Komentář
Mnoho lidí dnes váhá s uspořádáním večírku. Dům je příliš neuklizený. Neumím vařit. Je to moc drahé. Nemám dost přátel. Nemám pořádný jídelní stůl. Nemám čas. Stejně by nikdo nepřišel. A tak dále.
Miliony lidí během sváteční sezony na konci roku sedí doma a přejí si, aby byl nějaký večírek, kam by mohli jít. Mají pocit, že jejich životu chybí smysl a dobrodružství, zatímco budou projíždět sociální sítě plné lidí, které znají a kteří podle všeho žijí své nejlepší životy. To je dokonalý recept na depresi a zneužívání návykových látek.
S tím se ale dá něco udělat. Uspořádejte večírek sami. Pozvěte všechny, koho znáte. Namačkejte je dovnitř. Klidně ať sedí na podlaze. Na tom skutečně nezáleží. Důležité je lidské spojení, které umožníte, a životy, které tím zlepšíte – včetně toho svého.
Stačí k tomu trochu odvahy.
Je pravda, že pořádat pohoštění je dnes dražší než kdykoli dřív. Přesto existují levnější možnosti, včetně toho, že si všechno jídlo připravíte sami. Právě tady lidé tápou a snaží se zvládnout příliš mnoho. Nejlepší je držet se známých věcí, i kdyby šlo jen o sýr, sušenky a pizzy nebo burgery z obchodu. V tomto případě skutečně platí, že se počítá snaha.
Další velkou překážkou je strach z hodnocení: výzdoba, jídlo, ne úplně uklizený byt a podobně. To je naprosto pochopitelné. Otevřít svůj domov je projevem zranitelnosti. Zvete lidi do svého soukromého prostoru v době, kdy máme všichni obavy o své soukromí. Zároveň žijeme v kultuře nedůvěry ke všemu a ke všem. To podporuje sklon nikoho si nevpouštět do života.
Existuje však i druhá strana. Právě proto, že je zvát lidi k sobě dnes tak vzácné, má to obrovskou hodnotu. Už samotné pozvání vysílá signál: vážím si tě, důvěřuji ti a považuji tě za součást své komunity přátel. To je krásná věc. Co se pak stane ohledně jídla a pití, není zdaleka tak důležité, jak se může zdát.
Přesto existují způsoby, jak to celé povýšit. Pokud pozvete čtyři až osm lidí, je formální večeře u stolu tou nejlepší možností a stojí za to ji zkusit už jen proto, že to dnes skoro nikdo nedělá. Za ideálních podmínek máte nejlepší porcelán, křišťál a příbory. Zapálené svíčky, květiny, bavlněné nebo lněné ubrousky a ubrus na krásném stole.
Pokud to všechno nemáte – a není nic špatného na tom to chtít – existují i jiné způsoby.
Pak je tu věčná výmluva: nemám čas. Ta je téměř vždy nepravdivá. Jsme obklopeni technologiemi, které nám mají šetřit čas, a přesto tvrdíme, že ho máme méně než kdy dřív. Tvrzení, že nemáme čas, je stejné, jako když nám bylo deset let – je to výmluva, proč nedělat to, co bychom dělat měli.
Tady je krátký příběh. Kdysi jsem se přátelil s novým přistěhovalcem z Ruska, který přišel ještě před pádem Sovětského svazu. Po příjezdu do Ameriky měl pocit, že se ocitl v zemi hojnosti. Kupoval všechno, co nebylo přibité, a hromadil to ve svém bytě. Měl také sklon spřátelit se s každým a s nadšením je zvát na večeři a pití. K dispozici měl jen několik skládacích karetních stolů, které spojil dohromady, a skládací židle pro hosty.
Jeho jídlo tvořil obrovský hrnec kuřete se všemi možnými náhodnými druhy zeleniny a rýží, který vždy oznamoval nějakým honosným ruským názvem, i když to nebyla pravda. Přes stoly přehodil velké bavlněné prostěradlo jako ubrus, použil velké mísy z blešího trhu a servíroval jídlo spolu s vysokými sklenicemi vodky, kterou všichni pili. Nechyběl ani sýr a klobásy.
Kdo byl pozván? Vzhledem k době byl tak trochu celebritou, takže dorazili velvyslanci, senátoři, přátelé jako já a také náhodní lidé, které potkal tu a tam, včetně někoho, který byl podle mého mínění bezdomovec. Celkem nás bylo možná dvanáct až čtrnáct. Večery byly vždy divoké, plné smíchu a dobrodružství.
Z těchto setkání u něj doma jsem si odnesl zásadní ponaučení. Nejdůležitější je pohostinnost. Lidské spojení, nikoli kvalita jídla. Dalším prvkem, který jeho večerní salony a večeře činil úspěšnými, byla jeho naprostá sebedůvěra a radost. Když je hostitel šťastný, jsou šťastní i ostatní. Pokud je hostitel nejistý a stydí se za jídlo nebo prostírání, hosté to vycítí také.
Pokud máte víc než osm až dvanáct hostů – a možná byste měli – existují další možnosti. Můžete pozvat padesát lidí na večírek mezi 18. a 20. hodinou. Je zaručeno, že někteří zůstanou do deseti večer nebo déle, a to je skvělé. V takovém případě se může stát, že lidé budou stát namačkaní jeden vedle druhého nebo se shluknou v kuchyni a budou si sami nalévat pití. Tento zdánlivý chaos je ale také nesmírně zábavný, dokonce ještě víc.
A teď přichází bod, který je naprosto zásadní pro každý takový večer, ať už jde o večeři, nebo koktejlový večírek s dipy a chipsy. Jako hostitel musíte v určitou chvíli všechny ztišit a pronést přípitek. Někteří lidé se toho děsí. Nevědí, co říct, ale tyto obavy je třeba překonat.
Stačí cinknout sklenicí a začít mluvit. Potěší vás, že nejčastějším problémem všech přípitků je jejich délka. Lze je zkrátit na několik vět. A tady je rada, která mi vždy pomáhá. Snažte se nepřipíjet konkrétní osobě přítomné v místnosti, která se pak podle pravidel etikety nemůže připojit, ale raději něčemu většímu, nějaké obecné myšlence.
Může to být komunita, víra, svátky, odvaha, soucit, síla lásky, roční období, rodina, přátelství – cokoli. Ještě předtím, než začnete, si zvolte jedno klíčové slovo. To vám dá jasný bod, kde skončit.
Začněte cinknutím sklenice. Řekněte pár slov o okamžiku a době, ve které žijeme. Může to být všední i hluboké, hloupé i vážné, nebo to může být verš či věta z knihy. A pak to zakončíte přípitkem na ono vybrané slovo. To je všechno. Je velmi pravděpodobné, že se někdo vaším gestem nechá inspirovat a naváže. Ideálně se přidají všichni.
Mohu vám slíbit, že to bude hlavní vzpomínka na celý večer. A to je dobře, o to jde. Každé takové setkání potřebuje nějaký ústřední moment. Jinak lidé odcházejí s pocitem, že přišli a odešli a vlastně se nic nestalo. To platí zejména u koktejlových večírků. Tomu je třeba se vyhnout. Musí existovat téma nebo smysl a je na vás, abyste ho dali.
To je všechno, celá vaše odpovědnost: pozvat, nasytit, nabídnout pití a pronést přípitek. Váš večírek je hotový.
Ještě jedna důležitá rada. Neplánujte podávat nic, co by vás nutilo pobíhat, trávit spoustu času v kuchyni nebo jinak zanedbávat hosty. Vždy musíte působit, jako by to bylo naprosto bez námahy. To hosty uklidní. Pokud pobíháte, nadáváte na jídlo, děláte hluk v kuchyni nebo jste jakkoli ve stresu, hosté to ucítí do posledního detailu. Musíte být stejně uvolnění a radostní jako oni, a to vyžaduje určité plánování.
Snadná příprava je z tohoto důvodu stejně zásadní jako cokoli jiného. Dobrý hostitel musí působit klidně a mít situaci plně pod kontrolou, neustále vyzařovat sebedůvěru a srdečnost.
A co hudba? Volím klasiku nebo meziválečný jazz, případně něco lehce neznámého, aby hosté měli pocit, že se ocitli na výjimečném místě. Další možností je požehnané ticho bez hudby. To může být dokonce nejlepší volba, a pokud se hovory stanou dostatečně hlasitými, hudba už stejně nehraje roli.
Když hosté nabídnou pomoc s úklidem, vždy zdvořile odmítněte. Nejsou tam od toho.
Můžeme se v tomhle trochu snažit? Všichni zoufale potřebujeme znovu obnovit komunitu. V našich domovech – to je to nejlepší místo, kde může vzniknout. Je to nejvyšší projev laskavosti. Ano, vystavuje vás to kritice, ale právě o to jde: vystoupit ze své komfortní zóny, abyste byli laskaví k ostatním. A možná se vaše snaha stane tradicí a inspiruje další.
Takto se znovu buduje kultura: jeden domácí večírek za druhým.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
