Po uzavření brestlitevského míru na jaře roku 1918 se československé legie ocitly v zásadně odlišné politické i vojenské situaci, než očekávaly. Jejich původní úkol – boj proti centrálním mocnostem po boku carského a později prozatímního ruského režimu – pozbyl smyslu. Legionáři se tak měli přesunout do Francie, kde měli v plánu pokračovat v boji na západní frontě. Jediná reálná cesta však vedla na východ, po transsibiřské magistrále do Vladivostoku.
Legionáři na Bajkalu
Postup legií se brzy dostal do konfliktu s bolševickou mocí, která se po říjnovém převratu snažila upevnit kontrolu nad klíčovými komunikačními uzly. Ozbrojené střety v květnu a červnu 1918 přerostly v otevřený konflikt, v němž legionáři postupně ovládli rozsáhlé úseky magistrály od Povolží až po Zabajkalí. Kontrola železnice nebyla jen otázkou přesunu vojsk. Magistrála byla klíčovou tepnou pro zásobování a ten, kdo kontroloval magistrálu, v podstatě kontroloval i celé Rusko.
Na Bajkalském jezeře se magistrála stáčela podél jižního břehu, v některých úsecích byla vedena na náspech nebo v tunelech těsně nad hladinou. Jakýkoli nepřátelský zásah z vody tak mohl ohrozit dopravu i jakoukoliv možnost vojenských operací legie. Rychlý přesuň bolševických vojsk po jezeře byl zároveň potenciální hrozbou pro týl československých legií. Radola Gajda, velitel československých legií, si tohoto rizika byl vědom, a tak se rozhodl zakročit.
Bajkalské jezero bylo totiž významným vojenským i dopravním prostorem. Už od carských dob zde fungovala lodní doprava, která doplňovala železniční spojení, zejména v obdobích, kdy byla trať přetížená nebo poškozená. Bolševické jednotky zde disponovaly několika ozbrojenými plavidly, z nichž nejvýznamnější byl ledoborec Bajkal. Ten byl původně postaven pro přepravu vlakových souprav po jezeře. Během ruské občanské války byl ale vyzbrojen dělostřelectvem a kulomety.
Než nechat rudoarmějce vpadnout do týlu legiím rozhodly se legie vpadnout do týlu rudoarmějcům. Při systematickém postupu po březích Bajkalu se legionářům povedlo obsadit přístav Listvjanka a získat dvě parní lodě – Sibirjak a Fedosia, které vyzbrojili čtyřmi houfnicemi.
Nečekaný útok
V noci z 15. na 16. srpna vyplula legionářská plavidla z Listvjanky, přístavu na Bajkalu, směrem k přístavu Mysovsk – dnes známý jako Babuškin. Brzké ranní hodiny a mlha na hladině Bajkalu vytvořily příznivé podmínky pro přiblížení k cíli. Bolševické jednotky zpočátku nepředpokládaly útok a pohyb lodí mylně považovaly za běžný provoz.
K zahájení palby došlo až ve chvíli, kdy byly legionářské lodě na relativně krátkou vzdálenost. Dělostřelecký útok byl veden především proti ledoborci Bajkal, který byl brzy zasažen a vzplanul. Poškození bylo natolik vážné, že posádka loď opustila a plavidlo následně vyhořelo.
Legionáři ostřelovali přístav a železniční infrastrukturu v Mysovsku, čímž dále narušili bolševickou kontrolu nad oblastí. Přestože se Rudá armáda pokusila reagovat palbou z děl, které přivezl obrněný vlak, co dorazil půl hodiny po začátku boje, nedokázala již průběh střetnutí zvrátit.
Po splnění hlavního cíle – zničení přístavu – se legionářská flotila stáhla zpět, aniž by utrpěla vážnější ztráty. Na cestě zpět do Listvjanky legionáři potkali i druhou nepřátelskou loď – ledoborec Angara. Ten se ale rozhodl boje neúčastnit a legionářům se raději vyhnout. Dnes je z něj muzejní loď.
Československé legie se tak mohou chlubit stoprocentní úspěšností v námořních bitvách, jelikož žádnou jinou ani legie, ani armády samostatného Česka a Slovenska doposud nesvedly.
