Dron Šáhid, který dnes Írán ve velkém nasazuje v regionálních konfliktech, má své kořeny v 80. letech. Německo a Spojené státy tehdy pracovaly na konceptu levných dronů určených k obraně proti sovětským raketovým systémům. Po skončení studené války byl vývoj zastaven a výrobce letadel Dornier, který byl v roce 2002 zrušen, také ukončil výrobu.
Oproti tomu kamikaze dron Šáhid, který Írán používá ve válce proti USA a Izraeli, má svůj původ v Německu.
V posledních dnech se o tomto dronu hodně píše především proto, že je ve srovnání s jinými útočnými nebo obrannými systémy relativně levný. Jeden kus stojí pouze 35 000 dolarů (přibližně 805 000 korun), zatímco zbraně, kterými jej USA a Izrael sestřelují, mohou snadno stát i stonásobek.
Jak píše odborný portál o bezpilotním letectví sUAS News, Šáhid je kopií německého systému z 80. let. Dron Antiradar, zkráceně DAR, vyrobený leteckou společností Dornier, vznikl ve spolupráci s USA.
Šlo o pokus vyvinout v době vyhroceného geopolitického napětí za studené války autonomní protiradarový sebevražedný dron. Tento dron byl vyvíjen s cílem čelit sovětským systémům protivzdušné obrany, zejména protiletadlovému raketovému systému KUB.
Projekt byl součástí amerického programu LOCUST. Vývoj směřoval k vytvoření levných a snadno vyrobitelných bezpilotních prostředků, které by bylo možné nasadit ve velkém množství.
Tyto systémy měly zahltit nebo vyřadit nepřátelské pozice protivzdušné obrany a zároveň sloužit jako protiradarová zbraň, ale i jako klamný cíl. Vznikl tak koncept, který spojoval vojenskou účinnost se snížením nákladů.
Německé letectvo systém testovalo; vojáci jej měli odpalovat z kontejnerových odpalovacích zařízení umístěných na vozidlech. Podle principu „vystřel a zapomeň“ měl dron samostatně vyhledat nepřátelské radarové pozice a následně zařízení zničit při střemhlavém útoku.
Zároveň bylo plánováno, že na nepřátelských radarech vytvoří dojem výrazně většího letadla, aby tak protivzdušnou obranu ještě více zaměstnal.
DAR měl rozpětí křídel 2 metry, vážil 120 kilogramů a dosahoval maximální rychlosti 250 kilometrů za hodinu. Vyvinuta byla také dvě vozidla, která mohla přepravovat vždy šest těchto bezpilotních prostředků.
K nasazení však nikdy nedošlo. Po rozpadu Varšavské smlouvy a skončení studené války byl vývoj v roce 1994 oficiálně ukončen. Několik těchto dronů je dnes vystaveno ve vojenském muzeu výrobce letadel Dornier.
Izrael vyvinul srovnatelný systém
Izraelská společnost IAI na konci 80. let vyvinula systém srovnatelný s DAR. Zbrojní koncern dodnes vyrábí bezpilotní prostředek UAV Harpy určený pro export.
Kromě Íránu používá drony Šáhid dovezené ze země u Perského zálivu ve válce proti Ukrajině také Rusko. V ruské armádě nese tento systém označení Geran-2. Spojené státy mezitím vyvinuly vlastní systém inspirovaný Šáhidem s názvem LUCAS. Zkratka znamená „Low-Cost Uncrewed Combat Attack System“ (nízkonákladový bezpilotní útočný bojový systém).
Americká armáda se dostala k jednomu z dronů Šáhid a prakticky vytvořila jeho klon, který dostal uvedené označení.
S jednotkovou cenou přibližně 35 000 až 50 000 dolarů (asi 805 000 až 1,15 milionu korun) tato napodobenina Šáhidu přebírá jednoduchou konstrukci, velký dolet, schopnost delší dobu kroužit nad cílovou oblastí, navigaci pomocí GPS i výbušnou nálož íránského modelu.
Zároveň však obsahuje některá vylepšení, například inerciální navigační systém pro prostředí s rušením signálu a zabudované bezpečnostní mechanismy pro vlastní deaktivaci. Podle indické online zpravodajské platformy Firstpost mají americké drony za cíle raketové pozice, dopravní trasy a íránská zařízení.
–etg–
