Ztráta svobody přichází potichu, upozorňuje senátor Zdeněk Hraba (rozhovor)

JUDr. Ing. Zdeněk Hraba, Ph.D. je český advokát a vysokoškolský pedagog. V Senátu předsedá Stálé komisi pro Ústavu ČR a parlamentní procedury a dlouhodobě se věnuje otázkám ústavního práva, transparentnosti a ochraně občanských svobod. Vystudoval ekonomii i právo a více než dvacet let působí jako advokát. Zkušenosti má také z komunální a krajské politiky – byl místostarostou Říčan i zastupitelem Středočeského kraje.

Senátor Hraba poskytl redakci Epoch Times svůj osobní pohled na význam svobody a na to, co ji může v současné době ohrožovat.

Co pro Vás osobně znamená svoboda?

Svoboda je jednak vnitřní pocit a za druhé stav, kdy vás nikdo neomezuje a nenakazuje, co máte dělat. Samozřejmě s přirozeným respektem ke svobodě druhých – protože skutečná svoboda nikdy není anarchií, ale odpovědností.
Je to možnost žít podle svých hodnot, říkat věci nahlas, rozhodovat o svém životě a nebát se, že vám za to někdo bude z pozice moci vyhrožovat nebo vás trestat. Svoboda je dar, který musíme chránit každý den – chováním, volbami i odvahou ozvat se, když se něco děje špatně.

Co byste vzkázal/a lidem, kteří si 17. listopad připomínají jen jako volný den?

Není podle mě lepší definice svobody, než to, když lidé tráví i státní svátky tak, jak chtějí, nejsou nuceni chodit na povinné akce a podobně. A pokud tam nejdou, tak nejsou peskováni.

Kdy se podle Vás svoboda mění v nezodpovědnost?

Svoboda se mění v nezodpovědnost ve chvíli, kdy člověk přestane brát ohled na následky svého jednání – na svou rodinu, blízké, ale i třeba na národ.

Co podle Vás nejvíc oslabuje naši schopnost myslet svobodně?

Nejvíc naši schopnost myslet svobodně oslabuje pohodlnost a ochota nechat za sebe rozhodovat jiné. Když člověk přestane kriticky přemýšlet.
Další velkou hrozbou je tlak davu a strach být „mimo hlavní proud“. Svobodné myšlení často vyžaduje odvahu říct nahlas něco, co není populární. A právě ta odvaha nám dnes někdy chybí.

Dá se svoboda „naučit“, nebo ji musí člověk zažít?

Svobodu se můžete částečně naučit – výchovou, příkladem, historickou zkušeností národa. Dá se předat úcta k pravidlům, odpovědnosti i vědomí, že svoboda není samozřejmost.
Ale skutečně pochopit ji lze až ve chvíli, kdy ji člověk osobně prožije. Když zažije rozdíl mezi tím, kdy může rozhodovat o svém životě, a kdy mu někdo shora diktuje, jak má žít, mluvit nebo myslet. Teprve tehdy se svoboda nestává abstrakcí, ale hodnotou, kterou je člověk ochoten bránit.
Jinými slovy – naučit se dá, ale její cenu člověk opravdu pochopí až zkušeností.

Může být společnost skutečně svobodná, pokud nectí pravdu?

Společnost nemůže být skutečně svobodná, pokud nectí pravdu. Svoboda bez pravdy se totiž rychle zvrtne v chaos.
Pokud lidé rezignují na kritické myšlení, nechají si informace podstrkovat namísto bádání se po jejich původu, pak se vzdávají jedné z nejdůležitějších podmínek svobody – schopnosti rozhodovat se podle sebe na základě reality. Bez toho jsme jen snadno ovladatelný dav.

Kdy jste si naposledy uvědomil/a, že svoboda není samozřejmost?

Zhruba s každým druhým návrhem, který k nám do Senátu doputuje.

Jakou roli hraje podle Vás pravda ve svobodné společnosti?

Klíčovou. Jedno bez druhého nemá šanci přežít.

Myslíte, že dnešní lidé umějí se svobodou zacházet?

Umíme s ní zacházet zhruba stejně, jako všichni lidé žijící ve svobodné společnosti před námi. A jako s ní budou zacházet lidé v budoucnosti žijící ve svobodě. Jsme lidé a děláme chyby, a v tomto se lidé nemění.

Jaké hodnoty musí společnost chránit, aby si svobodu udržela?

Zejména respekt k pravdě a ke svobodě druhých. A také k soukromí.

Jak se podle Vás projevuje ztráta svobody – dřív, než si ji lidé uvědomí?

Vždy postupně a nikdy nárazově. A to je na tom to nejbezpečnější. Udržet si svobodu znamená být ostražitý.