Tesaři se s tak úchvatným tesařským spojováním dosud setkali jen v učebnicích. Ani jejich mistr japonského tesařství, který má za sebou padesát let praxe v oboru, nic podobného na vlastní oči neviděl – alespoň ne v reálné stavbě. Zkoumali dřevěnou kostru 95 let starého dvoupodlažního domu typu kominka (tradiční japonský dům) a nenašli jediný hřebík, který by konstrukci držel pohromadě.
Šestadvacetiletý Dylan Iwanuki se při své práci často přesouvá z jednoho staveniště na druhé. Podílí se na obnově starých tradičních japonských staveb, jako jsou kominky či svatyně. Tato konkrétní kominka patřila kdysi majiteli stavební společnosti, poté zůstala opuštěná a nakonec ji koupil designér židlí Taka Yoshino. Jeho vizí bylo proměnit dům v muzeum židlí s kavárnou a výhledem na horu Fuji.
Právě zde nastoupil Iwanuki se svým týmem. Jejich úkolem bylo kominku nejprve přemístit z původního místa v prefektuře Saitama nedaleko Tokia do dílny, kde probíhala většina objevů a zkoumání. Teprve poté měla být převezena do prefektury Yamanashi, kde došlo k její opětovné montáži.
Zpočátku zůstávaly úchvatné spoje skryté za modernizovaným vnějším pláštěm domu. Teprve při rozebírání stavby se tesařům doslova tajil dech. Nejprve museli přijít na to, jak jednotlivé spoje do sebe zapadají – což nebylo snadné ani přes jejich zkušenosti. Jak totiž pracovat s něčím, co není vidět?
„Zvenčí jsou spoje skryté, takže jsme museli přijít na to, jak jsou jednotlivé části propojené, abychom věděli, jak dům rozebrat,“ uvedl Iwanuki, praktikující japonský tesař ze Saitamy, pro Epoch Times. „Pro mě osobně to bylo nesmírně fascinující.“
Přiblížil také historii řemesla. V minulosti bylo nutné hřebíky ručně kovat, a proto byly drahé. Japonští tesaři si tak našli způsoby, jak dřevo spojovat a zároveň utahovat pomocí důmyslných systémů do sebe zapadajících spojů a klínů. Ty dokázaly vytvořit stejný efekt jako dnešní šrouby – bez použití jakéhokoli kovu. V době, kdy neexistovalo elektrické nářadí, se veškerá práce prováděla ručně. I to vysvětluje, proč jsou dnes zakázkově stavěné kominky tak nákladné.
„Jen velmi úzká skupina klientů je ochotná investovat tolik peněz nebo času do takové práce,“ poznamenal Iwanuki. „Pořád to existuje, ale rozhodně to není běžné.“ Dnes jsou podle něj rozšířenější „efektivnější nebo levnější způsoby stavění“.
Tým se musel ponořit do učebnic tradičního japonského tesařství, aby rozluštil záhadu jednotlivých spojů. Iwanuki celý proces dokumentoval fotografiemi a videi, která sdílel na Instagramu. Skryté poklady z dávno zapomenutých řemesel zde často získávají virální ohlas.
Jedním z objevených spojů byl typ zvaný „shachi sen tsugi“. Využívá vsunuté klíny, které stahují dvě do sebe zapadající části pevně k sobě a fixují je na místě. Tento spoj se používal u vodorovných prvků podél okrajů okapů nad krokvemi po celém obvodu střechy. Spoj bylo možné rozebrat vyjmutím klínu.
Dalším překvapivým nálezem byl spoj umístěný v místě, kde by ho tesaři nečekali, protože nenesl hlavní zatížení – v prahových trámech podlahy, které leží vodorovně přímo nad zemí nebo betonovým základem. Tento spoj, nazývaný „okkake daisen tsugi“, spojuje dvě části, které do sebe zasouvají a překrývají se, přičemž je fixují dva dřevěné kolíky. Stejný typ se našel i v trámech, protože je mimořádně pevný.
Jedním z technicky nejnáročnějších exemplářů byl rohový spoj zvaný „hako dome“. Z vnější strany je viditelná pouze jediná svislá spára v rohu. Uvnitř se však skrývá mnohem složitější systém se dvěma klíny, které vytvářejí napětí a drží celý spoj pohromadě. Klíny bylo nutné vytáhnout kleštěmi, než se spoj rozebral – a sledovat tento proces bylo podle tesařů překvapivě uspokojivé.
Ačkoli to nebylo součástí tohoto projektu, jedním z nejsložitějších spojů, s nimiž se Iwanuki kdy setkal, je „kawai tsugite“. Tento unikátní spoj lze sestavit do tří různých úhlů – dvou typů rohů nebo přímé linie. Není divu, že se stal internetovým hitem.
Rozebírání celé stavby vyžadovalo mimořádnou pečlivost a trvalo přibližně dva měsíce. Mnohé vnitřní trámy byly z neopracovaných kmenů, které domu dodávaly rustikální vzhled, zatímco zbytek tvořila klasická dřevěná konstrukce. Každý díl byl pečlivě označen souřadnicemi os x, y a z, než byl převezen do dílny.
Po přepravě se tesaři pustili do oprav částí poškozených stářím, termity nebo deformovaných časem a počasím. Někdy museli vyrobit zcela nové díly, které se spojily s původními. Právě při této práci si plně uvědomili mistrovství svých předchůdců – spoje zůstaly i po tolika letech neuvěřitelně těsné, čisté a přesné.
Sám Iwanuki cítil povinnost jejich práci uctít tím, že vytvoří něco, co by podle něj považovali za hodné svého odkazu. Nechtěl je zahanbit ani znevážit nekvalitním provedením. Proces spojování starého s novým popsal jako „komunikaci s tesaři minulosti“.
„Když vidíte jejich práci a to, co po sobě zanechali, máte pocit, že i vy chcete zanechat něco dobrého,“ uvedl. „To pro mě bylo největší ponaučení.“
Po dokončení všech oprav, které v dílně trvaly zhruba šest měsíců a někdy zahrnovaly i dočasné sestavení, byly jednotlivé části převezeny do prefektury Yamanashi, kde začala rekonstrukce. Ta zabrala přibližně devět měsíců a zahrnovala instalaci zcela nového interiéru odpovídajícího současným normám. Přibližně 80 procent původní konstrukce zůstalo zachováno. Staré prvky navíc nebyly skryty, ale naopak přiznány tam, kde to bylo možné.
Dnes se kominka nazývá Chair Laboratory. Jde o svébytné, částečně avantgardní interaktivní muzeum, které vzdává hold nejen tradičnímu japonskému tesařství, ale i designu moderních židlí. V hlavním prostoru je vystaveno přibližně 300 kusů kvalitního nábytku z celého světa. Nechybí samostatné dřevařské studio zaměřené na výrobu židlí, kde si mohou znalci exponáty vyzkoušet, ani horní patro, odkud se návštěvníci mohou kochat pohledem na horu Fuji při šálku cappuccina.
