Dílo, které se stalo pilířem české národní kultury
Než se ponoříme do mistrovského díla – symfonické básně Vltava (německy Die Moldau) –, stojí za to připomenout příběh, který se skrývá za jedním z nejslavnějších českých skladatelů.
Kdyby někdo Bedřichu Smetanovi v roce 1874 řekl, že se jednou stane patrně nejoblíbenějším ze všech českých skladatelů, jen stěží by tomu uvěřil. Přestože v předchozím desetiletí dosáhl úspěchu, když zvítězil v soutěži se svou operou Braniboři v Čechách, začínala se hromadit nespokojenost. Kritici útočili na nastupujícího inovativního skladatele. Jeho životopisec John Clapham o těchto tvrdých útocích píše, že jeden z recenzentů tvrdil, že Smetanova „česká opera alespoň jednou ročně onemocní k smrti“.
Útoky byly organizované. Smetana si svým dílem i profesními rivalitami nadělal řadu nepřátel – především Františka Pivodu, ředitele Pražské pěvecké školy. Pivoda, původně Smetanův zastánce, obrátil, když Smetana začal angažovat pěvce ze zahraničí namísto absolventů Pivodovy školy.
Pivoda následně veřejně prohlásil, že se Smetana snaží prosazovat vlastní kariéru na úkor ostatních. Hlubší příčina sporu však možná tkví přímo v samotné Smetanově hudbě.
Pozdní romantismus
Smetana se opakovaně, avšak neúspěšně ucházel o pozice, na které byl kvalifikován – od dirigentského místa v Prozatímním divadle až po post ředitele Pražské konzervatoře. Jeho opakovaná odmítnutí vycházela z tehdejší konzervativní frakce, která Smetanovu hudbu označovala za „wagnerovskou“. Toto označení mu vytýkalo, že kráčí ve stopách Richarda Wagnera a plně zapojuje orchestr jako dramatický prvek operního vyprávění – tedy že dává přednost dramatické roli orchestru. Tento koncept byl pro tehdejší československé konzervativní hudebníky nepřijatelný, neboť se drželi italské tradice, podle níž má hlas absolutní přednost.
V hudební společnosti se tak vytvořil hluboký rozkol. Pivoda a František Rieger, předseda Prozatímního divadla, usilovali o Smetanovo odvolání z dirigentské funkce. Smetanovi příznivci se semkli na jeho obranu, mezi nimi místopředseda a politik Antonín Čížek i slavný český skladatel Antonín Dvořák. Aféra byla chaotická, ale Smetana si své místo uhájil.
Roku 1874 čelil Smetana nejen profesním potížím a hudební kritice, ale to nejhorší ho teprve čekalo. Vážně onemocněl a do konce roku zcela ohluchl.
Vltava
Právě za těchto okolností složil Bedřich Smetana dílo, které se později stalo pilířem české národní kultury: cyklus šesti symfonických básní nazvaný Má vlast. Druhá z nich nese název Vltava a zachycuje řeku protékající Prahou.
Toto geniální dílo zde zaznívá v provedení Daniela Barenboima a Vídeňských filharmoniků. (Poslechněte si)
Skladba se otevírá zasněnou flétnovou melodií, která se plynule vine a proplétá. Smyčce a harfa se objevují a mizí v jemném pizzicatu. Hudba jako by sdělovala: „tato velkolepá a mohutná řeka má skromný počátek“. A skutečně to naplňuje – v čase 1:05 se před posluchačem rozprostře široké panorama Vltavy v celé její kráse. Housle zpívají rozlehlou melodii, zatímco pod nimi dál probublává proud vody.
Poté skladba mění směr. Patos a atmosféra hudby se nám vryjí do mysli. V čase 4:00 se před námi objeví obraz „Bauernhochzeit“ – venkovské, selské svatby.
Krátká mezihra se rozplývá do akordů dřevěných dechových nástrojů a plynule přechází v jeden z nejkouzelnějších okamžiků celé skladby, který nastává v čase 5:42. Nese název „Mondschein, Nymphenreigen“, tedy „Tanec nymf“, v němž pod měsíčním svitem tančí na březích řeky mystické vodní bytosti. Jde o jeden z nejokouzlujících momentů klasické hudby.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury byste se chtěli věnovat? Své nápady nebo zpětnou vazbu nám prosím posílejte na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
