Osobnosti odpovídají na otázky o svobodě
U příležitosti blížícího se výročí Dne boje za svobodu a demokracii 17. listopadu jsme připravili projekt Otázky ke svobodě. Oslovili jsme osobnosti z oblasti kultury, vzdělávání, vědy, občanské sféry i veřejného života a požádali je o osobní zamyšlení nad tím, co pro ně svoboda znamená, jak vnímají události roku 1989 a jak se podle nich proměnila podoba svobody dnešní doby.
Vlastimil Veselý je ředitelem Společnosti pro obranu svobody projevu. Vystudoval MBA na Nottingham Business School a obdržel doktorát na Fakultě podnikatelské VUT v Brně. Více než dvacet let pracuje na mezinárodních projektech výzkumné spolupráce a podpory startupů.
Kromě svobody projevu se věnuje i migraci. V roce 2010 založil Brno Expat Centre, klíčovou platformu pro integraci vysoce kvalifikovaných cizinců v Brně. Na platformě Substack publikuje projekt Za oponou migrace, kde se zaměřuje na data, trendy a souvislosti týkající se imigrace a integrace.
Vlastimil Veselý připojil svůj osobní komentář k významu svobody a její proměně za uplynulé tři dekády.
Kde jste byl 17. listopadu 1989 – a jak jste tehdejší události vnímal?
Události listopadu 1989 mě zastihly na vojenské základní službě v Bratislavě. Stále si pamatuji, jak si nás absolventy dal zavolat kontráš a nařídil okamžitě sundat z límečků uniforem malé trikolóry a „neblbnout“ s tím, že možná ještě vyfasujeme polní lopatky a pojedeme do Prahy potlačovat demonstrace. Nevěřil bych, že se tak brzy dožiji doby, kdy bude vojenské zpravodajství zase zneužito k působení proti vlastním občanům a např. k zakazování webů nebo k analýze nevhodných narativů politiků a médií pomocí nechvalně známé Gerulaty.
Kdy jste si naposledy uvědomil, že svoboda není samozřejmost? Jak se podle vás změnilo chápání svobody od roku 1989 a co z té doby přetrvává dodnes?
Uvědomuji si to při práci pro SOSP každý den. Nesvoboda číhá jen kousek vedle, stačí spát na vavřínech a spoléhat na mainstream média coby spící mazlíčky „liberální“ demokracie. Lidé zapomínají, že svoboda není defaultní stav, tím je zneužití moci k totalitnímu ovládání společnosti. A my jsme tomu s každou novou legislativou Evropské komise už zase blízko.
Nevím, jak to měli ostatní vrstevníci, ale já a moji blízcí jsme před 36 lety demonstrovali za:
1. zrušení ústavního principu, že právo zastávat vedoucí pozice a mít přístup do médií má jen nějaká „avantgarda“, která si myslí, že je vyvolená a má patent na rozum.
2. svobodné demokratické volby. To neznamená, že vždy vyhraje strana, kterou volím. To znamená, že menšina respektuje vůli většiny a zůstane jí možnost uspět ve volbách příštích.
3. svobodu projevu. Tedy možnost cokoli a kohokoli veřejně kritizovat beze strachu, že kvůli tomu budu vyšetřován policií nebo ohrozím svou pracovní kariéru. Chtěli jsme skončit s tím, že se jiné věci říkají mezi přáteli a jiné na veřejnosti, že se kádruje za politické názory.
4. svobodu podnikání. Tedy za možnost založit firmu nebo živnost bez toho, aby úředníci rozhodovali o vlastnictví výrobních prostředků, cenách nebo o tom, jaké zaměstnance přijmeme. Tenkrát jsme si neuměli představit, že by nepřijmutí někoho mohlo být považováno za diskriminaci nebo že by nějaké nátlakové organizace a mezinárodní spolky chtěly zakazovat některé zdroje energie.
5. svobodu cestovat do zahraničí. Nikoli za zrušení hranic nebo kontrol těch, kteří chtějí vstoupit na naše území. Prostě svobodu vycestovat (pokud mi jiný stát umožní vstup) a zase se vrátit. Prostředkem, který si svobodně vyberu podle svých možností – včetně auta nebo letadla. Tenkrát nás nenapadlo, že by nám někdo chtěl zakazovat lety nebo spalovací motory.
6. suverenitu naší země, o níž mají rozhodovat všichni občané přes svoje volené parlamentní zástupce a vládu. Tedy za konec podřizování se cizí mocnosti, která rozhoduje o našich zákonech ve jménu „omezené suverenity“.
Děkuji za to, že jsem mohl prožít naplno nádherné devadesátky, které byly asi nejšťastnějším obdobím mého života. Proto budu v pondělí slavit náš společný svátek – se všemi, kteří to takhle mají, a bez ohledu na to, koho volí. Nenechme si ho privatizovat partičkou, která se považuje za vyvolené majitele jediné pravdy.
Vidíte v naší společnosti něco, co svobodu ohrožuje? Jak se podle vás projevuje ztráta svobody – dřív, než si ji lidé uvědomí?
Když v listopadu 89 padl bolševický režim, bylo na tom nesmírně osvobozující, že úřady přestaly vydávat „brožury“, „příručky“ a věšet nástěnky, které nám měly „pomoci“, co si máme myslet. Které vykládaly historii i budoucnost. Které vymývaly mozky propagandou, manipulacemi a jednou velkou lží o imperialistickém nepříteli v zahraničí. Bohužel teď zase máme podobný režim se zpolitizovanými úřady (dokonce ministerstvy), které vydávají „brožury“ a „příručky“, aby nás „zorientovaly“ a naši nespokojenost za špatné vládnutí přesměrovaly na vnější nepřátele (což je podle nich většina světa – od amerického prezidenta až po Slovensko). Návrat těchto mentálních bolševiků by nás měl minimálně zneklidňovat. A jakákoli snaha tvrdit, že jen někdo stojí „na správné straně“ a může rozhodovat o tom, co je a není pravda.
Náš dřívejší rozhovor s Vlastimilem Veselým o svobodě projevu v EU, dezinformacích i NatConu můžete zhlédnout zde:
