Komentář
Vypadá to, že se Kuba blíží ke konci 67leté katastrofy komunismu. Když se Fidel Castro stal na Nový rok 1959 komunistickým diktátorem Kuby, činil hrubý domácí produkt na obyvatele 3 000 dolarů. Po 25 letech se v roce 1985 vyšplhal na 5 000 dolarů, ale během několika let opět klesl na 3 000 dolarů. Za posledních téměř 40 let se zvýšil na 8 000 dolarů – což není špatné tempo růstu, ale pro tak zásadně bohatou zemi je to ostudně nízké číslo.
Kuba byla posledním významným španělským koloniálním územím v Americe a zůstala kolonií i poté, co bylo Španělsko v 20. letech 19. století vytlačeno ze zbytku Střední a Jižní Ameriky. Špatná správa Kuby ze strany Španělska byla natolik nechvalně proslulá, že vyvolala pobouření ve Spojených státech. 15. února 1898 explodovala v havanském přístavu bitevní loď USS Maine. Pravděpodobně šlo o nehodu. Spojené státy však naznačily, že šlo o válečný akt Španělska, a po sérii demonstrativních kroků Španělé – jako bezhlavý a rozzuřený býk – vyhlásili Spojeným státům válku a byli rychle vyhnáni z Kuby i z dalších svých hlavních zbývajících kolonií, Portorika a Filipín.
Spojené státy byly velmi hrdé na to, že nejsou koloniální mocností, a na to, že vedly první trvale úspěšné povstání proti koloniální nadvládě. Pod vedením Leonarda Wooda spravovaly Kubu v letech 1899 až 1902 velmi shovívavě a efektivně, než jí udělily nezávislost. Pro tento ostrov, jeden z přirozeně nejbohatších regionů Latinské Ameriky, by bylo pravděpodobně lepší, kdyby se tehdy ke Spojeným státům připojil. Jako nezávislá země nebyla o nic politicky úspěšnější než většina Latinské Ameriky a zažila řadu zkorumpovaných vojenských junt. Ekonomika byla z velké části založena na cukru a rozsáhlém turismu ze Spojených států, zejména do elegantních kasin a letovisek v Havaně.
Fidel Castro vedl šestiletou občanskou válku a nakonec svrhl uhlazeného, ale zkorumpovaného a neschopného diktátora Fulgencia Batistu. Batista stál v čele tzv. seržantského povstání v roce 1933 a byl hlavní postavou kubánské vlády po následujících 26 let. U amerických administrativ byl poměrně oblíbený, protože nadměrně nezdaňoval americké podniky a s americkými turisty bylo dobře zacházeno. Během druhé světové války plně spolupracoval při udržování německých ponorek mimo Karibik a v počáteční fázi studené války byl pevně antikomunistický. Jeho lhostejnost k osudu znevýhodněných však Castro systematicky využíval a jeho neplacení partyzáni nakonec bojovali s větší odvahou a odhodláním než špatně placení Batistovi vojáci.
Castrova tvrdá diktatura začala popravami mnoha stovek představitelů předchozího režimu. Většina z nich se bezesporu dopustila pochybení, ale ne nutně zločinů hodných trestu smrti, a v každém případě se jim nedostalo ani vzdáleně spravedlivého procesu. Castrovi je připisováno zavedení všeobecné zdravotní péče a odstranění negramotnosti. Tyto nepopiratelné úspěchy však doprovázely obvyklé marxistické ekonomické postupy, včetně zestátnění téměř veškeré hospodářské činnosti a kolektivizace zemědělství. To je téměř vždy katastrofa, protože to odporuje takřka univerzální lidské touze po zlepšení. Pouze v době zásadních krizí – například války o přežití země – nebo mezi lidmi silně oddanými kolektivistické víře mohou být příjmy rovnoměrně rozděleny mezi všechny, kteří sdílejí společný cíl.
V Kanadě se během druhé světové války přibližně milion lidí dobrovolně přihlásil do armády, přestože samotná země nebyla přímo ohrožena, a to ze solidarity s britským Společenstvím a na obranu svobody ve světě. Zatímco vojáci riskovali životy a žili ve skromných podmínkách, mnozí přední průmyslníci pracovali pro válečné úsilí za symbolický jeden dolar ročně. Castrova Kuba žádnou takovou mobilizující ideu neměla.
Castro měl charismatickou osobnost, a přestože pronášel projevy trvající i více než čtyři hodiny a země objektivně stagnovala, byl mnoha Kubánci vnímán jako obhájce jejich národní identity. Řada amerických podniků na Kubě byla zestátněna bez náhrady. Následná americká hospodářská blokáda byla dlouhodobá a zatěžující. Velké množství nejtalentovanějších Kubánců bylo zastrašováno a vězněno a více než dva miliony lidí ostrov opustily, často na chatrných plavidlech a s vysokým rizikem ztráty života. Počet obyvatel Kuby po velkou část komunistické éry stagnoval a dnes je jen asi o milion vyšší než v době, kdy Castro v roce 1959 dorazil do Havany (11,5 milionu).
Castro si zpočátku polepšil v důsledku katastrofálního amerického fiaska v podobě invaze v Zátoce sviní v roce 1961, ale byl ponížen během kubánské raketové krize v roce 1962, kdy chtěl odpálit již rozmístěné rakety krátkého doletu – i za cenu zničení Kuby – zatímco jeho sovětský patron Nikita Chruščov uzavřel kompromisní dohodu o jejich stažení s americkým prezidentem Kennedym. Castrovy snahy šířit komunistickou revoluci v Latinské Americe zcela selhaly, což dokládá zajetí a poprava jeho blízkého spolupracovníka Che Guevary v Bolívii v roce 1967.
Sovětský vůdce Michail Gorbačov se unavil finanční zátěží Kuby a do určité míry ji převzala kvazikomunistická venezuelská vláda Huga Cháveze a Nicoláse Madura (který je nyní zadržován ve věznici v newyorském Brooklynu). Mexiko bylo do jisté míry nápomocné, protože historicky často koketovalo s levicí – například během španělské občanské války či poskytnutím azylu Lvu Trockému (než jej nechal Stalin v roce 1940 zavraždit). Administrativa Donalda Trumpa však donutila Venezuelu zcela přerušit pomoc Kubě, včetně dodávek ropy, a zjevně zatlačila i na Mexiko, které již také neposkytuje žádnou záchrannou podporu.
Kubánská vláda nyní vede zoufalá jednání se Spojenými státy, aby si výměnou za zásadní změny své politiky diktované Washingtonem zachovala alespoň část své moci. Spojené státy nemají zájem o vojenskou okupaci, ale hodlají přinutit Kubu, aby se vzdala spojenectví s Ruskem a Čínou a provedla zásadní reformy. Oslavy kubánského lidu při osvobození od tohoto režimu budou ohlušující.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanovisko Epoch Times.
–ete–
