Analýza zpráv
Od začátku letošního roku podnikla administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa významné kroky v zahraniční politice v různých regionech – včetně Latinské Ameriky a Blízkého východu – což naznačuje posun v mezinárodních vztazích Spojených států.
Kromě společné vojenské operace Spojených států a Izraele proti Íránu z 28. února, při níž byl zabit íránský vůdce Ali Khamenei a byla rozbita velká část nejvyššího vojenského velení země, Washington diplomaticky zasáhl také do sporů kolem provozu přístavů v Panamském průplavu, jedné z klíčových tepen světového obchodu.
Dne 3. ledna Spojené státy při úspěšném vojenském úderu zatkly tehdejšího venezuelského vůdce Nicoláse Madura.
Někteří analytici považují tyto události za propojené a za součást širší strategie amerického prezidenta Donalda Trumpa. Místo přímého zaměření na Peking má tato strategie oslabovat to, co analytici označují za spojence Komunistické strany Číny.
Odstraňování strategických opěrných bodů Pekingu
Dne 28. února provedly Spojené státy a Izrael to, co admirál Brad Cooper, velitel amerického Centrálního velitelství, označil za „odvážnou akci“ proti struktuře vedení Íránu. O několik týdnů dříve byl zadržen Maduro, kterého Washington dlouhodobě obviňoval z narkoterorismu.
Írán i Venezuela jsou považovány za klíčové uzly v globální síti Pekingu – za dodavatele levné energie a politické partnery ochotné zpochybňovat americký vliv ve svých regionech. Podle analytické společnosti Kpler směřovalo téměř 75 procent venezuelského vývozu ropy a 80 procent íránského vývozu ropy do Číny.
Ačkoli každý krok Trumpovy administrativy byl veřejně zdůvodňován regionální bezpečností, někteří analytici tvrdí, že sledoval i širší strategický cíl.
Americký autor a historik Victor Davis Hanson uvedl v epizodě svého podcastu na YouTube vysílané 28. února, že Trumpovy kroky mohou působit spontánně, ale ve skutečnosti naznačují promyšlený posun – od takzvaných nekonečných válek směrem ke strategickému odstrašování v době soupeření velmocí.
Namísto přímé vojenské konfrontace s Čínou – která by mohla znamenat jaderné riziko a ekonomické otřesy – může Washington podle některých analytiků uplatňovat strategii nepřímého tlaku.
Hsieh Pei-shiue, výzkumnice v oblasti kybernetické bezpečnosti na Institutu pro výzkum národní obrany a bezpečnosti na Taiwanu (INDSR), nedávno řekla deníku Epoch Times, že přímý konflikt s Čínou by byl mimořádně nákladný, zatímco rozbití partnerských vazeb Pekingu na periferii by bylo méně riskantní a pro Čínu by bylo obtížnější na takový krok v reálném čase reagovat.
„Pokud odstraníte Írán z rovnice, Čína ztratí geopolitickou páku, ukáže se, že nedokáže soupeřit se Západem, přijde o přístup k levnější ropě a ovlivní to [pekingskou] vyjednávací pozici při nadcházejícím setkání mezi Trumpem a [čínským vůdcem] Xi Jinpingem,“ řekl pro deník Epoch Times výzkumník INDSR Su Tzu-yun.
Načasování je významné: Trump v listopadu 2025 prostřednictvím sítě Truth Social oznámil, že přijal pozvání čínského vůdce Xi Jinpinga k návštěvě Pekingu v dubnu, což bude první cesta amerického prezidenta do Číny od začátku jeho druhého funkčního období.
Strategie, které Xi Jinping rozumí
Expert na Čínu Gordon Chang, autor knihy Plan Red: China’s Project to Destroy America, (Červený plán: Čínský projekt na zničení Ameriky) uvedl v rozhovoru pro pořad EpochTV American Thought Leaders, vysílaný 2. března, že Xi vnímá Trumpovu strategii jako podobnou právě strategii čínského vůdce Mao Ce-tunga, který během čínské občanské války zajistil komunistům vítězství tím, že „obklíčil města z venkova“.
Chang vysvětlil, že Xi se snažil zpochybnit geopolitickou dominanci Spojených států rozšiřováním vlivu v Africe, na Blízkém východě, v Latinské Americe a dokonce i ve východní Evropě.
Podle něj nyní Washington obrací dřívější logiku. Z tohoto pohledu jsou Venezuela a Írán považovány za „venkov“, zatímco Čína představuje „město“. Oslabením vnějších partnerů Pekingu Spojené státy vyvíjejí větší tlak na samotné „město“.
Klíčovou roli v této dynamice hraje energie. Pokud se levná venezuelská a íránská ropa stane pro Čínu nedostupnou nebo dražší, čínští výrobci – kteří se již potýkají se zpomalujícím růstem – budou čelit vyšším vstupním nákladům.
„Pokud ropu získají, budou za ni muset platit tržní ceny,“ tvrdí Chang.
Zároveň odmítl zprávy, že čínská vojenská technika dodaná Íránu výrazně změnila rovnováhu na bojišti, a uvedl, že americká elektronická protiopatření během operace z 28. února neutralizovala íránské radarové systémy.
Snaha oddělit Peking a Moskvu
Někteří analytici se domnívají, že nejdůležitějším geopolitickým prostorem není Írán ani Venezuela, ale Rusko.
Hsieh upozornila, že rozdělení Číny a Ruska je zásadní, a připomněla návštěvu tehdejšího amerického prezidenta Richarda Nixona v Pekingu v roce 1972, která využila čínsko-sovětského rozkolu k oslabení sovětského bloku.
Analytici se domnívají, že Washington by nyní mohl zkoušet „obrácený klín“ – tedy nabídnout Rusku pobídky, aby se odpoutalo od Pekingu, což by Čínu připravilo o strategickou hloubku na severu a omezilo její přístup k energetickým zdrojům i spolupráci v oblasti vojenských technologií.
Hsieh tento přístup označila za modernizovanou verzi zadržovací strategie z dob studené války – je razantnější než diplomacie spojovaná s bývalým americkým ministrem zahraničí Henrym Kissingerem, ale vychází z podobné logiky rovnováhy sil.
Národní bezpečnostní strategie Trumpovy administrativy zveřejněná v listopadu 2025 označuje Čínu za hlavního dlouhodobého konkurenta. Výzkumník INDSR Shen Ming-shih však pro Epoch Times sdělil, že dokument se zaměřuje spíše na formování širšího strategického prostředí, než na přímou konfrontaci s Pekingem.
Ohlasy kolapsu Sovětského svazu
Chang popsal soupeření mezi Spojenými státy a Čínou jako zápas o přežití mezi svobodným světem a komunistickým režimem. Připomněl dřívější úvodníky Komunistické strany Číny, které hovoří o „lidové válce“, a doktríny někdy překládané jako „neomezená válka“, jako důkaz, že Peking vnímá rivalitu jako systémovou a všezahrnující.
Současně Čína čelí rostoucím domácím tlakům: dlouhodobému propadu na trhu nemovitostí, vysoké nezaměstnanosti mladých lidí, klesající populaci a napětí ve financích místních samospráv. Někteří analytici, včetně Hsieh, tvrdí, že vysoce centralizované politické systémy, jako je čínský, mohou působit stabilně až do chvíle, kdy vnější šoky odhalí jejich vnitřní slabiny – podobně jako tomu bylo u pozdního Sovětského svazu.
Shen poznamenal, že v 80. letech vedlo vojenské posilování tehdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana a jeho iniciativa strategické obrany ke zvýšení ekonomického tlaku na Sovětský svaz. Pokud by se Peking nechal vtáhnout do nákladného zbrojního závodu – například rozšiřováním flotily letadlových lodí, raketových sil a pokročilých zbraňových systémů – mohl by se finanční tlak postupně stát destabilizujícím faktorem.
Zda tyto vývojové tendence nakonec změní strategickou pozici Číny, zůstává nejisté.
Na této zprávě se podíleli Cheng Mulan a Luo Ya.
–ete–
