Mezinárodní projekt, který pravidelně zasílá úřadům OSN analytické zprávy o stavu justice v různých zemích světa, se zaměřil na situaci v České republice. Vyjadřuje se podle svých slov zejména k „nefunkčnímu“ institutu obnovy soudního řízení, „zatajování důkazů“ orgány činnými v trestním řízení nebo přístupu k záznamům o uzavřených případech.
Mezinárodní pracovní skupina pro neoprávněná odsouzení (WCILTF), kterou vytváří koalice profesorů práva, právníků a aktivistů z různých zemí světa, včetně České republiky, zaslala 5. ledna 2026 zprávu komisi OSN pro lidská práva, v níž se dotýká palčivých témat české justice.
„V souhrnu, nejlepší praxe nejsou v české praxi ani vyžadovány, ani běžně používány,“ uzavírají autoři zprávy.
Obnova soudního procesu
„Česká republika má právní mechanismus pro opětovné otevření uzavřených rozsudků na základě nových důkazů o nevině, ale jeho restriktivní interpretace podkopává jakoukoli účinnost,“ uvádí zpráva, na níž se podílel Spolek Šalamoun, který se nedávno stal členem WCILTF, ale v Česku sbírá zkušenosti s případy nespravedlivě odsouzených již třicet let.
Podle trestního řádu může být obnova soudního řízení povolena, jestliže se objeví skutečnosti nebo důkazy, které byly předtím soudu neznámé a mohou vést k jinému rozhodnutí o vině obžalovaného.
„Ačkoli zákon formálně umožňuje podání žádosti o obnovu řízení, praxe českých soudů je extrémně restriktivní,“ uvádí zpráva a poukazuje na skutečnost, že za posledních deset let bylo v České republice podáno přibližně 1 000 žádostí o obnovu řízení v trestních věcech (kde horní hranice trestu přesáhla deset let), ale v žádném z nich nebylo řízení obnoveno.
„Soudy tyto žádosti systematicky odmítaly, i v případech, kdy byly předloženy nové odborné posudky, výpovědi svědků nebo jiný základní důkaz, který mohl vážně zpochybnit původní zjištění viny,“ uvádí zpráva. „Institut obnovy řízení v České republice je tedy de facto nedostupný a v praxi nefunkční pro nesprávně odsouzené osoby, i když je výslovně stanoven zákonem.“
Podle zprávy existuje pouze jeden známý případ, ve kterém byla obnova řízení povolena v závažnější trestní věci, a to případ Davida Šnajdra, odsouzeného na deset let za únos, který z vězení dokázal najít skutečného pachatele a v obnoveném řízení byl zproštěn obžaloby.
„Odborníci v České republice si nejsou vědomi žádného jiného případu, kdy by byla obnova řízení povolena u trestů s horní hranicí přes deset let,“ uvádí zpráva a poukazuje na „závažné případy, kdy byly objeveny zásadní důkazy o nevině, ale české soudy odmítly nabídnout úlevu“.
Další kritické oblasti
Testování DNA
Český právní systém umožňuje odsouzené osobě, v řízení o obnově případu, navrhnout předložení nových důkazů, včetně forenzní DNA analýzy, pokud se domnívá, že takové důkazy mohou ovlivnit posouzení její viny nebo o nevině, ovšem o připuštění takového důkazu rozhoduje soud.
„V praxi však neexistuje právní nárok na automatické přijetí jakýchkoli navržených důkazů,“ uvádí zpráva. „I když jsou DNA důkazy často nejsilnějším důkazem prokazujícím nevinu, pouze ti vězni, kteří mají další, zásadní (ne-DNA) důkazy o nevině, které umožňují otevřít řízení, mohou požádat o DNA testování.“
„Výsledkem je, že české soudy povolují nové forenzní testování a DNA analýzu v rámci obnovy řízení pouze ve velmi vzácných případech,“ říká zpráva o české justici.
Uchovávání biologických důkazů
Další problém zpráva vidí v tom, že český právní systém nestanovuje žádnou výslovnou povinnost pro orgány činné v trestním řízení uchovávat biologické důkazy získané z místa činu pro účely budoucího DNA testování po skončení trestního řízení.
„V praxi uchovávání biologických důkazů upravují interní předpisy České policie a forenzních institutů; tyto nejsou veřejně dostupné a nejsou právně závazné pro soudy,“ poukazuje zpráva na skutečnost, že „neexistuje právně vynutitelná povinnost uchovávat biologické materiály pro případné budoucí forenzní testování.“
V této souvislosti upozorňuje na případ Petra Kramného, kdy byly histologické preparáty jako klíčový důkaz pro určení příčiny smrti nevratně zničeny během trestního řízení, „ačkoli případ nebyl konečně uzavřen a další přezkum by byl možný“, což „znemožnilo následný nezávislý přezkum a možné nové testování důkazů“, a tím „zásadně omezilo možnosti obhajoby a přezkoumání viny“.
Přístup k záznamům o uzavřených případech
Jednou z oblastí, kde Česká republika nedávno zlepšila situaci, je podle zprávy přístup k záznamům v uzavřených případech. Zákon o svobodném přístupu k informacím obecně zaručuje veřejný přístup k informacím od veřejných institucí, ale nevztahuje se automaticky na spisy trestních případů, policejní záznamy nebo soudní spisy v jednotlivých trestních věcech. Ty zůstávají podle zprávy „chráněny kvůli ochraně osobních údajů, utajovaných informací nebo integrity trestního řízení“.
Obhájci, odsouzení a v některých případech i poškození mají právo nahlížet do trestních spisů i po konečném rozhodnutí, ale nevztahuje se to na nevládní organizace, novináře nebo veřejnost, kteří musí požádat o přístup k příslušnému orgánu (soud, státní zastupitelství, policie).
„Takové žádosti jsou rozhodovány individuálně a udělovány pouze v odůvodněných případech,“ uvádí zpráva. „V praxi je přístup do uzavřených spisů často složitý a některé soudy (i přes zákonné právo) nevyhoví žádostem obhájců nebo odsouzených bez důkladného odůvodnění“.
Nedávné rozhodnutí Ústavního soudu z července 2025 však uvádí, že účastníci (zejména obhajoba) mají právo přistupovat k souboru i po konečném rozhodnutí a „jakékoliv omezení tohoto práva musí být přesvědčivě a specificky odůvodněno“.
Zatajování důkazů před obhajobou
„Ačkoli český zákon vyžaduje, aby byla předběžně zveřejněna informace ve prospěch obžalovaného, tento nárok je často ignorován orgány,“ zmiňuje zpráva další problematickou oblast české justice. Orgány činné v trestním řízení mají podle zprávy povinnost zjišťovat nejenom okolnosti, které obžalovanému přitíží, ale také okolnosti, které obžalovanému mohou pomoci.
„Policie a státní zástupce jsou povinni vyšetřovat a dokumentovat důkazy, které mohou být pro obhajobu významné,“ uvádí zpráva. „Obhájce právo nahlížet do spisu a zkoumat všechny materiály, včetně těch, které mohou obžalovaného osvobodit… pokud existují důkazy ve prospěch obžalovaného, orgány činné v trestním řízení je nesmí zadržovat.“
„V praxi však právní experti opakovaně pozorovali případy, kdy některé osvobozující důkazy nebyly řádně zveřejněny nebo byly obhajobě zpřístupněny pouze opožděně. Dochází k situacím, kdy během předběžné (vyšetřovací) fáze není obhajobě poskytnut přístup k určitým důkazům, jako jsou záznamy odposlechů. Tato praxe byla opakovaně kritizována, protože brání efektivní obhajobě a může vést k porušení práva na spravedlivý proces. I když zákon požaduje zveřejnění důkazů, někteří státní zástupci nebo policejní orgány vždy přísně nepostupují, a přístup ke všem materiálům je často zajištěn až soudem při fázi řízení,“ popisuje zpráva postupy českého justičního systému.
Jedním z případů takového zatajení je případ vraždy ve vesnici Slopné, kdy státní zástupce zatajil existenci DNA nalezené na zkrvavené kukle poblíž místa činu, na níž byly nalezeny stopy DNA, které nepatřily obžalovaným, a krev patřila zavražděnému.
Další výhrady ve zprávě patří oblastem vyplácení odškodnění nespravedlivě odsouzeným, kontrole a regulaci výslechů policie nebo chybám ve výběru svědků.
