V mrazivé silvestrovské noci hledá chudé děvčátko teplo v krátkých záblescích sirek, které jí odhalují světlo i lásku. Andersenův příběh připomíná křehkost naděje uprostřed zimy.
Byla strašlivá zima; sněžilo a stmívalo se, byl téměř úplně temný večer posledního dne v roce.
V tom mrazu a temnotě šlo ulicí malé, chudé děvčátko, s nechráněnou hlavou a bosýma nohama. Když z domu odcházela, měla sice pantofle – ale co jí to pomohlo? Byly to ohromné pantofle, které nosila její matka, tak velké byly.
Děvčátko o ně přišlo, když přebíhalo ulici, protože dva vozy kolem ní přeletěly tak ukrutně rychle. Jeden pantofel se už nenašel, druhý popadl chlapec, který s ním utekl; tvrdil, že by se mu jednou skvěle hodil jako kolébka, až bude mít děti.
A tak šlo malé děvčátko dál na svých drobných bosých nožkách, úplně zrudlých a namodralých zimou. V staré zástěrce neslo spoustu sirek a v ruce svazek dalších. Celý dlouhý den jí nikdo nic nekoupil, nikdo jí nedal ani haléř.
Třesoucí se zimou a hladem se loudala vpřed – ubohé děvčátko, obraz čistého trápení.
Sněhové vločky jí pokrývaly dlouhé světlé vlasy, které se v jemných loknách vinuly kolem krku; ale na to už dávno nemyslela. Z oken vyzařovalo světlo a vzduch voněl nádherně po pečené huse – byl silvestrovský večer. Ano, na to myslela.
V koutě mezi dvěma domy, z nichž jeden vyčníval o něco víc, se posadila a přikrčila se k sobě. Drobné nohy přitáhla, jak mohla, ale mráz bodal dál, a domů se neodvážila: neprodala jedinou sirku a nepřinesla ani haléř.
Od otce by jistě dostala výprask a doma bylo stejně chladno; nad hlavou měli jen střechu, do níž se vítr opíral, až to hvízdalo, i když největší škvíry byly vycpané slámou a hadry.
Její malé ruce byly téměř ztvrdlé zimou.
Ach! Jediná sirka by jí mohla tak dobře posloužit – kdyby si jen mohla vytáhnout jednu z proužku, škrtnout jí o zeď a trochu si ohřát prsty.
Vytáhla jednu. Rrscht! Jiskra vyšlehla a plamínek hořel! Bylo to teplé, jasné světélko – jako malá svíčka, když nad ní držela ruce. Byl to zázračný plamínek! Zdálo se jí, jako by seděla před velkými železnými kamny s lesklými mosaznými nohami a mosazným nástavcem. Oheň v nich plál tak požehnaně, tak krásně hřál; už natahovala nohy, aby si je také ohřála – ale v tom světélko zhaslo, kamna zmizela a v ruce jí zůstalo jen ohořelé dřívko.
Škrtnula druhou sirku; světlo se rozzářilo a tam, kde dopadlo na stěnu, stala se zeď průsvitnou jako jemný závoj: děvčátko vidělo přímo do pokoje.
Na stole ležela sněhobílá ubrusovina, na ní se blyštil porcelán a na míse nádherně kouřila pečená husa, naplněná jablky a sušenými švestkami. A co bylo ještě podivuhodnější: husa seskočila z mísy a kolébavě se vydala přímo k ubohému děvčátku, s nožem a vidličkou zabodnutými v prsou.
Plamínek zhasl a zůstala jen tlustá, vlhká a studená zeď.
Zapálila další sirku. A tu už seděla pod nejkrásnějším vánočním stromem; byl ještě větší a slavnostněji ozdobený než ten, který viděla skrz skleněné dveře u bohatého kupce. Na zelených větvích hořely tisíce malých světýlek a barevné obrázky, jaké vídala ve výlohách, se na ni usmívaly shůry. Děvčátko po nich vztáhlo ruce – ale sirka zhasla.
Vánoční světýlka stoupala výš a výš; teď je viděla jako hvězdy na nebi – a jedna z nich padala dolů v dlouhém světelném pruhu.
„Teď někdo umírá!“ pomyslelo si děvčátko, protože její stará babička – jediná, která ji měla opravdu ráda a která už byla mrtvá – jí říkávala, že když padá hvězda, stoupá k Bohu lidská duše.
Znovu škrtnula sirkou o zeď; světlo se rozzářilo a v jeho jasu stála babička – tak jasná, zářivá, něžná a plná lásky.
„Babičko!“ zvolalo děvčátko. „Ó, vezmi mě s sebou! Vím, že zmizíš, jakmile tahle sirka dohoří; zmizíš, jako zmizela teplá kamna, jako krásná pečená husa, jako velký zářivý vánoční strom!“
A tak rychle škrtala jednu sirku za druhou, celým svazkem, protože babičku nechtěla nechat odejít.
A sirky zářily tak jasně, že světlo bylo ještě silnější než denní jas; babička nikdy dřív nebyla tak krásná, tak veliká. Vzala malé děvčátko do náruče a obě vystoupily v tom jasu vzhůru, výš a výš, v radosti a světle – a tam už nebyla ani zima, ani hlad, ani strach – byly u Boha.
Ale v koutě u zdi sedělo v chladném ranním šeru ubohé děvčátko, s červenými tvářemi a úsměvem na rtech – zmrzlé posledního večera starého roku.
Novoroční slunce vycházelo nad drobným tělíčkem. Dítě tam sedělo strnule se sirkami v klíně, a vedle něj ležel celý ohořelý svazek.
„Chtělo se jen ohřát!“ říkali lidé. Nikdo netušil, jaké krásné věci spatřilo ani v jakém jasu odešlo spolu s babičkou do novoroční radosti.
Pohádka Hanse Christiana Andersena (1805–1875), „Sämmtliche Märchen“ („Děvčátko se sirkami“), 1862.
–etg–
