Vyrůstala v bývalém Československu. Když jí byly tři roky, rodiče emigrovali do zahraničí po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a zavřela se za nimi „železná opona“. Svoji matku znovu uviděla až o tři roky později, když se ji odvážně pokusila spolu se dvěma švédskými piloty naložit do letadla a převézt přes hranice, ale byla zadržena tajnou službou tehdejšího komunistického režimu. Teď se ve svých šedesáti letech vrací na plátna českých kin ve snímku Bardotky.
V Bardotkách si Pořízková zahraje tak trochu sama sebe po boku Dagmar Havlové a Evy Holubové, když jako postava Valerie po letech přijíždí z Ameriky, aby vnesla do života svých kamarádek novou energii a přesvědčení, že „pokud nezačnou žít teď, nikdo jiný to za ně neudělá“.
Scénář je pravděpodobně narážkou na její tvorbu z posledních let, kdy se po osobní tragédii a pádu na dno znovu vrátila na veřejnost, aby inspirovala ženy po padesátce k tomu, aby svůj život nevzdávaly.
Její kniha No Filter s podtitulem To dobré, to špatné a to krásné, kterou vydala v roce 2022, obsahuje sbírku jejích vlastních intimních esejí o stárnutí, zármutku, kráse, komplikovaných vztazích, sebelásce a hledání smyslu života a mohla být i částečnou inspirací pro scénář, který napsala Hana Hendrychová. Sama Pořízková o filmu říká, že bude o „sebedůvěře, naději, snech a přátelství“.
Vstup do světa modelingu
Za hranice se Pavlíně a její matce podařilo dostat až v roce 1974 po intervenci švédského ministra Olofe Palmeho. Do světa modelingu se dostala čirou náhodou, když kamarádka poslala její fotografie do modelingové agentury.
Poté směřovala její kariéra přes Paříž do Spojených států, kde ve svých čtyřiadvaceti letech podepsala smlouvu na propagaci kosmetických produktů značky Estée Lauder v tehdy rekordní hodnotě šest milionů dolarů. Ve stejném roce se objevila v úspěšném snímku Její alibi po boku tehdy již uznávaného herce Toma Sellecka. (viz ukázka níže)
Ve světě modelingu jako mladá dívka proslula neotřelým přístupem a osobitostí, ve starších letech kritikou světa módy, který odsouvá do pozadí ženy po čtyřicítce. Odmítla zažité koleje a dokázala uspět i po padesátce. Nenabídla make-up, ale realitu a „krásu stárnutí“, které přináší zkušenosti, vyzrálost a moudrost.
V televizním rozhovoru z roku 1986 v noční show Davida Lettermana tehdy jednadvacetiletá Pořízková prohlásila: „Když jste modelkou, musíte si uvědomit, že neděláte mozkové operace ani výzkum rakoviny. Žijete díky svému vzhledu, za který vděčíte hlavně svým rodičům nebo Bohu nebo plastickému chirurgovi. Víte, to nemá nic do činění s vámi.“
Pořízková nikdy plastickou operaci nepodstoupila, ale poukazovala na vnitřní kvality člověka, které jeho vzhled nemusí odrážet. Sama se později kvůli starosti o své děti a rodinu se světem módy dobrovolně rozloučila.
O třicet devět let později o ní módní portál Iconic Runway napsal, že „porušila všechna pravidla módy“ a urazila cestu od „světové ikony až po otevřenou kritičku ageismu a standardů krásy“.
Ageismus, který Pořízková kritizuje i na svém současném youtubovém kanálu, je proces stereotypizování a diskriminace na základě věku. K návratu do světa modelingu ji podnítila smrt manžela, o dvacet let staršího Rica Ocaseka, zpěváka rockové skupiny The Cars, jehož prarodiče pocházeli z Československa.
Když jste modelkou, musíte si uvědomit, že neděláte mozkové operace ani výzkum rakoviny. Žijete díky svému vzhledu, za který vděčíte hlavně svým rodičům nebo Bohu nebo plastickému chirurgovi…
— Pavlína Pořízková, v USA v roce 1986
Pořízková má s Ocasekem dva syny. Jejich manželství se však rozpadlo už v roce 2017 a dva roky nato Ocasek zemřel. Pavlína po jeho náhlé smrti zjistila, že ji vyškrtl ze závěti, čímž přišla o přístup k financím a ocitla se najednou bez prostředků. Ve svých 54 letech se musela znovu probojovat novými nástrahami osudu.
Níže dnes již bývalá top modelka ukazuje, jak se ve svých šedesáti udržuje v kondici pomocí metody Pilates a posilovacího náčiní. Ve snímku Bardotky přináší nově nabytou sílu, aby podle jejích slov inspirovala ženy „bez filtru“, který by zakrýval životní utrpení nebo stárnoucí tvář, aby si vytvořily ve svých životech nové radosti a energii.
V nedávno publikovaném videu se vrátila ke svému mládí a zkušenosti s komunistickým režimem. „Narodila jsem se v Československu, v komunistické zemi před šedesáti lety. Poté jsem měla to velké štěstí, že jsem strávila rané dopívání ve Švédsku a také ve Francii,“ vzpomíná Pořízková na dobu, než se usadila ve Spojených státech.
„Byla jsem svědkem činů StB, což byla československá verze [ruské] tajné policie KGB,“ vzpomíná rodačka z Prostějova. „Sousedé byli uprostřed noci odvlečeni za nekonkrétní zločiny a uvězněni za nekonkrétní zločiny a pronásledováni,“ komentuje vágně definované zákony, jakým bylo například „podvracení státní moci“.
„Byla jsem svědkem toho, co strach dělá s lidmi, jak je deformuje a činí je necitlivými a bez empatie,“ vzpomíná Pořízková. „Byla jsem také svědkem toho, že zatímco většina lidí, kteří se bojí, se uzavře do sebe, zabouchne dveře a nikoho nepustí dovnitř, ať už trpí kdokoliv, existuje pár odvážných duší, které chrání ty, kteří jsou pronásledováni a v nebezpečí.“
Byla jsem také svědkem toho, že zatímco většina lidí, kteří se bojí, se uzavře do sebe, zabouchne dveře a nikoho nepustí dovnitř, ať už trpí kdokoliv, existuje pár odvážných duší, které chrání ty, kteří jsou pronásledováni a v nebezpečí.
— vzpomínky na dobu v Československu za vlády komunismu
To podle Pořízkové „vyžaduje druh odvahy, o které si nejsem zcela jistá že ji mám, ale ráda bych ji měla“. „Myslím, že je to odvaha cítit strach, ale přesto si dovolit neuzavřít se do sebe a nezbavovat lidskosti ty, kteří nevypadají, nemyslí nebo nejednají jako já.“
„Žila jsem ve čtyřech různých zemích. Naučila jsem se čtyři různé jazyky. Poznala čtyři různé kultury a vyzkoušela si politické systémy čtyř různých zemí od represivního komunismu přes zabezpečování socialismu až po svobodu kapitalismu a víte, jaká je ta jedna velká lekce, kterou jsem se naučila?“
„Pokud jsou občané nějaké země nešťastní, a to může být cokoliv od nedostatku jídla po svobodu, je třeba někoho obvinit. Namísto toho, aby se lidé obrátili proti své vládě, obrátí se navzájem jeden proti druhému, a tak si vláda udrží kontrolu. Ovládají vás tím, že vám dají cíl [strůjce] vašeho utrpení.“
