Jak se zvířecí společníci lidí stali ve středověku symbolem strachu.
Celosvětově žije v domácnostech více než 370 milionů koček, a jsou hned po psech druhým nejoblíbenějším domácím mazlíčkem. Přesto jsou kočky – a zejména černé kočky – často očerňovány kvůli své historické spojitosti s čarodějnictvím.
Pověry týkající se koček i čarodějnic mají v lidské představivosti výrazné místo. Zvláště kolem Halloweenu se obě postavy objevují téměř všude – ve výzdobě i v sezónních příbězích a legendách.
Přesný původ této spojitosti nelze s jistotou určit. Zdá se však, že vznikla především ve středověké Evropě, pravděpodobně v souvislosti se snahou katolické církve potlačit to, co považovala za pohanství.
Mezi mnoha cíli inkvizice – souboru církevních soudních institucí zřízených k potírání hereze – bylo i čarodějnictví. V té době bylo mnoho lidí, převážně žen, uvězněno, mučeno a dokonce popraveno na základě obvinění z čarodějnictví.
Proč jsou však kočky s čarodějnictvím spojovány? Někteří poukazují na vyhlášku papeže Řehoře IX. z června 1233 známou jako „Vox in Rama“.
Tento dokument nejen vyzýval církevní představitele k potírání čarodějnictví, ale také popisoval obřady, při nichž byly nové členky přijímány do čarodějnického sabatu (tajného společenství čarodějnic). Součástí těchto rituálů mělo být vzdávání úcty černé kočce. Před téměř 800 lety se tak – alespoň z pohledu církevních autorit – černé kočky staly symbolem čarodějnic.
V tomto období se kočky s čarodějnictvím spojily i v lidové představivosti. Věřilo se, že slouží čarodějnicím jako jejich „familiáři“ – nadpřirozené bytosti, které jim pomáhají při magických praktikách. Někteří dokonce věřili, že se čarodějnice dokážou samy proměnit v kočky, aby se mohly v noci nepozorovaně pohybovat. Jedna z čarodějnic v Shakespearově dramatu Macbeth má ostatně kočku jako jednoho ze svých familiárů.
Je však možné, že strach z koček sahá ještě hlouběji než do období náboženských perzekucí. Lidé totiž kdysi soupeřili s kočkami – zejména těmi velkými – o vlastní přežití. Kočkovité šelmy patří k nejúčinnějším a nejnebezpečnějším lovcům v přírodě. Tento pradávný respekt či obava tak může v lidském podvědomí do určité míry přetrvávat.
Tajemná povaha koček
Kočky jsou navíc přirozeně záhadné. Někdy jsou mazlivé, předou a vyhledávají lidský kontakt, jindy působí odtažitě a uzavřeně.
Občas se ukryjí na skrytém místě v domě – například za pračkou nebo v kuchyňské skříňce – a jindy se zatoulají do okolí a vrátí se až po několika dnech, když dostanou hlad.
Zvláště černé kočky jsou považovány za tajemné. Jejich zbarvení jim umožňuje splývat s nočními stíny, takže se zdá, jako by se znenadání objevily a stejně rychle zmizely ve tmě. Ačkoli tyto vlastnosti mají biologické vysvětlení – souvisejí především s nočním viděním a prostorovou orientací při lovu – je pochopitelné, že si někteří lidé černé kočky podvědomě spojují se strachem ze tmy.
Kočky v moderní populární kultuře
Podobně jako čarodějnice mají i kočky dodnes své pevné místo v populární kultuře. Stejně jako rozlišujeme „dobré“ a „zlé“ čarodějnice, jsou i kočky zobrazovány v pozitivním i negativním světle.
Na počátku 20. století patřil Felix the Cat k nejoblíbenějším kresleným postavám éry němého filmu. V roce 1927 se stal vůbec první postavou, která byla poctěna nafukovacím balonem v průvodu Macy’s Thanksgiving Day Parade na Manhattanu.
Ve druhé polovině 20. století si zase oblibu čtenářů získal kocour Garfield, milovník lasagní, který se stal jedním z nejúspěšnějších komiksových stripů v novinách po celých Spojených státech.
Současně však kočky – zejména ty černé – nadále vystupují ve filmech a literatuře jako společníci čarodějnic či jako bytosti obdařené nadpřirozenými schopnostmi.
Vztah mezi lidmi a kočkami je každopádně dlouhý a složitý. Pro některé představují záhadné tvory s téměř nadpřirozenými schopnostmi, pro jiné jsou prostě milovanými domácími mazlíčky.
–ete–
