Náš nepravděpodobný příběh o dnes už milovaném Koncertu pro violoncello Josepha Haydna začíná daleko od místa svého vzniku ve Vídni. Psal se rok 1961 a muzikolog Oldřich Pulkert pracoval v Národním muzeu v Praze. Jeho archivářské povinnosti byly rutinní: třídění záznamů, uchovávání křehkých rukopisů a zkoumání dokumentů z cizích sbírek. Nebyla to zrovna vzrušující práce; dlouhé noci trávil nad zaprášenými papíry. Tento den však byl jiný. Pulkert ještě netušil, že se chystá učinit jeden z největších muzikologických objevů 20. století.
Právě začal procházet soubor dokumentů z obce Radenín, nacházející se na zámku asi 80 kilometrů jižně od Prahy, když narazil na partituru. Obsahovala sadu hlasů ke koncertu pro violoncello, podepsanou violoncellistou jménem Joseph Weigl. Pulkertovu pozornost to okamžitě upoutalo; Weigl byl totiž sólovým violoncellistou dvorního orchestru Esterházyů – stejného orchestru, u něhož byl zaměstnán i Haydn. A nejen to: oba Josefové byli blízkými přáteli. Haydn byl dokonce kmotrem dvou Weiglových dětí.
V té době existoval pouze jeden dochovaný Haydnův koncert pro violoncello, pozdější dílo v D dur. Jeho ostatní violoncellové koncerty byly považovány za ztracené či zničené a objev dalšího by byl bezprecedentní. Jak však zkoumání pokračovalo, nadšení jen narůstalo.
Dílo mělo charakteristické rysy ostatních skladeb ze sbírky hraběte Rudolfa Franze von Morzina. Přežilo 200 let, než skončilo tajně ukryté v české vesnici. Odkaz v Haydnově vlastním katalogu na hlavní téma koncertu potvrdil jeho pravost bez jakýchkoli pochybností. Haydnovský badatel H. C. Robbins Landon jej označil za „největší muzikologický objev od druhé světové války“.
Haydnův koncert pro violoncello C dur je raným dílem, které spojuje aristokratickou vznešenost s půvabným charakterem. Tuto nahrávku pořídili Mischa Maisky a Vídeňští symfonikové. (Poslechněte si)
První věta, Moderato, začíná lehkou, živou melodií houslí. Ke smyčcům a dechovým nástrojům se připojí dvojice lesních rohů, což signalizuje nástup sólisty. Hlavní téma se vrací, ozdobené plnými akordy. Poslechněte si, jak se ve 2:00 stupňuje napětí a jak se v čase 2:24 krásně uvolňuje fráze. První věta vrcholí virtuózní kadencí v čase 7:34 s efektními dvojhmaty ve vysoké poloze. Tyto kadence měly být improvizovány nebo komponovány samotným interpretem jako příležitost předvést svou virtuozitu.
Druhá věta, Adagio (8:52), je pomalá část ve F dur. V čase 9:50 si všimněte nenucené zpěvnosti violoncella. Haydn využívá teplý, rezonující zvuk nástroje k modelování melodických linií, které jsou elegantní a zároveň něžné.
Třetí věta, Allegro Molto (17:00), je temperamentní a rychlá. V čase 19:50 se prsty sólisty míhají po hmatníku v komplexních stupnicových bězích.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste chtěli, abychom zpracovali? Náměty nebo zpětnou vazbu posílejte na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
