Suezská krize roku 1956 představovala zlomový okamžik, v němž se rozpadly poslední iluze o vlivu starých evropských velmocí. Události, které se odehrály v Egyptě, odhalily slábnoucí nadvládu kdysi světových velmocí a zároveň předznamenaly nástup nového světového uspořádání, které vesměs dominuje světu dodnes.
Evropská tepna
Po druhé světové válce vstupovaly evropské koloniální mocnosti do období strukturálního oslabení. Velká Británie i Francie si sice udržovaly rozsáhlé zámořské državy, jejich hospodářská i vojenská kapacita však byla výrazně omezena válečnými ztrátami a rostoucími náklady na udržení svých impérií. Současně sílila národní hnutí v koloniích, která čerpala legitimitu z principu sebeurčení i z proměněného mezinárodního prostředí.
Suezský průplav, otevřený v roce 1869, byl financován francouzskou a egyptskou vládou a provozovala ho Suezská společnost s převážně britskými a francouzskými zájmy. Británie získala 44% podíl v roce 1875 kvůli egyptským dluhům a po okupaci Egypta v roce 1882 získala de facto kompletní moc nad průplavem. Konvence z Konstantinopole z roku 1888 prohlásila průplav za neutrální zónu pod britskou ochranou. Po druhé světové válce byl průplav životně důležitý pro přepravu ropy – západní Evropa dovážela dva miliony barelů denně z Blízkého východu, z toho 1,2 milionu přes Suez.
Politická změna v Egyptě přišla po vojenském převratu takzvaného Hnutí svobodných důstojníků v roce 1952 pod vedením Muhammada Nagíba a Gamála abd an-Násira. Ti svrhli krále Farúka I. a v roce 1953 vyhlásili republiku. Násir prosazoval arabský nacionalismus a antiimperialistickou politiku. Napětí mezi Egyptem a Británií rostlo již od zrušení anglo-egyptské smlouvy z roku 1936 o dva roky dříve. Bagdádský pakt z roku 1955, protikomunistická aliance zahrnující Británii, Irák a další země, Násir vnímal jako britské vměšování se do záležitostí Egypta. Egypt se proto přiklonil k Saúdské Arábii a v roce 1955 koupil zbraně ze Sovětského svazu prostřednictvím Československa.
Nevyhnutelný střet
Vztah se sousedním Izraelem se též zhoršil, a to kvůli egyptské podpoře palestinských fedajínských nájezdů. Francie jako spojenec Izraele zase dodávala zbraně alžírským rebelům. V květnu 1956 Násir uznal Čínskou lidovou republiku jako právoplatný stát. Jako reakci na tento postup americký prezident Dwight D. Eisenhower 19. července 1956 stáhl finanční podporu pro stavbu Asuánské přehrady – pro Egypt klíčový projekt. Násirova odpověď přišla o týden později: Znárodnění Suezské společnosti. Průplav uzavřel pro izraelské lodě a zablokoval Tiranskou úžinu.
Plán na řešení této svízelné situace vznikl v tajném spojenectví, které vzniklo v říjnu 1956. 22. až 24. října se v Sèvres u Paříže sešli představitelé tří zemí. Za Izrael přijeli premiér David Ben-Gurion, generální ředitel ministerstva obrany Šimon Peres a náčelník generálního štábu Izraelských obranných sil Moše Dajan. Francouzskou delegaci vedli ministr obrany Maurice Bourgès-Maunoury, ministr zahraničí Christian Pineau a generál Maurice Challe. Británii zastupoval ministr zahraničí Selwyn Lloyd a jeho asistent sir Patrick Dean.
Účastníci podepsali tajný Sèvreský protokol, který stanovil přesný plán invaze. Izrael měl 29. října zahájit operaci Kadeš – útok na Sinajský poloostrov s cílem dosáhnout Suezského průplavu do následujícího dne. Británie a Francie pak měly vydat společné ultimátum jak Egyptu, tak Izraeli: okamžité příměří a stažení vojsk do vzdálenosti 10 mil od průplavu.
Předpokládalo se, že Egypt ultimátum odmítne, což by Británii a Francii poskytlo potřebnou záminku k intervenci. Jejich vojska měla zaútočit 31. října pod názvem operace Mušketýr, obsadit průplavovou zónu a svrhnout egyptského prezidenta Násira.
Inscenovaná invaze
Operace začala přesně podle protokolu. 29. října 1956 izraelské jednotky překročily hranici a zahájily operaci Kadeš za účelem znovuotevření Tiranské úžiny. Británie a Francie vydaly 30. října ultimátum k příměří, které Násir, jak bylo očekáváno, odmítl. 31. října se tak připojily k útoku: bombardovaly egyptská letiště a mezi 5. a 6. listopadem se jejich jednotky vylodily v Port Said a Port Fuád.
Koalice dosáhla vojenského úspěchu – obsadila průplavovou zónu a izraelské lodě mohly znovu proplouvat Tiranskou úžinou. Politicky však naprosto selhala. Ultimátum, které Egypt dostal, bylo totiž důkazem koloniální agrese, proti které se postavily jak Spojené státy, tak Sovětský svaz.
Silnější má pravdu
Prezident Eisenhower odmítl poskytnout Británii půjčku od Mezinárodního měnového fondu a začal hrozit prodejem britských dluhopisů, což destabilizovalo hodnotu britské libry. Spojené státy se dále obávaly, že invaze jen posílí vliv Sovětského svazu na Blízkém východě.
Ještě ostřejší však byla reakce Sovětského svazu. Premiér Nikolaj Bulganin zaslal 5. listopadu 1956 dopisy Británii, Francii a Izraeli, v nichž hrozil raketovými útoky na Londýn, Paříž a Tel Aviv, pokud vojska nebudou stažena. Nikita Chruščov později v pamětech přiznal, že šlo o blaf. Sovětský svaz neměl dostatek mezikontinentálních raket a nemínil riskovat světovou válku. Hrozba však vyvolala paniku a přinutila Británii k ústupu.
Celou situaci bedlivě sledovala OSN. 2. listopadu Valné shromáždění přijalo rezoluci č. 997 (ES-I) se 64 hlasy pro a 5 proti – Británie, Francie, Izrael, Austrálie a Nový Zéland. Rezoluce volala po okamžitém příměří, stažení vojsk a embarga na zbraně. Krátce poté následovala druhá rezoluce č. 1002 ze 7. listopadu, která vyzvala k okamžitému stažení všech sil. Valné shromáždění také vytvořilo první mírové síly OSN – Pohotovostní jednotky OSN (United Nations Emergency Force, UNEF), pod velením kanadského diplomata Lestera B. Pearsona, který později získal Nobelovu cenu míru.
Britský premiér Anthony Eden již 6. listopadu vyhlásil příměří, aniž by ho konzultoval s Francií či Izraelem. Britsko-francouzské jednotky se tak stáhly do 22. prosince 1956, izraelské pak do března 1957. Průplav byl znovu otevřen pod egyptskou kontrolou.
Konec koloniálního řádu, vzestup bipolárního světa
Suezská krize definitivně ukončila éru, kdy Británie a Francie mohly samostatně diktovat podmínky nejen na Blízkém východě, ale po celém světě. Eden rezignoval 9. ledna 1957. Francie se cítila zrazena Spojenými státy a v roce 1966 vystoupila z vojenské struktury NATO. Později ztratila i vliv v Alžírsku.
Na místo starého evropského řádu nastoupil bipolární svět Spojených států a Sovětského svazu. Eisenhowerova doktrína z roku 1957 slibovala boj proti komunismu na Blízkém východě. Sovětský svaz zase získal prestiž, když ho Násir označil za „zachránce Egypta“. Obě supervelmoci tak posílily na svém vlivu, zatímco Evropa se stáhla.
Suez tak podtrhl rozpad koloniálních velmocí a urychlil následnou etapu dekolonizace. Ani Británie, ani Francie si již nemohly dovolit vstupovat na pole světové politiky bez konzultování se zbytkem světa, obzvláště Spojenými státy a Sovětským svazem.
