Petra, starověké nabatejské město vytesané do pískovcových skal v Jordánsku, bylo v roce 2007 zvoleno jedním z nových sedmi divů světa. Toto jedinečné město – mistrovské dílo starověkého inženýrství i architektury, představuje fascinující odkaz starodávné nabatejské civilizace a dodnes láká miliony návštěvníků svou zachovalou krásou i dávnou historií.
Petra leží v guvernorátu Ma’án v jižním Jordánsku, v nadmořské výšce přibližně 810 metrů, v kotlině obklopené horami mezi Mrtvým mořem a Akabským zálivem. Její rozloha činí 264 kilometrů čtverečních. Město je přístupné především z východu úzkou soutěskou Sík – přírodní puklinou v pískovcových skalách širokou pouze 3–4 metry, která se dramaticky otevírá do centrální části areálu.
Pravěké osídlení
Oblast Petry byla osídlena již od pravěku – první stopy sahají až do roku 7000 př. n. l., kdy zde existovalo prekeramické neolitické sídliště Beidha severně od Petry. V době bronzové je zmíněna v egyptských pramenech jako Pel, Sela nebo Seir. Během doby želené (1200–600 př. n. l.) zde žili Edomité, kteří využívali horský terén k zbudování vodních nádrží a sloužili jako zastávka pro obchodníky s vínem, olivovým olejem a dřevem
Ve 4. století př. n. l. sem přišli Nabatejci – nomádský arabský kmen ovlivněn aramejskou kulturou. Z původně kočovného života přešli k usedlému a kolem 2. století př. n. l. učinili Petru – v nabatejštině Raqmu – hlavním městem svého království. Město prosperovalo díky své lokaci při obchodních cestách s kadidlem z Arábie, hedvábím z Číny a kořením z Indie. Obchodní trasy totiž vedly dále do Gazy na západě, do Bosry a Damašku na severu a přes Rudé moře na jih. Nejvyšší rozkvět města nastal v 1. století n. l., kdy zde žilo přes 20 000 obyvatel.
Kdo byli vynalézaví Nabatejci?
Nabatejci byli semitský arabský kmen, který se ve 4. století před naším letopočtem usadil na území dřívějšího království Edóm v jižním Jordánsku. Jejich jméno se nejčastěji odvozuje z akkadského kořene nabatu (jasně zářit) a podle biblické tradice byli potomky Izmaelova prvorozeného syna Nebajóta. Původně žili jako nomádi v Arábii, migrovali se stády a využívali karavanní cesty. První písemná zmínka o nich pochází z roku 312/311 př. n. l., kdy je neúspěšně napadl vojevůdce Antigonus I.
Nabatejci vyznávali polyteismus arabského typu s prvky převzatými od Edómitů, Syřanů, Egypťanů a později Řeků a Římanů. Hlavním bohem pro ně byl Dušara neboli Pán hory, ochránce královského rodu. Později byl ztotožňován s Dionýsem, Diem či Héliem. Jeho partnerkou byla Al-Uzza, bohyně moci, později spojovaná s Afroditou. Dalšími klíčovými bohyněmi byly Al-Lat – bohyně plodnosti, války, později spojovaná s Athénou, a Manat bohyně osudu, deště a vítězství. Mezi další patřili například Al-Kutbay, Šaj-al-Kaum, Qos, Ba’alšamin nebo deifikovaní králové.
Nabatejci se k unikátnímu skalnímu stylu architektury dostali díky kombinaci nomádského dědictví, obchodních a kulturních styků a nutnosti přežít v aridním prostředí. Původně, jak je pro nomádské kmeny běžné, žili ve stanech a využívali k úkrytu přírodní jeskyně. Když se usadili v Petře, začali vytesávat do pískovcových skal hrobky, chrámy a obytné prostory – nejen pro úsporu materiálu, ale i pro stabilitu proti povodním a zemětřesením. Samotný architektonický styl vznikal v 1. století př. n. l. a rychle se vyvíjel. Fasády kombinovaly nabatejské prvky s helénistickými, jako jsou korintské sloupy, trojúhelníkové štíty či dekorované vlysy, spolu s egyptskými či asyrskými motivy
Zachovalá architektura
Petra je proslulá jako polozakopané město – polovina staveb je vytesána přímo do pískovcových skal. Architektura kombinuje nabatejské tradice s helénistickými a římskými vlivy. Nejslavnější budovou je Al-Khazneh neboli Pokladnice – 24 metrů široká a 37 metrů vysoká fasáda s korintskými sloupy, lomeným štítem a sochami, které nejspíše znázorňují řecké bohy Kastora a Polluxe a bohyně Ísis-Tyche. Pravděpodobně sloužila jako mauzoleum krále Aretase IV., který zemřel kolem roku 40 n. l. Přístup k ní zakončuje dramatický výhled z úžiny Sík.
Ještě monumentálnější je však Ad-Dér – největší stavba celého komplexu, 50 metrů široká a 45 metrů vysoká, s podobnou helénisticko-nabatejskou fasádou. Pravděpodobně vznikla jako mauzoleum Obodase I. a později sloužila jako křesťanský kostel. Další perly zahrnují antické divadlo vytesané do svahu s kapacitou 8 500 diváků, Královské hrobky, obětní místo na hoře Džabal Madbah s 800 schody a chrám Qasr al-Bint. Nabatejci dokázali vytesat i složité vodní systémy – přehrady, cisterny a kanály, které chránily město před povodněmi a zajišťovaly zásobování.
Římská nadvláda
Aulus Frontonianus, guvernér tehdejší římské provincie Sýrie, pod vládou císaře Trajána v roce 106 n. l. Petru v rámci anexe Nabatejského království připojil k říši. Vznikla tak nová římská provincie zvaná Arabia Petraea. Město však dále prosperovalo díky nové římské cestě, pojmenované po císaři Trajánovi – Via Traiana Nova, která sloužila jako významná obchodní cesta. V roce 130 n. l. město dokonce navštívil sám císař.
Význam Petry však postupně začal upadat s rozvojem námořních obchodních cest, obzvláště s jiným významným syrským městem – Palmyrou. Poté, co zemětřesení v roce 363 zničilo podstatnou část města, se nikdy pořádně nevzpamatovalo. V období byzance zde bylo postaveno několik křesťanských kostelů a samotná populace přijala křesťanství za své, město však nadále upadalo a na počátku islámské éry bylo téměř opuštěno, s výjimkou hrstky nomádů.
Západnímu světu zůstávalo město neznámé až do roku 1812, kdy jej znovuobjevil švýcarský cestovatel Johann Ludwig Burckhardt. Cestoval převlečený za místního šejka, aby našel údajný hrob proroka Árona, a jako první Evropan po staletích prošel Síkem.
Jeho zprávy inspirovaly další badatele a cestovatele 19. století – Léona de Laborde, Davida Robertse či Frederica Edwina Churche, kteří Evropanům poskytovali o místě nové informace. Systematické vykopávky začaly již v roce 1929 a pokračují dodnes. V roce 1993 archeologové dokonce nalezli byzantské papyry a v roce 2016 satelitní snímky odhalily dosud neznámou monumentální stavbu.
Kulturní poklad
V roce 1985 byla Petra zapsána na seznam světového dědictví UNESCO jako výjimečný příklad nabatejské metropole s pozoruhodným vodním hospodářstvím a skalní architekturou. V roce 2007 zvítězila v celosvětovém hlasování nových sedmi divů světa.
Dnes je Petra hlavní turistickou atrakcí Jordánska s miliony návštěvníků ročně. Archeologický park chrání památky před erozí, povodněmi a nadměrným turismem. Beduíni byli v 80. letech přestěhováni do nedaleké vesnice Umm Sayhoun. Konzervační projekty pak znovuobnovují staré nabatejské přehrady a mapují erozní rizika. Petra se těší nemalé pozornosti turistů a dodnes zůstává živým svědectvím lidské vynalézavosti, která nás stále překvapuje.
