Vyhnaný za své radikální názory tento židovský filozof načrtl cestu k objevení osvobozující povahy božského stvoření.
V 17. století se vynalézavý nizozemský filozof Baruch Spinoza (1632–1677) ocitl na rozcestí.
Jeho svět byl stále více rozjitřen veřejnými napětími mezi vírou a vědou. Spinoza se narodil jako Žid, ale později se od víry svých rodičů postupně vzdálil ve snaze najít širší poznání. Nikdy se přitom nesnažil vzdát víry v Boha, nechtěl však podléhat institucím, které považoval za zkorumpované.
Tento ambivalentní vztah k náboženské víře vedl Spinozu k vytvoření třetí cesty. Jeho intelektuální přínosy obsahovaly řadu provokativních tvrzení. Domníval se například, že plné poznání Boha je dostupné každému člověku, kdekoliv na světě. Stačí jen pochopit, co vlastně znamená „vědět“.
Spinoza: obchodník, brusič čoček a filozof
Spinoza se narodil v Amsterdamu do zámožné rodiny sefardských židovských obchodníků, kteří uprchli před portugalskou inkvizicí. Získal tradiční vzdělání zaměřené na Tóru, kterou studoval a překládal pod vedením svých učitelů.
Když jeho starší bratr předčasně zemřel, otec ho povolal, aby pomohl řídit rodinný obchod. Je pravděpodobné, že školu opustil už ve čtrnácti letech, přesto však pokračoval v samostatném studiu. Jakmile byl dost starý na to, aby se pohyboval v intelektuálních kruzích mimo svou židovskou obec, opustil vzdělání svého dětství a začal se věnovat svobodnějším studiím. Naučil se latinsky a zkoumal nové filozofické tradice, včetně ateismu. Zajímal se také o geometrii, matematiku a optiku.
Když Spinoza obešel autoritu místní synagogy, aby se vyhnul splácení dluhů svého zesnulého otce, byl veřejně pokárán. Vedle údajných právních přestupků zmiňoval dekret z roku 1656 také „ohavné hereze“. Nařizoval, aby „nikdo se [Spinozou] nekomunikoval ústně ani písemně, neprokazoval mu žádnou přízeň a … nečetl nic, co složil nebo napsal“. Spinoza přitom tehdy ještě žádné ze svých hlavních děl nevydal.
Vyhnanství zanechalo na čtyřiadvacetiletém Spinozovi hluboké stopy. Stáhl se do skromného a osamělého života, živobytí si zajišťoval broušením čoček a zároveň v tichosti rozvíjel ambiciózní intelektuální projekty. Kvalita jeho čoček přitahovala významné evropské vědce. Filozofii studoval příležitostně na několika nizozemských univerzitách. Přestože často dostával nabídky stát se profesorem filozofie, odmítal vstoupit do akademického světa. Ačkoli býval často osamělý, jeho nezávislost mu umožňovala pracovat přesně tak, jak chtěl.
Navzdory finančním i osobním obtížím ho kritika neodradila od intelektuální práce. Jedno ze dvou děl, která vydal za svého života, slibovalo čtenáře osvobodit od pověr a od autority církevních institucí. Tak odvážná prohlášení jen prohlubovala jeho nepopularitu mezi náboženskými tradicionalisty.
Navzdory podezření některých jeho židovských současníků však Spinoza nikdy nepřijal ateismus. Jak napsal v témže textu, zajímaly ho „mylné představy, které … stále deformují naše pojetí náboženství“. Jeho víra v Boha neochabla. Ve skutečnosti často psal právě pro teology. Dokonce i jeho neteologická díla vycházela z biblických komentářů. Rozhodl se však uchopit otázky víry do vlastních rukou a obejít to, co považoval za strnulá a zavádějící dogmata.
Spinozovo nejdůležitější dílo vyšlo v roce 1677, krátce po jeho smrti v poměrně mladém věku. Nese název Etika. Tento pětisvazkový spis aplikoval geometrické principy na morální, psychologické a teologické otázky. Spinoza v něm tvrdil, že Bůh je jediná nekonečná substance. Filozof dále naznačil, že každý hmotný objekt je jedním z nesčetných projevů této božské substance.
Na první pohled může strom působit jako samostatná entita. Jeho větve a kořeny vymezují jeho hranice a odlišují ho od půdy i od dalších věcí kolem. Podle filozofa je to však klamný dojem. Skutečná podstata stromu je podle něj stejnou božskou podstatou jako podstata jeho stvořitele.
Spinozův Bůh navrhl a řídí všechno. V jeho deterministickém pojetí lidská svobodná vůle neexistuje. Člověk může pouze pochopit a přijmout nutnost.
Tento nekonvenční hledač pravdy zemřel ve čtyřiačtyřiceti letech, pravděpodobně na tuberkulózu zhoršenou dlouhodobým vdechováním škodlivého prachu vznikajícího při broušení skla. Dnes je považován za jednoho z nejodvážnějších a nejoriginálnějších filozofů novověku. Především proto, že věřil, že pravé poznání Boha je dostupné každému člověku, kdekoliv na světě – pokud postupuje postupně třemi úrovněmi poznání.
Imaginativní poznání
První úrovní poznání je podle Spinozy imaginace. Jde o nejnižší a nejméně adekvátní formu poznání. „Imaginací“ rozuměl názor utvořený na základě zkušenosti, nebo – jak jej definoval v jednom ze svých spisů – „vnímání vznikající z pouhé zkušenosti“. Imaginace se skládá z obrazů a předpokladů odvozených ze smyslových vjemů.
Spinoza uváděl jako příklad tvar Země. Když se díváme do dálky, zemský povrch se zdá být rovný a horizont ostrý, zatímco obloha připomíná kopuli. Z těchto vizuálních podnětů bychom mohli usoudit – nebo si „představit“ –, že Země je plochá. Nenapadlo by nás, že může mít jiný tvar, protože samotný zrak nám neposkytuje dostatek údajů k takovému závěru.
Spinoza se také domníval, že imaginativní poznání zahrnuje i „doslech“, tedy převzaté a nezkoumané názory. Domníval se, že imaginativní poznání je nejpřirozenějším způsobem, jak lidé vnímají realitu. Jeho určujícím znakem je podle něj absence pochybností. Jak napsal v témže pojednání: „Z doslechu vím den svého narození, svůj původ i další věci, o nichž jsem nikdy nepochyboval.“ Dokud „nemáme žádnou protichůdnou skutečnost“, zůstává podle něj imaginativní poznání nejvěrohodnější možností. Proto ho považoval za základní způsob, jak lidstvo nahlíží svět. Nerodíme se s plně rozvinutým intelektem. Dokud ho nemáme, jsou smysly tím jediným, čím disponujeme.
To, že se rodíme s převážně imaginativním pohledem na svět, podle Spinozy neznamená, že bychom ho neměli nikdy překročit. Pokud bychom zůstali jen u imaginace, dokázali bychom svět chápat pouze jako nahodilé seskupení jevů. Takové primitivní porozumění by podle něj znemožnilo dosáhnout osvobozující blaženosti, kterou může přinést skutečné poznání. Spinoza totiž považoval svět za dokonale uspořádaný celek s božskou povahou, jehož pravou podstatu může začít chápat pouze intelekt.
Intelektuální poznání
Právě kvůli omezené spolehlivosti smyslů chtěl Spinoza najít lepší a spolehlivější způsob poznání. Stejně jako většina filozofů usiloval o co nejpřesnější porozumění světu.
Prvním krokem proto bylo obrátit pozornost k racionálním schopnostem intelektu. Rozum mu napovídal, že zkušenost často vede k chybným závěrům o realitě. Když se například podíváme do vody v rybníce, lidská tvář se zdeformuje, přesto rozum naznačuje, že se ve skutečnosti nijak nezměnila. Pohled na hvězdnou oblohu ukazuje zdánlivou přikrývku drobných světel, ačkoli ve skutečnosti jde o obrovská tělesa vzdálená mnohem vícl, než si dokážeme představit. Problém je samozřejmě složitější, Spinozova základní myšlenka však byla jasná: mysl dokáže pochopit více a lépe než imaginace.
Čím více mysl prostřednictvím rozumu získává nové ideje, tím lépe „chápe vlastní sílu i řád přírody“. Lepší porozumění světu nám podle Spinozy umožňuje pochopit i jeho dokonale uspořádanou povahu.
Ani rozum však podle něj nestačil. I ten totiž stále vychází z obrazů. Intelekt podle Spinozy především vyvrací názory a předpoklady vzniklé ze zkušenosti. Poznání tedy nemohlo zůstat pouze u imaginace, ale ani u rozumu. Byl zapotřebí třetí a poslední krok.
Intuitivní poznání
Posledním stupněm Spinozova žebříčku poznání je intuice, kterou definoval jako „vnímání vznikající tehdy, když je věc poznána výhradně skrze svou podstatu“. Spinoza tvrdil, že protože stvořené věci jsou neoddělitelnými částmi stvořitele, jsou ve své podstatě také stvořitelem. Jakmile tuto pravdu začal intelekt tušit, mohl ji člověk postupně kontemplovat bez prostřednictví pojmů a idejí.
Intuice se neodehrává ve slovech, obrazech ani konceptech, ale v přímém a úplném uvědomění – podobně jako když Bůh poznává sám sebe a své stvoření.
Jinými slovy, Spinoza neviděl rozdíl mezi intuitivním pochopením podstaty nějakého objektu – například stromu nebo člověka – a intuitivním pochopením podstaty Boha. Jak napsal: „Nakolik naše mysl poznává sebe samu a tělo pod zorným úhlem věčnosti, nutně má poznání Boha a ví, že je v Bohu a že je skrze Boha pojímána.“
Spinoza se domníval, že prostřednictvím intuice mohou lidé vědomě sdílet věčnou podstatu božství. Tělo se rozpadá, stejně jako všechny věci, které podněcují imaginaci. Dokud však žijeme, může podle něj naše mysl plně poznat Boží dokonalost. Posun perspektivy od obrazů k idejím a nakonec k podstatám nám může umožnit vidět sebe samé jako součást Boha.
Poznání jakékoli části stvoření znamenalo pro Spinozu totéž co poznání Boha, protože jeho Bůh byl přítomen ve všem. Právě v intuitivním poznání doufal filozof zakusit blaženost, byť jen na okamžik.
Filozof Abraham Wolf ve svém úvodu z roku 1910 k jednomu z kratších Spinozových spisů označil intuitivní poznání za „intelektuální lásku k Bohu“. Tato láska patří tomu, kdo ji prožívá, a proto má intelektuální charakter. Spinoza však zároveň zdůrazňoval univerzálnost intuice. Přestože je intelektuální, je tato láska dostupná každému.
Ačkoli byl Spinoza obviňován z hereze i ateismu, nikdy neztratil ze zřetele to, co pro něj bylo nejdůležitější: možnost poznat svět v celé jeho božské vznešenosti.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury byste se chtěli věnovat? Pošlete nám své nápady nebo zpětnou vazbu na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
