Příběh o maličkém, ale náramně chytrém chlapci, který si dokáže poradit i tam, kde dospělí selžou. Klasická pohádka ze sbírky Charlese Perraulta.
Byl jednou jeden chudý košíkář, kterému se se ženou narodilo sedm synů, každý menší než ten předchozí. Nejmladší z nich byl při narození sotva o něco delší než lidský prst, a tak mu začali říkat Paleček. Později sice trochu povyrostl, ale ne mnoho, ale jméno mu zůstalo. Byl to však nesmírně bystrý a pohotový klouček, který svou obratností i chytrostí všechny své bratry hravě předčil.
Rodiče na tom nebyli dobře, protože košíkářství ani pletení ze slámy nepřinášelo tolik živobytí jako třeba pekařství nebo řeznictví. A když přišly drahé časy, zmocnila se jich velká úzkost: jak nasytit sedm synků, z nichž každý měl apetit jako dřevorubec? Jednoho večera, když děti usnuly, rodiče přemýšleli, co si počít, a nakonec se dohodli, že je zavedou do lesa, tam, kde rostou vrbové pruty, a potají je tam zanechají.
To všechno slyšel Paleček, který nespal jako jeho bratři. Zapsal si v duchu kruté rozhodnutí rodičů dobře za uši a celou noc trávil starostmi, jak sobě i bratrům pomoci.
Brzy ráno běžel k potoku, nasbíral si kapsy bílých kamínků a vrátil se domů. Bratrům neřekl ani slovo o tom, co zaslechl. Rodiče se pak vydali do lesa a poručili dětem, aby šly za nimi. Paleček po cestě nechával jeden kamínek za druhým, ale nikdo si toho nevšiml, protože jako nejmenší a nejslabší vždycky kráčel vzadu. Rodiče nic nepoznali.
V lese se rodiče nenápadně vzdálili, a rázem byli pryč. Když si toho synové všimli, spustili nářek – jen Paleček ne. Ten se pousmál a řekl svým bratrům: „Neplačte tak žalostně! Cestu si najdeme sami.“ Tentokrát šel v čele, přesně podle bílých kamínků, které je bezpečně dovedly zpátky domů.
Když se rodiče vrátili, přišlo jim do domu nečekané požehnání: soused jim splatil starý dluh, o němž už ani nedoufali, že ho někdy uvidí. Nakoupili tolik jídla, až se stůl prohýbal. A s hojností přišly i palčivé výčitky svědomí. Matka bědovala: „Ach Bože, kdybychom je jen nebyli nechali v lese! Teď by se mohli najíst dosyta – a možná už je dávno mají v žaludku vlci! Ach, kdyby se naše děti tak zázrakem objevily!“
„Mami, vždyť jsme tady,“ ozval se klidně Paleček, který už s bratry stál u dveří a vyslechl její nářky. Otevřel dveře a dovnitř vklouzli malí košíkáři – jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm. Chuť k jídlu měli stejnou jako vždy, a bohatě prostřený stůl byl pro ně hotový poklad. Radost z jejich návratu byla veliká, a dokud peníze vydržely, žilo se vesele – jak už to u chudých lidí bývá.
Jenže netrvalo dlouho a v košíkářově chýši znovu vládl hlad, a sklepník by tu nebyl ani k nalezení. V rodičích tak znovu ožil úmysl svěřit děti jejich osudu uprostřed lesa. A protože o tom opět mluvili nahlas – večer, při soumraku – Paleček slyšel všechno, každé slovo, a vzal si to hluboko k srdci.
Druhého rána chtěl Paleček znovu vyklouznout z chaloupky, aby si nasbíral kamínky. Jenže běda – dveře byly na zástrčku, a Paleček byl příliš malý, než aby na ni vůbec dosáhl. Musel tedy vymyslet něco jiného. Když se šlo opět k lesu, strčil si do kapsy kus chleba a po cestě trousil drobky, aby podle nich našel cestu zpět.
Všechno se seběhlo stejně jako poprvé, jen s jedním rozdílem: Paleček tentokrát cestu domů nenašel, protože ptáci všechny drobečky dočista sezobali. Teď bylo skutečně zle, a bratři naříkali v lese tak žalostně, že by obměkčili i kámen. Bloudili mezi stromy, až padla noc, třásli se strachem – všichni kromě Palečka, který neplakal a nebál se.
Pod širým listnatým klenutím stromu usnulo všech sedm bratrů na měkkém mechu. Když se rozednilo, vyšplhal Paleček na nejbližší strom, aby se rozhlédl po krajině. Nejprve neviděl nic než stromy a znovu stromy, ale pak zahlédl střechu malé chaloupky. Zapamatoval si směr, sklouzl dolů a vedl své bratry odvážně vpřed.
Po dlouhém proplétání houštinami, trním a bodláčím zahlédli všichni chalupu skrze větve a šli k ní s novou nadějí. Zaklepali tiše na dveře. Vyšla žena a Paleček ji úpěnlivě prosil, aby je pustila dovnitř – že se ztratili a nevědí, kam jít. Žena řekla: „Ach, vy chudáčci!“ a vpustila je dovnitř. Hned ale dodala, že se ocitli v domě lidožrouta, který obzvlášť rád pojídá malé děti.
To tedy byla útěcha! Chlapci se roztřásli jako osikové listí a přáli si spíš něco sníst, než být sami sežráni. Jenže žena byla laskavá a soucitná – ukryla je a dokonce jim dala i trochu jídla. Brzy nato se ozvaly těžké kroky a silné bušení na dveře; to se vracel samotný lidožrout.
Posadil se ke stolu k jídlu, poručil přinést víno a začal podezřele čichat, jako by něco cítil. Pak zavolal na ženu: „Cítím lidské maso!“ Žena se ho snažila přesvědčit, že se mýlí, ale on se vydal za pachem a děti našel. Ty byly k smrti vyděšené. Už si brousil své dlouhé nože a chystal se je zahubit. Až po dlouhém naléhání své ženy svolil, aby děti ještě chvíli žily – a aby je vykrmili, protože jsou přece jen příliš hubené, zejména malý Paleček.
Tak se dal zlý lidožrout nakonec obměkčit. Děti byly uloženy do postelí – do té samé komory, kde v jednom velkém loži spalo také sedm dcer lidožrouta, stejně starých jako sedm bratří. Byly velmi ošklivé, ale každá měla na hlavě zlatou korunku. Paleček si toho všeho všiml, potichu vstal, vzal noční čepičky své i bratrů, nasadil je lidožroutovým dcerám a jejich korunky pak rozdal sobě a svým bratrům.
Lidožrout vypil mnoho vína, a jak se opět rozohnil svou krutou zálibou, přepadla ho touha děti zavraždit. Vzal nůž a tiše se vyplížil do komory, aby jim podřízl hrdla. V místnosti však byla tma jako v pytli a lidožrout bloudil potmě, dokud nenahmatal první postel. Sáhl po hlavách spících a nahmatal korunky. „Stůj!“ zamručel. „To jsou moje dcery! Málem bys, ty opilá ovce, udělal oslí kousek!“
Pak se lidožrout dopotácel k druhé posteli, nahmatal tam noční čepičky a podřezal svým sedmi dcerám jedno hrdlo po druhém. Poté si lehl a spal tvrdě, aby vystřízlivěl. Jakmile Paleček uslyšel jeho těžký spánek, probudil své bratry, tiše se s nimi vyplížil z domu a dali se na útěk. Jenže ať pospíchali sebevíc, neznali cestu ani směr a bloudili dál lesem, plní strachu a obav – jako dříve.
Když se rozednilo, lidožrout se probudil a řekl své ženě: „Jdi a připrav ty kluky – ty včerejší.“ Žena si myslela, že má děti jít vzbudit, a s obavami vystoupala do komory. Jaký to pro ni byl hrůzný výjev, když spatřila, co se stalo! Okamžitě omdlela před tím strašlivým pohledem.
Když se lidožroutovi zdálo, že se žena příliš dlouho nevrací, vydal se nahoru sám – a teprve tam zjistil, co způsobil. Vztek, který ho přemohl, se nedá popsat. Ihned si nazul své sedmimílové boty – zvláštní obuv, s níž znamenalo za sedm kroků urazit celou míli. To tedy nebyla jen tak ledajaká věc. A netrvalo dlouho, než ho bratři spatřili v dálce, jak překračuje hory a údolí, a zmocnila se jich veliká úzkost. Paleček je však rychle ukryl v dutině mohutného balvanu.
Když lidožrout k balvanu dorazil, posadil se na něj, aby si trochu odpočinul, protože už byl znavený, a brzy usnul. Chrápal tak silně, že to znělo jako hukot bouřlivého větru. Jak tak lidožrout spal a chrčel, vyplížil se Paleček z úkrytu jako myška a stáhl mu sedmimílové boty. Hned si je obul. Naštěstí měly takovou vlastnost, že se dokázaly přizpůsobit každému chodidlu, jako by byly šité přímo na míru.
Paleček pak vzal každého bratra za ruku, ti se chytili jeden druhého, a tak se vydali – ani by se člověk nadál – domů v sedmimílových krocích. Všichni tam byli srdečně vítáni. Paleček rodičům poradil, aby na bratry dobře dohlíželi, a že on už se o své štěstí postará s pomocí bot. Sotva to dořekl, udělal krok – a byl daleko. Druhý – a během půl hodiny stál na vrcholu hory. Třetí – a rodičům i bratrům zmizel z očí.
S pomocí svých bot si pak Paleček skutečně přinesl štěstí. Procestoval široký svět, sloužil mnoha pánům, a kdykoli se mu někde nelíbilo, okamžitě vyrazil dál. Žádný pronásledovatel, pěší ani jezdecký, ho nedokázal dohonit a jeho dobrodružství, která s pomocí bot prožil, nelze ani vylíčit.
Pohádka o malém Palečkovi vychází z proslulé evropské verze Le Petit Poucet z roku 1697, která byla součástí sbírky francouzského spisovatele Charlese Perraulta Les Contes de ma mère l’Oye (Pohádky mé matky Husy). Roku 1845 ji v německém prostředí zařadil Ludwig Bechstein do svého Německého pohádkáře.
–etg–
