Stoikové považovali rozvážnost, statečnost, střídmost a spravedlnost za nejvyšší ctnosti, na nichž závisí všechny ostatní.
Epiktétos, řecký stoický filozof, který působil na počátku 2. století, říkal, že hlavním úkolem v životě je rozlišit mezi tím, co máme ve své moci, a tím, co nikoli.
„Vnější věci nejsou v mé moci; má vůle ano,“ řekl tento slavný stoik podle souboru učení, které zaznamenal jeho žák Arrián a jež je známo pod názvem Rozpravy. „Kde mám tedy hledat dobro a zlo? Uvnitř – v tom, co je skutečně moje.“
Filozofie stoicismu klade důraz na oporu v rozumu a logice při rozlišování toho, co je dobré a ctnostné, a vyzývá své stoupence nejen k tomu, aby toto rozlišení dokázali učinit, ale aby podle něj také jednali.
Stoické myšlenky měly hluboký vliv na západní kulturu – v oblasti filozofie, literatury, etiky a dokonce i matematiky – a mnohá z těchto učení zůstávají živá dodnes.
Slovo „stoik“ pochází z řeckého výrazu Stoa Poikilé, tedy „malovaná kolonáda“. Šlo o sloupovou chodbu vyzdobenou nástěnnými malbami slavných bitev, která se nacházela v centrálním veřejném prostoru starověkých Athén. Právě zde se procházel Zénón z Kitia, zakladatel stoicismu, a předával svým žákům základní principy své filozofie.
Zénón se narodil do rodiny obchodníka v době vlády Alexandra Velikého a zpočátku pokračoval v otcově řemesle. Po přežití lodního ztroskotání se však vydal do Athén, kde se seznámil s učením Sókrata a rozhodl se zasvětit svůj život filozofii.
Po studiu u několika významných athénských filozofů založil Zénón vlastní školu. Po téměř čtyřicet let pravidelně vyučoval na veřejném tržišti, až do své smrti kolem roku 262 př. n. l. Jeho myšlenky se staly základem směru, který dnes známe jako stoicismus.
Přestože se většina spisů Zénóna a dalších raných stoiků nedochovala, jejich ideje měly zásadní vliv na tehdejší filozofickou debatu – nejen v Athénách, ale i mimo ně.
Zvláštní oblibu si stoicismus získal v raném období Římské říše, kde byly stoické myšlenky součástí vzdělávacího systému a hlásili se k nim významní státníci, jako byli Cicero a Seneca, a dokonce i císař Marcus Aurelius.
Zénón a další raní stoikové byli bezpochyby ovlivněni Sókratem a filozofie stoicismu sdílí některé základní myšlenky s dalšími mysliteli sokratovské tradice.
Čtyři kardinální ctnosti, které stoikové učili – rozvážnost, statečnost, střídmost a spravedlnost – byly diskutovány také v dílech Platóna a Aristotela. Stoikové je považovali za nejvyšší ctnosti, na nichž závisí všechny ostatní.
Rozvážnost (Prudence)
„Není to nehoda, co člověka znepokojuje,“ řekl Epiktétos podle krátkého souboru praktických stoických myšlenek, který sestavil jeho žák Arrián a který je znám pod názvem Enchiridion. „Je to úsudek, který si o ní vytvoří.“
Rozvážnost pochází z latinského slova prudentia, jež znamená prozíravost či moudrou obezřetnost. Stoikové ji popisovali jako schopnost ukázňovat své myšlenky a činy prostřednictvím rozumu.
Učili, že každý člověk má potenciál myslet a jednat v souladu s božským rozumem vesmíru – pokud dokáže využívat část rozumu, která sídlí v jeho vlastní mysli. Uplatněním intelektu na podněty, které k nám přicházejí ze světa, může člověk vytvářet racionální soudy o tom, co je dobré a ctnostné, a co nikoli.
Jedním z hlavních témat stoické filozofie je rozlišování mezi vnějšími okolnostmi, které nemáme pod kontrolou, a vnitřními, které ovlivnit můžeme. Zatímco mnoho věcí, jež se ve světě dějí, je mimo naši moc, to, co ovládnout dokážeme, jsou naše myšlenky, činy a reakce.
Statečnost (Fortitude)
Římský státník Seneca, který přijal smrt na rozkaz císaře Nerona se stoickým klidem, napsal v jednom ze svých listů:
„Ten, kdo se naučil umírat, odnaučil se otroctví; stojí nad každou vnější mocí – nebo je jí přinejmenším nedostupný. Jaké hrůzy pro něj mají vězení, okovy či mříže?“
Statečnost neznamená pouze trpělivost a vytrvalost, ale také odvahu a chrabrost. Stoikové zdůrazňovali význam snášenlivosti – klidného přijetí toho, co v životě přináší bolest a utrpení – a chápali tyto zkušenosti jako neoddělitelnou součást světa, v němž žijeme.
Utrpení je nevyhnutelnou součástí lidské existence. Nemůžeme je zcela zastavit ani mu zabránit, můžeme však ovlivnit, jak na ně reagujeme. Přemýšlet o něm rozumně a nést je důstojně je podle stoiků projevem moudrosti.
Statečnost je však zapotřebí nejen tváří v tvář utrpení, ale i strachu. Ať už jde o strach z boje, ztráty, chudoby či dokonce smrti, stoikové věřili, že by měl být překonáván rozumem a odvahou.
Epiktétos podle Arriána v Enchiridionu říká:
„Musím zemřít. Pokud hned, jsem připraven zemřít. Pokud za krátkou dobu, nejprve se najím, protože je čas večeře – a poté zemřu. Jak? Jako člověk, který vrací to, co mu nepatří.“
Dalším často se opakujícím motivem stoických textů je jednání v souladu s vlastním přesvědčením. Nestačí pouze dosáhnout moudrosti – člověk musí také jednat způsobem, který této moudrosti odpovídá. Platí to zejména tehdy, kdy takové jednání může přinést potíže, odsouzení, nebo dokonce smrt, neboť porušení vlastního svědomí je horší než cokoli z toho.
Střídmost (Temperance)
Střídmost znamená sebeovládání či zdrženlivost a stoikové ji často chápali jako ochranu jak před oddáváním se slasti, tak před snahou za každou cenu vyhýbat se bolesti.
Raný stoický filozof Chrysippos popisoval vášeň – tedy silné emoce – jako klamnou sílu, která vzniká selháním rozumu. Ve svém spise O vášních vymezil čtyři základní vášně, před nimiž je třeba se mít na pozoru: zármutek, slast, strach a touhu.
Zármutek a slast označoval za emoce přítomnosti, zatímco strach a touhu chápal jako emoce směřující do budoucnosti. Ve všech případech byl přesvědčen, že jakmile se tyto emoce objeví v mysli, měly by být usměrňovány rozumem.
Stoikové nevěřili v cílené vyhledávání slasti ani v honbu za bohatstvím, slávou či společenským postavením. Stejně tak nedoporučovali vyhýbat se obtížím nebo se držet stranou náročných, nepříjemných či nekomfortních úkolů. Věřili v používání rozumu k rozpoznání toho, co je správné, a v jednání podle tohoto poznání – bez ohledu na to, jaké emoce se při tom objeví.
Spravedlnost (Justice)
Cicero, který se stoickými myšlenkami podrobně zabýval ve spise O povinnostech, označil spravedlnost za „korunu ctností“ a její hlavní úkol shrnul jako „zabránit tomu, aby jeden člověk ubližoval druhému“.
Podle něj je spravedlnost společným poutem lidské společnosti i ctnostného způsobu života. Stoická ctnost spravedlnosti vychází z jednání v souladu s nejvyšším dobrem.
Jinými slovy, spravedlnost zavazuje každého člověka k tomu, aby svědomitě plnil povinnosti, které mu náleží, a aby jednal v nejlepším zájmu společenství, v němž žije. Myslet a jednat spravedlivě znamená naplňovat své povinnosti vůči druhým lidem – ať už mají jakoukoli podobu.
Pro stoiky tedy spravedlnost nepředstavovala vnější systém trestů a odměn, ale způsob myšlení a jednání.
„Ani senát, ani lid nás nemohou zprostit povinnosti řídit se tímto všeobecným zákonem spravedlnosti,“ napsal Cicero ve spise O státě. „Nepotřebuje žádného jiného vykladače ani tlumočníka než naše vlastní svědomí.“
Trvalá hodnota stoických ctností
Tyto čtyři základní stoické ctnosti – rozvážnost, statečnost, střídmost a spravedlnost – jsou vzájemně propojené.
Odvaha bez rozvážnosti či střídmosti, nebo odvaha sloužící čistě sobeckým cílům, není skutečnou odvahou. Stejně tak nemá žádnou hodnotu moudrost, pokud chybí statečnost jednat podle ní. A samozřejmě – střídmost, rozvážnost i statečnost jsou nezbytnými součástmi jednání ve službě nejvyššího dobra, jímž je spravedlnost.
Stoické ctnosti tak poskytují vodítko i lidem žijícím v moderní společnosti. Skutečnost, že tato starověká filozofie přetrvala staletí a dodnes inspiruje lidi po celém světě, svědčí o její nadčasové hodnotě.
„Pravé štěstí života spočívá v osvobození se od vnitřních rozrušení, v pochopení našich povinností vůči Bohu i lidem a v radosti z přítomnosti bez úzkostné závislosti na budoucnosti,“ napsal Seneca ve spise O šťastném životě, dobrodiních, hněvu a shovívavosti.
„Buďme spokojeni s tím, co máme – je toho více než dost,“ pokračuje. „Kdo je takto spokojen, tomu nic nechybí. Největší požehnání lidstva jsou v nás samých a na dosah naší ruky.“
–ete–
