Blíží se 107. výročí vzniku samostatného Československa, takzvané první republiky. 28. říjen spolu s 28. zářím a 17. listopadem tvoří trojici dat, která jsou neodmyslitelnou částí české (a slovenské) identity, národnosti a pospolitosti. Proto bychom si je měli každým rokem připomínat.
Dne 28. října 1918 Národní výbor československý zveřejnil zákon o zřízení samostatného státu československého. Tento akt završil proces, který začal již dávno před vypuknutím první světové války, ale který se během let 1914–1918 proměnil v naprosto jedinečnou diplomatickou misi, za kterou můžeme být vděčni navěky.
Mezi mnohými, kteří se o stát zasloužili, stála i dlouholetá politická a intelektuální činnost trojice osobností, které by měl znát každý z nás: Tomáše Garrigue Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika. Jejich úsilí o mezinárodní uznání československého programu se odvíjelo od principů sebeurčení národů, které formulovali v průběhu první světové války a které později přijaly i světové mocnosti. Připomeňme si proto při této příležitosti právě tyto tři státníky.
Tomáš Garrigue Masaryk, státník světové úrovně
Masarykovo intelektuální uvažování se formovalo v prostředí rakouských univerzit, ve Vídni a v Lipsku. Studoval filozofii a filologii; doktorát získal na Vídeňské univerzitě roku 1876 za disertační práci na téma Podstata duše u Platona. Zásadní vliv na jeho metodologii měl kontakt s myšlenkami Franze Brentana a s brennanskou tradicí filozofického realismu, na který Masaryk svými myšlenkami navazoval.
Po své dizertační práci a cestě po Itálii se Masaryk rozhodl rok studovat na Lipské univerzitě, kde poznal svou budoucí choť, Charlotte Garrigueovou, klavíristku a dceru newyorského podnikatele. V roce 1878 se v New Yorku také vzali, načež se vrátili zpět do Vídně, kde Masaryk dále pracoval na své docentuře, kterou úspěšně završil habilitací o rok později. Ve Vídni pracoval, dokud mu nebylo nabídnuto místo na Karlově univerzitě, která se roku 1882 rozdělila na univerzitu českou a univerzitu německou – Karlo-Ferdinandovu.
Spor o Rukopisy
Roku 1883 začal Tomáš Garrigue Masaryk redigovat vědecký časopis Athenaeum, jenž měl být platformou pro kritické myšlení a moderní vědu v českém prostředí. Právě zde zveřejnil s vlastním komentářem studii Josefa Gebauera, která vyzývala k novému přezkoumání pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského.
Masarykův morální postoj byl i pro svou dobu poměrně neobvyklý. Musíme totiž brát v potaz, že Masaryk vstupuje do veřejného světa v době, ve které se již téměř 80 let buduje silný český nacionalismus. Přesto Masaryk zůstává dosti uzemněný a racionální. Kritizoval myšlenkový konzervatismus i jednostranný nacionalismus tehdejší politiky.
Z původně odborné diskuse se stal otevřený spor, v němž proti sobě stála vědecká argumentace a vlastenectví. Výsledkem bylo sice pomyslné vítězství Masaryka, neboť rukopisy byly prokazatelně odhaleny jako padělky, avšak zároveň osobní porážka v očích části společnosti, která Masarykovi vyčítala jeho „protivlastenectví“. Masarykův postoj ovšem nebyl nijak protivlastenecký, nýbrž jak ho sám nazval, realistický.
Krom sporu o pravosti rukopisů byl Masaryk zapojen i do aféry Leopolda Hilsnera, takzvané Hilsneriády, který byl obviněn z vraždy mladistvé Anežky Hrůzové. Celý proces byl projevem antisemitismu, proti kterému Masaryk vystupoval.
Masaryk v exilu
První světová válka znamenala pro Masaryka přelom. Roku 1914 odešel do exilu, nejprve do Itálie a Švýcarska, poté do Francie, Anglie, Ruska, a nakonec do Spojených států. V exilu rozvinul činnost, která se stala základem československé státnosti. Spolu s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem vytvořili trojici, jež stála u zrodu Československé národní rady.
Masaryk organizoval zahraniční odboj jak z Francie, tak z Londýna. První dva roky války strávil právě v těchto zemích, kde budoval konexe, politické vazby a rozšiřoval myšlenku samostatného státu. Spolu s Benešem, Štefánikem a Dürichem vydali prohlášení za Český komitét zahraniční, ve kterém se písemně poprvé oficiálně objevuje myšlenka o samostatném česko-slovenském státě.
Na Masaryka byl v celém Rakousku-Uhersku vydán zatykač, a tak se do vlasti v průběhu války vrátit nemohl. V roce 1917 byl svědkem bolševické revoluce, která dále orientovala jeho myšlení na Západ. Poslední rok války Masaryk strávil cestou do Spojených států, kam na jaře 1918 dorazil. Zde pak intenzivně šířil myšlenku Československé republiky, k čemuž ne jen finančně přispěli i mnozí Češi a Slováci, kteří ve Spojených státech žili.
Významným vrcholem této činnosti byla Washingtonská deklarace z 18. října 1918, která de facto vyhlásila nezávislost Československa.
První prezident Československa
Jako prezident se Masaryk snažil mladý stát vybudovat na silných základech. Jeho pojetí politiky vycházelo z přesvědčení, že stát je založen na mravních hodnotách, které musí být neustále udržovány.
V roce 1919 podepsal zákon o založení nové, druhé české univerzity v Brně, která po něm dostala i své jméno. Podporoval i výstavbu armády a letectva po vzoru československých legií. V Evropě i ve světě byla první republika jedním z nejmodernějších a nejvyspělejších států, na čemž Masaryk intenzivně pracoval celý svůj život.
Masaryk se sice v roce 1935 ze zdravotních důvodů vzdal úřadu, avšak jeho odkaz přetrvává dodnes. Československá republika, kterou pomáhal vytvořit a vést, se stala vzorem ústavního parlamentarismu, kulturní otevřenosti a občanské odpovědnosti. Když v roce 1937 zemřel, byl vnímán nejen jako zakladatel státu, ale jako morální autorita, jejíž vliv daleko přesahoval hranice politiky.
Masarykovo prezidentství bývá často hodnoceno jako období zrodu demokratické tradice naší země. Pozdější dějiny ji často zkoušely, ale nikdy zcela nevymazaly. Jeho životní krédo „demokracie je diskuze“ zůstává jednou z nejvýstižnějších definic odpovědné politiky, jakou kdy české a slovenské prostředí poznalo.
Edvard Beneš, pravá ruka Masaryka
Edvard Beneš patří k nejdůležitějším postavám československých dějin. Jeho život a politická činnost totiž tvoří přímé pokračování Masarykova díla – v mnohém na něj navazoval, v jiném jej rozvíjel a doplňoval, někdy i nevyhnutelně korigoval podle proměněných historických okolností.
Zatímco Masaryk byl iniciátorem mnohých akcí, Beneš je často vykonával, byl totiž praktickým politikem – diplomatem. Své přesvědčení o demokracii uplatňoval především prostřednictvím vyjednávání.
Beneš nejdříve studoval na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy. V roce 1904 začal se studiem na pařížské Sorbonně. V roce 1907 strávil rok v Berlíně a v roce 1908 v Dijonu završil své doktorské studium prací na téma Problém rakouský a otázka česká. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku.
Masarykův přítel
Benešova politická dráha začíná už před rokem 1914, kdy přednášel na české Filozofické fakultě. V roce 1908 po studiích ve Francii se totiž zapojil do politiky České strany pokrokové – strany, kterou založil Masaryk. Po vypuknutí první světové války se stal jedním z hlavních organizátorů zahraničního odboje, ale i toho domácího – Maffie.
Beneš se tehdy stal hybnou silou diplomatické akce – byl tím, kdo systematicky budoval síť kontaktů, připravoval mnohé dokumenty, vyjednával s představiteli Dohody a přispěl, aby se otázka budoucího Československa dostala na pořad mírových jednání.
Po vzniku republiky byl Beneš poměrně jasnou volbou pro vedení zahraniční politiky. Jako ministr zahraničí usiloval o stabilní postavení nového státu v komplikované střední Evropě. Prosazoval orientaci na Francii a Malou dohodu – systém spojenectví s Jugoslávií a Rumunskem, který měl čelit revizionistickým tlakům Maďarska i Německa.
I když bývá jeho politika někdy kritizována pro přílišnou víru ve smluvní závazky velmocí, v kontextu tehdejší doby šlo o racionální strategii, která přinesla Československu v meziválečném období více než dvacet let relativního klidu a rozvoje. Jako ministr zahraničí často cestoval do Ženevy kvůli organizaci Společnosti národů, kterou mimo jiné spoluzaložil. Byl její místopředseda, člen Rady a od roku 1935 předseda.
Když v roce 1935 převzal prezidentský úřad po Masarykovi, vstupoval Beneš do období, které už neslo znaky blížícího se konfliktu. Jeho prezidentství bylo poznamenáno narůstající agresivitou nacistického Německa a zhoršováním mezinárodní situace.
Osudný Mnichov
V době mnichovské krize v roce 1938 stál Beneš před tragickým dilematem – buď přijmout diktát velmocí, nebo vést zemi do války, kterou nemohla vyhrát. Rozhodl se pro první možnost, čímž si vysloužil dlouhá desetiletí vášnivých debat a morálních soudů. Jeho působení proto nelze hodnotit bez pochopení složitosti doby, v níž musel čelit dvěma totalitám a dvěma světovým válkám.
Zůstává však faktem, že Československo tehdy stálo v podstatě osamoceno a jeho obrana by pravděpodobně znamenala vojenskou i lidskou katastrofu. Beneš sám rozhodnutí vnímal jako osobní porážku.
Po abdikaci odešel do exilu, kde znovu vznikl zahraniční odboj. V Londýně obnovil československou exilovou vládu, kterou postupně uznaly spojenecké mocnosti. Jeho diplomatické úsilí vedlo k zrušení mnichovské dohody a k obnovení mezinárodního uznání Československa v předmnichovských hranicích. Beneš také připravil poválečnou podobu státu, včetně složitých jednání o odsunu sudetských Němců a o poválečné spolupráci se Sovětským svazem.
Po roce 1945 se Beneš znovu ujal prezidentského úřadu. V jeho druhém období se už naplno projevilo, jak obtížné je udržet demokratické principy v podmínkách rostoucího tlaku komunistické strany podporované Moskvou.
Edvard Beneš nadále zůstává osobností, kterou nelze hodnotit černobíle, byť se tak v posledních letech znovu koná. Diskuse o jeho odkazu a zdali se zasloužil o stát, či zdali ho zradil, pravděpodobně jen tak neodezní.
Milan Rastislav Štefánik, vizionář
Milan Rastislav byl vědcem, vojákem, diplomatem a politikem, jehož působení přesáhlo hranice národního rámce. Byl to mimořádně všestranný, inteligentní a nadaný člověk – člověk renesanční.
V našich učebnicích a výkladech je často opomíjen, a to by být rozhodně neměl, jelikož se na vzniku první republiky podílel stejným dílem jako jeho spolupracovníci. Pocházel též ze skromných poměrů, narodil se do rodiny faráře jako šesté z dvanácti dětí. Ve škole prospěchem ale naprosto vynikal.
Po vystudování gymnázia v Sarvaši odjel do Prahy studovat na 4 semestry stavební inženýrství. Zde se seznámil s Vavro Šrobárem v kulturním, sebevzdělávacím, intelektuálním slovenském spolku Detvan, do nějž se i přidal. V Praze se též seznámil s myšlenkami T. G. Masaryka, které začal zastávat.
Astronom, meteorolog, pilot i voják
Po dvou letech na České technice (ČVUT) přechází na Filozofickou fakultu Univerzity Karlo-Ferdinandovy, kde začal se studiem astronomie a fyziky. Ve studiu pokračoval i ve švýcarském Curychu. Štefánikova ambice byla dostat se k předním francouzským astronomům v Paříži, což se mu i za pomoci Vávra Šrobára v roce 1904 podařilo.
Ve Francii se Štefánik rychle etabloval. Pracoval na observatoři v Meudonu pod vedením významného astronoma Pierra Janssena, účastnil se vědeckých expedic do různých částí světa a publikoval práce v oblasti astronomie a meteorologie.
Za první světové války se však jeho životní dráha zásadně změnila. Po vypuknutí konfliktu se přihlásil do francouzské armády, kde absolvoval letecký výcvik. Brzy se stal leteckým důstojníkem a byl pověřován průzkumnými misemi. Štefánik se v tomto období proslavil i testováním různých meteorologických prostředků na svých letech. Proto je i považován za průkopníka letecké (a vojenské) meteorologie.
Jeho činnost však rychle přesáhla rámec vojenské služby – Štefánik začal působit jako diplomat a organizátor československého zahraničního odboje. V roce 1915 se v Chamonix setkal s Masarykem, který tehdy pobýval ve Švýcarsku. Právě Štefánik pomohl Masarykovi dostat se k francouzskému premiérovi – Aristidu Briandovi.
Posléze se Štefánik stal spoluzakladatelem Československé národní rady v Paříži, která měla sloužit jako politická reprezentace československého odboje. Masaryk byl jejím předsedou, Beneš generálním tajemníkem a Štefánik s Dürichem získali post místopředsedy. Jeho úloha byla zásadní – díky svým kontaktům ve francouzských vojenských a politických kruzích prosadil vznik československých legií ve Francii, které se staly symbolem boje za samostatnost. Zároveň se zasloužil o uznání československého odboje ze strany Francie, Itálie a později i dalších mocností Dohody.
Cestoval po světě, aby organizoval a podporoval československé jednotky – působil v Itálii, v Rusku i ve Spojených státech. V Rusku sehrál klíčovou roli při reorganizaci tamních legií, které po bolševické revoluci čelily chaosu a politické nejistotě. Dokázal prosadit jejich uznání jako součásti spojeneckých armád. V Itálii se osobně podílel na vytváření legií z řad zajatců a byl pověřen i jednáním s generálním štábem o jejich nasazení. Jeho vojenské i diplomatické zásluhy byly oceněny povýšením do hodnosti generála francouzské armády – čímž se stal jedním z mála cizinců, kterým se takové cti dostalo.
Československý ministr vojenství
Po vzniku samostatného Československa se Štefánik stal ministrem vojenství, které mělo na starosti až do jeho smrti Československé legie. Štefánik odcestoval na přelomu let 1918 a 1919 do Ruska, aby organizoval spolupráci legií s admirálem Kolčakem. Situace v Rusku nebyla pro legionáře nijak příznivá a Štefánik usoudil, že je potřeba je dopravit co nejdříve domů.
Ve stejné době probíhala válka mezi Maďarskem a Československem o území Slovenska. Zatímco Beneš směroval zahraniční politiku směrem k Francii, Štefánik inklinoval spíše k Itálii, kam se z Paříže po ukončení jednání odebral. V Itálii měl příležitost se setkat i se svou snoubenkou, markýzou Guillianou Benzoni.
V březnu roku 1919 ho Masaryk povolal zpět do Prahy, aby se podílel na řešení francouzské a italské spolupráce. Pro návrat do vlasti zvolil letoun. Při přistávání se ale nečekaně letadlo zřítilo. Stalo se tak 4. května 1919, kdy nás opustil jeden ze tří velikánů doby. Jeho smrt ukončila životní dráhu mimořádně činorodého a schopného člověka, který významně přispěl ke vzniku Československa nejen svými politickými postoji, ale i osobním nasazením.
Národní hrdinové
Když se ohlédneme za vznikem první republiky, zůstává zřejmé, že dějiny tehdejšího zápasu za svobodu nelze zredukovat na jednotlivé smlouvy či vojenské události. Byli to především jedinci, jejichž skutky, přesvědčení a morálka vtiskly novému státu jeho podobu i smysl.
Samostatné Československo vzešlo z oběti odvážných legionářů, umělců a řady dalších, kteří o stát bojovali a kteří se o stát zasloužili. I v našem proměnlivém světě, který mnohdy utíká neúprosným tempem, zůstávají hodnoty, které jsou časem nezlomné a které bychom měli ctít a udržovat. Nenechme odkaz našich předků zaniknout.
