministerstva zdravotnictví za návrat k jediné povinné atestaci, jako tomu bývalo v minulosti, aby se mohla síť angiologů rozprostřít rovnoměrněji po celé zemi. Jejich přítomnost je stěžejní, protože dokáží odhalit ničivé procesy v cévách v raných stádiích a včas zasáhnout, což jiní specialisté neumí.
„Kardiolog nemá čas se na to dívat, chirurg na to kašle,“ podotkl suše Matuška. Při lepším pokrytí by angiologové stíhali detailněji vyšetřit všechny rizikové pacienty, které k nim pošlou zodpovědní praktici či diabetologové. Nejedná se přitom jen o ischemii dolních končetin, ucpané cévy (neboli ateroskleróza) stejně tak ohrožují srdce a mozek.
Posledním dílkem do skládanky efektivnějšího zachycení zablokovaných cév je osvěta, uvedl Matuška. Billboardy, reklamy na zastávkách a články v novinách u nás veřejnost nenajde, na rozdíl třeba od Západu, konstatoval.
Usazený plak omezuje průtok krve, což může vést k vážným zdravotním komplikacím – například k srdečnímu infarktu, mozkové mrtvici nebo ischemické chorobě dolních končetin.
Výsledkem je, že lidé se setkávají jen s následkem – uřezanou nohou někde u souseda, ale „nikoho nenapadne, že to tak nemuselo být“. „Narážím na to pokaždé. Když někomu řeknu: ,Pozor, jste v riziku‘, tak on mi řekne: ,Ale mně to nikdo neřekl. Ani praktik, ani diabetolog.’ Ten člověk dojde v okamžiku, když už fakt hnije, je nepoužitelný a nemá šanci něco spravit,“ vylíčil angiolog.
Povědomí o závažnosti nedokrevnosti nohou neboli ischemické chorobě dolních končetin a příznaků s ní související, je podle něj stále nízká v porovnání s jinými případy aterosklerózy. „Lidé už ví, že když někoho bolí na hrudníku, volá rychlou, ale i když někoho bolí noha, i když to není urgentní ve smyslu do pěti minut jsi mrtvý, do měsíce by vás měl doktor vyřešit,“ zdůraznil.
Na druhou stranu pochválil snahy kolegů diabetologů z podiatrické sekce České diabetologické společnosti, kteří si prosadili zavedení vyšetření na diabetickou neuropatii u diabetiků. Amputace u cukrovkářů je kombinací nedokrevnosti s poškozením nervů cukrem, uvedl s tím, že vyšetření diabetické neuropatie dokáže rizikového pacienta odhalit. Vyšetření lze vykonávat jednou ročně u každého diabetika.
„A pokud je lékař co k čemu, tak možná vyšetří ještě tepny a najednou máte dvě věci, ze kterých poskládáte stupeň rizika. Díky tomu se ten člověk dostane zavčasu k prevenci,“ popsal správný postup lékařů Matuška a doplnil: „Preventivní programy vám začnou odhalovat pacienty ne ve stádiu černé, hnilé nohy, ale už v rizikové fázi. To riziko se dá scvrknout třeba na desetinu.“
Jak poznat, že nohy nejsou v pořádku
Jak může laik odhalit, že se mu nohy nedokrvují a něco není v pořádku? Podle Matušky jsou to dva specifické příznaky, každý s jinou závažností. Prvním je přerušované kulhání, kdy člověk najednou zjišťuje, že bez bolesti neujde ani půl kilometru. „Tato bolest je typická tím, že v 90 procentech případů má člověk pocit, jakoby ho do lýtka kousl pes,“ objasnil Matuška a dodal, že silnou, až křečovou bolest způsobuje právě nedokrevnost lýtkového svalu.
„Tohle by mělo varovat pacienta, že má nedokrevnost a má mazat k doktorovi. Jde o poměrně vysoké stádium,“ upozornil a na adresu lékařů dodal: „V okamžiku, kdy pacient řekne, že neujde 100 metrů, by měly zaznít červené sirény a všichni začít řvát.“ Případ pana Tomáše je podle něj klasickou ukázkou toho, jak by péče o podobného pacienta vypadat neměla.
Druhým a vážnějším příznakem je výskyt boláků na nohách. „Když někdo má nehojící se ránu na noze, typicky na chodidle, prstech u nohou, za kotníkem atd., ať už je diabetik, nebo ne, jde o vyšší fázi, kdy jde opravdu o čas,“ poukázal Matuška s tím, že u této kritické ischemie je úmrtnost vyšší než u rakoviny střeva.
„Tato fáze už je hodně za hranou a měl by následovat svižný vyšetřovací, operační a zásahový postup, aby se noha zprůchodnila. A to umíme. Jestliže dostanu pacienta, který nemá tepny ucpané úplně odshora dolů, ale má jedno, dvě, tři zúžené místa za sebou, použijeme kombinaci metod a je tu 90% úspěšnost,“ uvedl místopředseda České angiologické společnosti.
– nehojící se rány na nohách
V obou případech navštivte okamžitě lékaře a trvejte na odborném vyšetření.
„Přejde-li však nemoc do fáze nekrózy, hnijící nohy, infekce v ní, už je to špatné,“ dodal s tím, že i pak mohou lékaři zasáhnout, leč úspěšnost nemusí být velká.
Vyhráno ovšem nemají ani pacienti, kterým se noha kvůli nedokrevnosti odstraní. „Amputace končetiny sama o sobě znamená až 30 % vyšší riziko úmrtí do jednoho roku. U amputace obou končetin je to 50–70 %,“ řekl angiolog.
