Hned dvakrát se v průběhu 20. století stal 17. listopad symbolem boje proti totalitnímu režimu. Dvakrát stáli studenti odvážně tváří v tvář diktatuře.
Události listopadu 1989 představují zásadní zlom v politickém, společenském i morálním vývoji naší země. Po více než čtyřech desetiletích vlády jedné strany, po letech politické stagnace a postupné ztráty důvěry ve vlastní instituce, se společnost začala mobilizovat a režim již nebyl schopen nucené změně zabránit.
Datum 17. listopadu odkazuje k roku 1939, kdy nacistická moc reagovala na projevy odporu studentů uzavřením českých vysokých škol a zatčením stovek jejich představitelů. O to tragičtější bylo, když se komunistický režim rozhodl o 50 let později zakročit proti našim studentům nepříliš rozdílným způsobem.
Podzim 1939
Po mnichovské dohodě ztratilo Československo nejen území, ale i jakoukoliv svobodu. Nacistická okupace v březnu 1939 proměnila to, co zbylo z českých zemí, v Protektorát Čechy a Morava, podřízený vůli říše. Jakýkoliv projev nesouhlasu byl považován za ohrožení státní bezpečnosti.
Napětí vyvrcholilo na výročí založení republiky, 28. října 1939. Pražské ulice zaplnily skupiny studentů a občanů, kteří si chtěli připomenout vznik Československa. Pod nátlakem německých úřadů byl tento svátek s předstihem zrušen a mělo se tak konat o všední pracovní den. Toho se chopily různé skupiny disidentů a odbojářů.
Demonstraci totiž organizovaly různé skupiny odboje a v tu dobu i ilegální KSČ. Nejednalo se však o důmyslně naplánovanou demonstraci či stávku. 22. října se sice konal sraz různých odbojových skupin ve vinohradském Národním domě, ke společnému programu ale nedošlo. Demonstrace, v níž byl zastřelen Václav Sedláček, pekařský dělník, byla násilně potlačena. Mezi dalšími zraněnými se ocitl i student Lékařské fakulty Jan Opletal, který svým zraněním 11. listopadu 1939 podlehl.
15. listopadu 1939 se měl konat Opletalův pohřeb. Zúčastnily se ho tisíce studentů a stal se tak další manifestací protinacistického odboje. Aby se rodina vyhnula dalším postihům, museli se i s rakví přesunout do Lhoty, kde proběhl klasický pohřeb, na který dohlíželo gestapo. Studenti, kteří do Lhoty za Janem dorazili, byli pozatýkáni.
Okupační správa reagovala s mimořádnou tvrdostí. V noci ze 16. na 17. listopadu 1939 bylo zatčeno několik stovek studentů, devět jejich představitelů bylo převezeno do ruzyňských kasáren a bez soudu popraveno. Více než tisíc studentů bylo deportováno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Následovalo uzavření všech českých vysokých škol, které zůstaly uzavřeny po celou dobu války.
Listopad 1939 se do českých dějin zapsal jako jeden z nejtvrdších zásahů proti studentům a občanům vůbec. Vzpomínky na tyto smutné události přežívaly i po válce v naší kolektivní paměti. Když se ale o 50 let později studenti znovu vydali do ulic, pravděpodobně netušili, že tím odstartují naši sametovou revoluci.
Listopad 1989, počátek sametové revoluce
Na podzim 1989 se v československé společnosti spojily různé proudy nespokojenosti: hospodářská krize, kulturní izolace i morální únava z bezvýchodného systému. Bezprostředním podnětem k shromáždění 17. listopadu byla snaha studentů připomenout 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty v roce 1939.
Shromáždění ze 17. listopadu 1989 bylo původně plánováno jako pietní vzpomínka na 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty a na smrt studenta Jana Opletala. Akci spoluorganizoval i Socialistický svaz mládeže ve spolupráci se studenty několika pražských fakult, přičemž povolení vydal Národní výbor hlavního města Prahy. Z oficiálního hlediska mělo jít o apolitickou akci, která měla připomenout historickou tragédii roku 1939. Pro udělení povolení se ale pochod musel odchýlit směrem k Vyšehradu, mimo pražské centrum.
Akce začala v odpoledních hodinách na pražském Albertově. Účast se odhaduje na patnáct až pětadvacet tisíc lidí. V projevech vystoupili zástupci studentů a zazněla studentská hymna (Gaudeamus igitur). Zhruba v 16:40 se pochod vydal ke hrobu Karla Hynka Máchy na Vyšehradě. Zde se mělo shromáždit až 10 tisíc lidí.
Po oficiálním ukončení akce se část davu rozhodla pokračovat do centra města, přestože tato část pochodu již neměla povolení úřadů. Průvod se pohyboval směrem přes Výtoň (skrze ulici Plavecká) po vltavském nábřeží až k Národnímu divadlu. Zde byl zatarasen Most legií (dříve Most 1. máje) přes řeku a pochod tak byl odkloněn do ulice Národní.
V podvečerních hodinách jej zde zastavily jednotky pohotovostního pluku. Později dorazily i jednotky Odboru zvláštního určení správy vojsk ministerstva vnitra – tzv. červené barety. Veškeré únikové cesty byly zataraseny, a to i těžkou technikou. Bezpečnostní složky pak začaly prostor zhušťovat.
Když zavládla dostatečně silná panika mezi účastníky, státní jednotky přikročily k násilnému zásahu. Studenti byli obklíčeni a následně brutálně zmláceni. Jediné cesty útěku byly skrze koridory, u kterých již stáli připraveni členové bezpečnostních složek s obušky. Zásah si vyžádal stovky zraněných, z nichž několik muselo být hospitalizováno.
Den poté
Zprávy o tvrdém postupu bezpečnostních složek se začaly rychle šířit po celé zemi. Bezprostředně po demonstraci se na vysokých školách začaly formovat stávkové výbory, k nim se přidali i herci pražských divadel. O dva dny později vznikla společná platforma, která zaštiťovala celonárodní opozici režimu – Občanské fórum. V Bratislavě vzniklo obdobné hnutí Verejnosť proti násiliu. Tyto organizace se pak staly hlavními politickými partnery při jednáních s komunistickým vedením.
Během několika dnů přerostly studentské protesty ve všeobecnou stávku. 27. listopadu se uskutečnila celostátní dvouhodinová generální stávka, kterou podle odhadů podpořila většina obyvatelstva. Na Václavské náměstí se mělo údajně dostavit až 300 tisíc lidí. Tehdejší vedení KSČ bylo nuceno přistoupit na jednání o změnách, jejichž výsledkem byla demontáž monopolu moci a postupná transformace politického systému.
Následoval téměř měsíc vyjednávání, politických kroků a ústupků ze strany režimu, které kulminovaly v odstoupení Gustava Husáka 10. prosince, rozpuštění lidových milicí 21. prosince a zvolení Václava Havla ve Vladislavském sále Pražského hradu československým prezidentem 29. prosince 1989.
Události konce roku 1989 uzavřely čtyřicetileté období komunistické vlády v Československu. Zásah 17. listopadu, původně zamýšlený jako úkaz síly režimu, se nakonec stal počátkem procesu, který dosavadní režim naprosto rozložil a odkryl jeho hluboce zarytou hnilobu a neochotu se změnit.
Demokracie není neomylná, ale je to ten nejlepší politický systém, který lidstvo vymyslelo. Svoboda slova, svoboda tisku a právo volby jsou věci, které považujeme za naprosto běžné. Přitom tomu tak ve světě není. Poslední dva totalitní režimy, které naše země protrpěla, nám snad poskytly dostatek kolektivní paměti, abychom se k nim již nikdy nevrátili. Važme si naší demokracie, která není samozřejmostí, a budujme společnost stavěnou na diskusi.
