S odborníky na větrnou energii jsem vedl rozhovor o postoji nové vlády k větrníkům, o změnách v akceleračních zónách, šíření různých informací či získávání důvěry veřejnosti. Odpovídá Štěpán Chalupa (ŠCH), předseda Komory obnovitelných zdrojů energie a Michal Janeček (MJ), předseda České společnosti pro větrnou energii.
Premiér Andrej Babiš na tiskové konferenci vlády 2. února prohlásil, že „my určitě větrníky nepodporujeme“, a že on sám dokonce bojoval proti větrníkům na Osoblažsku. Znamená to podle vás, že současná vláda zaujme k větrné energii stejně negativní postoj jako např. ta americká?
ŠCH: Nedomnívám se, že jde o změnu postoje vlády. Spíše to vnímám jako dílčí osobní názor, navíc ve vazbě na konkrétní případ. Ostatně ministr Karel Havlíček sám uvádí, že nejde o zákaz větrné energie, ale o potřebu upravit pravidla tak, aby dávala smysl a respektovala místní podmínky. S tím obecně souhlasím a dlouhodobě to jako Komora OZE i ČSVE prosazujeme.
Nevidíme proto žádnou „otočku“ v energetické politice státu směrem k zákazu větrných elektráren. To by navíc byla strategická chyba, protože větrnou energii potřebujeme pro posílení naší energetické soběstačnosti. Takový krok od premiéra Babiše a jeho vlády neočekávám. Stejně tak ani v USA nepředpokládám zastavení rozvoje větrných elektráren – podobně jako k němu nedošlo ani během předchozího funkčního období prezidenta Trumpa.
Babiš také prohlásil: „Všeobecně občané žádné větrníky nechtějí, my tady nejsme na moři.“ Je to pravda? Existuje nějaký průzkum, který by jeho slova potvrdil? V loňské „volební“ vlně obecních referend o výstavbě větrníků hlasovalo 10 obcí proti, 8 pro výstavbu. Pokud by to mělo být odrazem postoje české veřejnosti, čistě matematicky, je mírná většina proti výstavbě…
ŠCH: Věřím, že premiér má přehled o tom, že v řadě lokalit si větrné elektrárny sami obyvatelé přejí, a že obecně je veřejné mínění – včetně voličů jeho strany – této technologii spíše nakloněno. Odkaz na moře vnímám jako zjednodušenou zkratku. Jsem přesvědčen, že si je dobře vědom toho, že potenciál pro rozvoj větrné energetiky máme i v České republice a že naprostá většina větrných elektráren se dlouhodobě staví na pevnině. Ostatně právě větrné a fotovoltaické elektrárny patří v posledních dvou dekádách celosvětově mezi dva nejdynamičtěji se rozvíjející zdroje energie.
Z přehledu místních referend za posledních 20 let vyplývá, že z 62 platných hlasování skončilo 26 ve prospěch výstavby a 36 proti, tedy přibližně 42 % podporovalo realizaci projektů. To ukazuje spíše na vyrovnaný a proměnlivý postoj veřejnosti než na jednoznačný odpor.
Podstatný je však vývoj v posledním období. V uplynulém roce bylo skóre referend vyrovnané – 12 obcí hlasovalo pro a 12 proti. To naznačuje, že s lepší informovaností a konkrétnější podobou projektů podpora postupně roste.
MJ: Dostupná data ukazují, že postoj veřejnosti k větrné energetice je spíše pozitivní – dlouhodobě ji podporuje zhruba 70 % obyvatel. U konkrétních projektů pak výsledky místních referend silně závisí především na tom, zda lidé větrníky už znají z okolí a mají jasno, kde budou stát a co obec získá. V těch případech vycházejí hlasování výrazně častěji kladně.
Na té samé konferenci se Karel Havlíček vyslovil proti akceleračním zónám, které měly urychlit výstavbu obnovitelných zdrojů. Řekl: „Já jsem viděl prostě obce, kde je, já nevím, třeba patnáct, dvacet větrníků, nikdo se nikoho na nic neptal, prostě jim to tam vrzli doprostřed kytek, pomalu doprostřed té vesnice.“ Opravdu se něco takového dělo? Nemusí se větrné elektrárny stavět minimálně 500 metrů od nejbližšího obydlí?
ŠCH: U větrných elektráren neplatí jeden univerzální zákonný odstup, ale rozhodující jsou hlukové a další limity v konkrétní lokalitě. V praxi to znamená, že se projekty navrhují zpravidla ve vzdálenosti minimálně kolem 500 metrů od nejbližších obydlí, často i dále, aby všechny limity vyšly s rezervou. A to přesto, že limity mohou být dodrženy i při kratší vzdálenosti. Mimochodem právě hlukové limity máme nejpřísnější v EU a výrazně přísnější než jinde ve světě, například v USA.
MJ: Případy, kdy se objeví větrná elektrárna „uprostřed obce“, nejsou výsledkem standardního povolovacího procesu. Nedávná nelegální stavba malé větrné elektrárny v Doksanech vznikla bez potřebných povolení a je nyní předmětem šetření úřadů. Domníváme se, že právě na podobnou výjimečnou a nelegální situaci mohl ministr Karel Havlíček svým výrokem narážet.
Podle Havlíčka se pracuje na změně systému akceleračních zón tak, aby byly v odlehlých oblastech a „neohrožovaly obec a obyvatele“. Jak to ovlivní rozvoj větrné energie u nás?
ŠCH: Zásadní je transparentní, jednotné, jednoduché a důkladné povolování, abychom se v konkrétních projektech rychle dozvěděli, jestli projekt splňuje pravidla a může být realizován, nebo nikoliv. To sníží náklady na úředníky i na výrobu elektřiny a tudíž ji zlevní pro spotřebitele. Akcelerační zóny samy o sobě moc neřeší, úpravy jsou jistě možné, sami máme některá dlouhodobá doporučení. Navíc je potřeba si uvědomit, že žádné dosud nevznikly.
Hlavním smyslem a úkolem bylo a mělo by být plošně zrychlit a zpřehlednit povolování obnovitelných zdrojů tam, kde je to technicky a environmentálně možné. Rozumíme snaze reagovat na nejasnosti či obavy některých krajů či obcí, důležité je ovšem uvědomit si, že ani akcelerační zóna, ani jiný způsob umístění v rámci územního plánování zdaleka neznamená, že tam větrná elektrárna bude povolena v rámci řízení o povolení záměru (stavební povolení).
U konkrétních projektů bychom se měli co nejrychleji dozvědět, zda splňují stanovená pravidla a mohou být realizovány, nebo nikoli. To snižuje náklady – jak na straně veřejné správy, tak na straně investorů – a v konečném důsledku přispívá ke zlevnění elektřiny pro spotřebitele.
Podle Národního klimaticko-energetického plánu by se měl zvýšit instalovaný výkon větrných elektráren do roku 2030 pětinásobně. Jinými slovy, postavit zhruba 250-300 nových turbín. Je podle vás tento cíl realistický?
MJ: Do roku 2030 to možné je, pokud se podaří zásadně zrychlit a zjednodušit povolovací procesy a stát vyšle jasný a stabilní signál, že s větrnou energetikou počítá. Dnes je v Česku v provozu přes 200 větrných elektráren, loni přibylo jen pět turbín o výkonu 13 MW a letos se žádný přírůstek nečeká, což ukazuje, že brzdou není potenciál, ale nastavení systému.
Francouzský soud ve Štrasburku vloni v listopadu poprvé v historii uznal, že větrné elektrárny jsou „přímou a jednoznačnou příčinou stresu a úzkostí postižených,“ penzionované učitelky a jejího manžela, kteří žalobu podávali. Žena si stěžovala na bolesti hlavy, poruchy spánku a psychické potíže. Podle jejího právníka byl „poprvé uznán vztah mezi provozem větrných elektráren a tělesnými i psychickými zdravotními problémy.“ Žádné vědecké studie však tuto spojitost dosud neprokázaly. Je podle vás možné, že někteří citliví jedinci mohou opravdu kvůli blízkosti větrných elektráren pociťovat zdravotní příznaky nebo jde spíše o psychologický dopad jejich obav?
MJ: Je fér říct, že individuální nepohoda některých lidí existovat může, ale dosavadní vědecké poznatky neprokazují přímou příčinnou souvislost mezi provozem větrných elektráren a zdravotními potížemi. Odborná shoda je spíš v tom, že jde o kombinaci psychologických faktorů, očekávání a obav z neznámého, případně o citlivost na hluk obecně, nikoli o specifický zdravotní efekt větru. Právě proto jsou klíčové jasné odstupy, dodržování hlukových limitů a hlavně otevřená komunikace s místními – ta výrazně snižuje stres i míru vnímaných obtíží.
Části kritiků vadí přílišná finanční podpora větrné energie, ať už na výstavbu či provoz. Uživí se větrné elektrárny i bez dotací?
ŠCH: Aktuálně nikoliv, ale je třeba vnímat širší kontext – trh je dlouhodobě deformován přímou i nepřímou podporou jiných zdrojů, výkyvy cen plynu i nejistotou ohledně budoucího vývoje cen energie. Pro investory je přitom klíčová základní jistota návratnosti, zejména pokud jde o bankovní financování menších a středních projektů.
Ostatně podobný princip platí i u jiných zdrojů – například jaderný projekt v Dukovanech se bez státní podpory také neobejde. Nejde tedy o výjimku, ale o standardní nástroj pro velké energetické investice.
Větrná energetika dnes určitou míru podpory potřebuje. Do budoucna však věříme, že postačí spíše nepřímé nástroje, například garance za dlouhodobé smlouvy o výkupu elektřiny (PPA). Významně pomůže také zlevnění projektů díky efektivnějšímu a rychlejšímu povolování. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že tento vývoj je realistický.
Zároveň platí, že elektřina z nově budovaných větrných elektráren patří již dnes mezi nejlevnější zdroje, které jsme schopni stavět. Pokud jde o přímou provozní podporu včetně aukcí, byla a je právě větrná energie jedním z nejlevnějších podporovaných zdrojů.
Investoři nabízejí obcím a občanům, v jejichž katastru by se mělo stavět, různé benefity. O které jeví největší zájem?
MJ: Největší zájem je dlouhodobě o přímý finanční přínos pro obec a místní obyvatele, tedy pravidelné platby do obecního rozpočtu. Stále častější bývají také nabídky na levnější elektřinu pro místní. Provozovatelé rovněž rádi přispívají místním sportovcům či spolkům, protože chtějí být v lokalitě vnímáni jako partneři. Kombinace jasného ekonomického přínosu a dlouhodobého partnerství má velký vliv na místní podporu.
Prosadit v Česku u občanů nějakou veřejně prospěšnou stavbu není vůbec jednoduché a nemusí jít ani o větrné turbíny. Lidé zkrátka nechtějí nový kamenolom, továrnu, dálnici nebo data centrum v blízkosti svých domovů, což přirozeně brzdí ekonomický rozvoj. Jak to změnit? Jak „zlomit“ jejich „not in my backyard“ postoj? Musí to být na sílu ve formě liniového zákona a podobných předpisů, nebo to jde i „po dobrém“? Jak to dělají například v takovém Rakousku?
ŠCH: Nálepka „NIMBY“ realitu zjednodušuje. Ve většině případů nejde o principiální odmítání veřejně prospěšných staveb, ale o potřebu lépe vysvětlit všechny aspekty projektu lidem, kterých se bezprostředně dotýká. Problém obvykle vzniká ve chvíli, kdy mají obyvatelé pocit, že se o nich rozhoduje bez nich a že zátěž zůstává obci, zatímco přínosy odcházejí jinam.
Klíčem je proto férový vztah, otevřená komunikace a nastavení projektu tak, aby přinášel přiměřený užitek i místní komunitě. Forma může být různá – důležité je, aby byla zvolena individuálně podle konkrétní situace a po dohodě s obcí.
Energetická bezpečnost je navíc dalším rozměrem celé debaty. Ukrajina i během války rozvíjí decentralizované obnovitelné zdroje včetně větrných elektráren, mimo jiné proto, že je mnohem obtížnější cíleně vyřadit stovky menších zdrojů než několik velkých centrálních elektráren. Právě decentralizace a rozmanitost zdrojů zvyšují odolnost energetického systému. To je jeden z důvodů, proč jsou obnovitelné zdroje – včetně větrných elektráren – důležité i z hlediska bezpečnosti státu. Je dobré tuto souvislost veřejnosti připomínat.
MJ: V zemích jako Rakousko je běžné, že obce a místní obyvatelé jsou do projektů zapojeni velmi brzy, často se na nich i majetkově podílejí nebo mají garantovaný dlouhodobý přínos do rozpočtu. Díky tomu se projekty nevnímají jako cizí zásah, ale jako součást rozvoje obce. Tvrdé nástroje typu liniových zákonů mohou řešit krajní situace, ale samy o sobě důvěru nenahradí. Dlouhodobě funguje spíš „cesta po dobrém“ – tedy kombinace předvídatelných pravidel, včasného zapojení veřejnosti a jasně viditelných přínosů pro místní.
Publicista Michal Půr v posledních dnech přišel s tvrzením, že se v ČR vede dezinformační kampaň proti větrníkům, za kterou stojí proruští aktivisté ze Slovenska. Víte o tom něco a existují důkazy, že za tím opravdu stojí Rusko?
ŠCH: Podobnou vlnu jsme zažili už před více než deseti lety, dnes je však výrazně posílena novými médii. Vedle spontánních obav lze v některých případech pozorovat i sofistikovanější a koordinovanější přístup k jejich šíření.
Vnímáme to už déle, ale kdo za tím stojí, jestli Rusko, by bylo dobré prověřit, to ovšem není úkol pro nás. Tyto aktivity monitorujeme, dle našeho mínění je důležité je popsat střízlivě. Existují doložené analýzy bezpečnostních institucí, včetně NATO, že Rusko dlouhodobě podporuje dezinformační kampaně proti obnovitelným zdrojům v Evropě, a tyto narativy se postupně objevují i v českém prostředí. Jak upozorňuje i Michal Půr, nejde o izolované výkřiky, ale o opakující se vzorce argumentů a rétoriky.
Pravděpodobně vedle toho tu ale působí i určitá skupina tzv. energetických expertů, kteří dezinterpretují data, uvádějí nepravdivá nepodložená či zveličená rizika a ovlivňují tím zejména starší veřejnost. Jejich výstupy pak velmi snadno zapadají do již existujícího strachu lidí z neznámého a dodávají mu zdánlivou odbornou legitimitu.
Za klíčové proto považujeme rozlišovat mezi spontánními obavami místních obyvatel, které jsou přirozené a legitimní, a organizovaným šířením dezinformací či strašení, které tyto obavy cíleně posiluje a polarizuje debatu.
Výstavba větrných elektráren někdy působí jako „boj s větrnými mlýny“ – nejdřív zdlouhavé povolovací procesy, teď zřejmě přehodnocování slibných akceleračních zón, odpor místních, atd. Nejsou investoři místním prostředím frustrováni? Zbyli tu ještě nějací, které to neodradilo?
MJ: Frustrace by se u některých našla, to by byla nepravda tvrdit opak – ale spíš než „boj s větrnými mlýny“ je to běh na dlouhou trať. Investoři, kteří u větru zůstávají už dekády, dobře vědí, že nejde jen o technologii, ale o práci s územím, obcemi a důvěrou. A právě ti, kteří to nevzdali, dnes tvoří zdravé jádro trhu: jsou trpělivější, otevřenější dialogu a počítají s tím, že dobrý projekt se v Česku neměří rychlostí, ale kvalitou přípravy.
Děkuji za rozhovor.
