S upřímností a satirou Erasmus Rotterdamský prosazoval pokoru jako cestu k míru ve světě zmítaném válkami.
V době, kdy Evropa vstupovala do éry rozsáhlých otřesů a náboženských válek se nizozemský kněz a teolog Desiderius Erasmus (asi 1466–1536) rozhodl udělat si v knize legraci z mnichů, teologů i obyčejných lidí. Dílo z něj učinilo jednoho z nejsledovanějších autorů své doby.
Erasmovým cílem však nebylo někoho zesměšnit. Usiloval o prosazení skromnosti, jejíž nedostatek podle něj stál za katastrofálními konflikty, které sužovaly jeho svět. Dílo Chvála bláznovství vybízelo čtenáře, aby se vzdali dogmat a přijali pokoru jako vodítko na cestě k moudrosti – poselství aktuální dodnes.
Jednoduché začátky
Erasmus se narodil jako nemanželské dítě v nizozemském Rotterdamu a prožil prosté dětství. Jeho rodina kladla důraz na vzdělání a dbala na to, aby získal co nejlepší školní průpravu pro člověka svého společenského postavení.
Oba jeho rodiče však zemřeli během epidemie moru v roce 1483. Erasmus měl v té době již za sebou počátky studia latiny a řečtiny – jazyků, které určily jeho intelektuální dráhu i pozdější přínos. V roce 1487 vstoupil, pod tlakem chudoby a nemoci, do noviciátu, aby se stal knězem. O pět let později byl vysvěcen.
Intelektuální život
Erasmus strávil většinu dospělého života studiem Bible a antických řeckých a římských textů. Jeho mimořádná učenost nejvýrazněji vynikla v průkopnických překladech řeckého Nového zákona. „Erasmova“ výslovnost latiny a řečtiny se dodnes používá prakticky na všech katedrách klasických studií na Západě.
Když roku 1511 vydal Chválu bláznovství, papežství bylo zapleteno do politických sporů, polarizované univerzity se tvrdě přely v horlivých scholastických disputacích a Evropou se šířily první náznaky toho, co se brzy stalo protestantskou reformací.
Erasmus čelil ostré kritice od spolukatolíků, protože odmítal vstoupit do intelektuálních bitev, které tehdy zaměstnávaly většinu teologů. Obzvlášť sporná byla otázka svobodné vůle. Někteří – například reformátor Martin Luther (1483–1546) – tvrdili, že vše je předurčeno. Jiní zdůrazňovali, že lidská svoboda není prázdný pojem.
Ke konci života Erasmus dospěl k názoru, že tento věčný problém přesahuje lidské chápání. Rozumný a věřící člověk se podle něj zdrží rozdmýchávání sporů o otázkách, které vzdorují jednoznačnému pochopení. Jeho pokorné sebepoznání z něj činilo jednu z mála tolerantních myslí jeho doby.
Po jeho smrti v roce 1536 se Západní Evropa propadla do série krvavých náboženských válek, které ohrozily její kulturní výjimečnost a přinesly nesčetné ztráty. Doba se nevydala cestou, po níž volal. Ale zanechal po sobě knihu – považovanou často za jeho nejvýznamnější dílo – která neústupně brojila proti dogmatismu ohrožujícímu svět.
Chvála bláznovství
Latinsky psaná Chvála bláznovství připomíná náboženské kázání, jenže kazatelkou je zde personifikovaná postava Bláznovství. Po chvástavém úvodu Bláznovství přechází k „životům lidí“, o nichž prohlašuje, že „bude snadné ukázat nejen to, jak moc mi dluží, ale také jak vysoko si mě cení – od nejnižších až po nejvyšší“. Tím začíná její obsáhlá kritika prakticky všech vrstev společnosti, od úplného dna až po samotné vrcholy – a žádná z nich se nezdá být imunní vůči vlivu Bláznovství.
Bláznovství obyčejných lidí
První na řadě jsou „obyčejní lidé“, kteří „překypují tolika nejrůznějšími druhy pošetilosti a každý den jsou tak pilní ve vymýšlení jejích nových [podob]“. Její seznam zahrnuje lidi, kteří se žení či vdávají kvůli penězům, prohýří skromnou mzdu za jídlo a pití, dávají přednost zahálce před prací, pletou se do cizích věcí, než aby řešili vlastní, bezhlavě sází, volí válku a násilí místo míru a klidu, a podvádějí – to vše kvůli „zlatým prstenům na prstech“.
Bláznovství si tyto projevy přisvojuje, protože podkopávají lidskou pohodu ve jménu peněz, požitku nebo moci. Odvádějí lidi od rozumu. Lidé podle ní raději opustí dobré věci, které mají, než aby se vzdali impulzivních, bezmyšlenkovitých a často katastrofálních honů za pomíjivými touhami.
Bláznovství duchovenstva
Další položkou v katalogu Bláznovství jsou lidé, s nimiž Erasmus strávil většinu svého duchovního života: „ti, kteří se obvykle nazývají nábožnými a mnichy – a v obou názvech jsou nejméně pravdiví, protože značná část z nich má k náboženství nejdál.“
Nejprve si Bláznovství utahuje z posedlé pozornosti, kterou duchovní věnují zdánlivě nepodstatným věcem, „jako kolika uzly mají být zavázány jejich boty, jaké má vše mít barvy, jak se mají lišit jejich hábity, z jaké látky mají být, kolik stébel mají být široké jejich pásy a v jakém střihu“.
Vážnějším tónem pak Bláznovství říká čtenářům, že navzdory proklamacím o všeobecné lásce ve jménu Božím duchovní „pohrdají jeden druhým, a kvůli odlišnému nošení hábitu, nebo proto, že je v tmavší barvě, uvádějí vše v plameny“. Tyto strnulé a konfrontační sklony z nich činí pokrytce, kteří se sice hlásí k životu podle křesťanské víry, ale ve skutečnosti lpějí na svém egu stejně pošetile jako kdokoli jiný.
Bláznovství intelektuálů
Erasmův vlastní intelektuální původ se nejzřetelněji projevuje v tom, co Bláznovství říká o intelektuálech, zvláště o teolozích. Podle Erasma trávili učenci příliš mnoho času psaním hutných komentářů k nesrozumitelným textům, debatováním o malichernostech a posedlostí tím, aby měli pravdu, i kdyby to bylo za cenu rozumu. Tyto sklony vnímal jako jeden z kořenů marnivého dogmatismu, který nakonec přispěl k rozpoutání krvavých konfliktů, jako bylo povstání rytířů, francouzské náboženské války či osmdesátiletá válka.
Erasmus byl obzvlášť nespokojen s Lutherem, jehož spisy zaujímaly útočné postoje vůči těm, které považoval za nepřátele – včetně samotného Erasma. Luther však nebyl jediným sebejistým veřejným intelektuálem, který autora Chvály bláznovství znepokojoval. Erasmus protestoval také proti spolukatolíkům, kteří se snažili uzemnit své protivníky ostrými výpady. Podle něj jejich chování odporovalo křesťanské výzvě k soucitnému odpuštění, jíž si velmi cenil.
Vědci, filozofové a teologové, říká Bláznovství, „považují sami sebe za jediné moudré a všechny ostatní za stíny“. Vědci si „představují nesčetné světy“, sebejistě prohlašují, že objevili příčiny „nevysvětlitelných věcí“, a měří to, co je neměřitelné – „bez nejmenší pochybnosti“. Filozofové hledají slávu v maličkostech. Pokud „vyloví z nějakého červotočem prožraného rukopisu slovo ne příliš běžné – řekněme bubsequa pro pastýře krav, bovinator pro hašteřivce, manticulator pro kapsáře … jaké triumfy! jaké ovace! jako by dobyli Afriku nebo obsadili Babylon“.
Teologové byli možná nejhorší ze všech těchto expertů na malichernosti, protože se zabývali posvátnými tématy, která Erasmus považoval za důležitější než cokoli jiného. Kromě toho, že se pyšnili svou přesnou znalostí tajemství, jako je peklo, Boží vůle či posmrtný život, věnovali se také intelektuálním hrám balancujícím na hraně rouhání. Jedna známá otázka zněla, „zda bylo možné, aby Kristus na sebe vzal podobu ženy, nebo ďábla, nebo osla, nebo kamene, nebo tykve“. Bláznovství je vykresluje jako vzdělance, kteří však nedokážou potlačit domýšlivost, racionální tvory zamilované do malicherností.
Erasmus, který měl tou dobou jedno z největších čtenářstev v Evropě, si uvědomoval, že se často dopouští téže intelektuální pýchy. Býval mezi lidmi, kteří se namáhali bez užitku ve vlhkých knihovnách. Proto si Bláznovství dobírá i jeho samotného, který „si zaslouží, když ne první místo, pak jistě druhé“.
Pokorná výzva k činům
Účinnost Erasmovy řeči spočívá v nestrannosti, s níž Bláznovství kárá své terče. Jak poznamenal nositel Nobelovy ceny John Maxwell Coetzee, Erasmus umístil kritiky Bláznovství do „pozice, která není jen nestranná mezi soupeři, ale je také – podle vlastní definice – zcela mimo jeviště jejich soupeření“. Teologové při čtení díla nejspíše pohrdavě odfrkávali nad jejím popisem proradných davů a sebestředných mnichů. Obě skupiny by se vysmívaly snobským intelektuálům – a tak dále.
Pokud není nikdo imunní vůči Bláznovství, naznačoval Erasmus, pak nikdo nemá morální převahu k tomu, aby rozpoutal nelítostné útoky proti těm, které považuje za viníky. To však neznamená, že by se nemělo poukazovat na křivdy. Svět bez mravních učitelů by byl právě oním barbarským světem, kterému se Erasmus chtěl vyhnout. Ale každé poučení má být doprovázeno pokorou – uznáním, že každý někdy selže.
Navzdory svému jízlivému stylu Erasmus nikdy nenaznačil, že bychom se měli vzdát věcí, které kritizoval. Prostřednictvím Bláznovství si tropil posměch z intelektualistických póz. Tím, že nastavil jasné zrcadlo vzdělanému publiku, chtěl ukázat, že skutečné poznání leží jinde. Vysmíval se mylnému využívání inteligence a znetvořenému chápání nábožnosti. Nikdy však neoslaboval víru. Text je naopak prodchnut biblickými verši, jako by čtenářům připomínal, jak by se měli skutečně chovat.
Hlavní myšlenkou Bláznovství je, že každý se proviní nesprávným či přehnaným jednáním – nikoli že by se všichni měli přestat snažit napravovat své chyby. Dogmatismus bují tam, kde lidé zapomenou na vlastní nedostatky a limity. Může následovat hněv, násilí, a dokonce i válka. Naproti tomu moudrost začíná poctivostí, s níž člověk uzná své vlastní nedokonalosti, a schopností pokorně rozpoznat ty cizí.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste rádi viděli v našich článcích? Náměty a připomínky prosím posílejte na namety@epochtimes.cz.
–ete–
