Dermatologové dlouhodobě doporučují každodenní používání opalovacích krémů. Někteří výzkumníci však uvádějí, že postupné vystavování se jarnímu slunci může kůži pomoci vytvořit si vlastní přirozenou ochranu.
Je lákavé sahat po tubě s opalovacím krémem pokaždé, když vyjdeme ven. Možná se však lze spolehnout i na jiný typ ochrany – na přirozený mechanismus, který se v kůži rozvíjí při postupném vystavování slunečnímu záření.
Výmluvná fotografie v přehledové studii publikované v časopise Experimental Dermatology ukazuje paži krátce po sejmutí sádry. Kůže, která byla vystavena slunci, je zarudlá přesně v místech, kde ji sádra nechránila – kolem palce, přes hřbet ruky až do poloviny paže. Zbytek končetiny nevykazuje žádné známky sluneční expozice.
„To naznačuje, že se kůže dokáže přizpůsobit slunečnímu záření, kterému je vystavena v běžném životě,“ uvedl pro Epoch Times Frank de Gruijl, emeritní docent dermatologie a autor studie.
Menší, pravidelné dávky slunce umožňují aktivovat ochranné mechanismy kůže proti ultrafialovému (UV) záření. Jaro tak může být ideálním obdobím pro postupné budování tolerance vůči slunci a snížení rizika letního spálení.
Jak kůže funguje jako opalovací krém
To, co vnímáme jako opálení, je ve skutečnosti výsledkem probíhajícího „stavebního procesu“ v kůži.
Jakmile na kůži dopadá sluneční záření, pigmentové buňky zvané melanocyty začnou produkovat melanin – ochranné barvivo. Ten se ukládá do drobných struktur, které se přesouvají k povrchu kůže a vytvářejí mikroskopický ochranný štít. Vědci tyto struktury označují jako supranukleární čepičky. Ty absorbují ultrafialové záření, přeměňují ho na teplo, částečně rozptylují světlo a chrání DNA před poškozením. Další obrannou vrstvu tvoří i mírné ztluštění povrchové vrstvy kůže.
Z odborného hlediska se tento proces nazývá fotoadaptace kůže. Podle de Gruijla se sice obtížně měří, ale jeho účinky jsou jasně patrné například u lidí, kteří pracují pod širým nebem.
Metaanalýza publikovaná v European Journal of Cancer ukázala, že zatímco nárazové vystavení slunci – například během zimní dovolené u moře – zvyšuje riziko melanomu, u lidí s dlouhodobou pracovní expozicí slunci existuje naopak ochranný efekt. Pravidelný pobyt na slunci zřejmě spouští odlišnou biologickou reakci.
„To významně chrání před vysokými dávkami záření,“ uvedl de Gruijl. „I u neopálené kůže dochází ke změnám imunitní odpovědi a dalším procesům – například k účinnější opravě DNA – díky nimž je kůže méně citlivá a odolnější.“
Spálit se může každý
V zimě jsou melanocyty u lidí, kteří tráví málo času venku, méně aktivní. To znamená, že i člověk s velmi tmavou pletí se může po delší odmlce na slunci spálit.
„Spálí se, protože v pokožce nemají dostatek melaninu ani aktivních melanocytů, které by je chránily,“ uvedl pro Epoch Times dr. Michael Holick, odborník na vitamin D a profesor fyziologie a biofyziky. „Jakmile se však vystaví slunci, produkce se okamžitě obnoví.“
Holick se začal zajímat o roli kůže jako přirozené ochrany v souvislosti s vitaminem D – hormonem, který se v těle tvoří především díky slunečnímu záření a podporuje zdraví kostí. Jeho nedostatek je spojován s autoimunitními onemocněními a zánětlivými stavy, jako jsou cukrovka 2. typu, srdeční choroby či některé druhy rakoviny.
Spálení sluncem způsobuje zarudnutí, zánět a poškození kožních buněk. Následné olupování kůže je důsledkem narušení pokožky – tělo se tak snaží poškozené buňky odstranit.
Čím více melaninu člověk produkuje, tím větší je jeho přirozená ochrana. Lidé se světlou pletí, blond či rezavými vlasy a modrýma nebo zelenýma očima se však spálí rychleji a jejich tolerance se buduje pomaleji. Přibližně polovina Američanů spadá do střední kategorie Fitzpatrickovy škály, která hodnotí citlivost na slunce podle typu pleti a schopnosti se opálit.
Jaká jsou rizika?
Riziko rakoviny kůže je obecně nižší u lidí s tmavší pletí – nejen díky vyššímu obsahu pigmentu, ale i kvůli rozdílům v tom, jak jejich kůže reaguje na poškození DNA způsobené UV zářením a jak jej opravuje, vysvětlil de Gruijl.
Otázka, zda lze přesně odhadnout individuální riziko spálení či rakoviny kůže, je však předmětem diskuse. Podle studie publikované v Advances in Skin and Wound Care není Fitzpatrickova klasifikace ideálním nástrojem pro přesnou předpověď citlivosti na UV záření, ale může pomoci odhadnout celkové riziko.
„Samotná barva kůže nedokáže určit reakci na slunce,“ uvádějí autoři a upozorňují, že u lidí smíšeného původu je hodnocení ještě složitější.
Bez ohledu na typ pleti si však lidé ve skupinách dvě až pět mohou postupně budovat toleranci vůči slunci, doplňuje Holick.
Tento přístup ovšem není v souladu s doporučeními Americké akademie dermatologie, která radí používat opalovací krém s SPF 30 a vyšším při každém pobytu venku. Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) doporučuje opalovací krémy jako součást širší strategie ochrany, zároveň však upozorňuje, že některé složky mohou mít nežádoucí účinky.
Jak bezpečně budovat toleranci ke slunci
Neexistuje univerzální návod pro všechny. Každý člověk i každý den se liší, proto je důležité znát reakce vlastní kůže. Například Holick ví, že při poledním slunci v červnu na Cape Cod by měl pobyt omezit na méně než 30 minut.
Jeho doporučení vychází z optimalizace tvorby vitaminu D. Při delším pobytu venku je vhodné omezit expozici mezi 10. a 14. hodinou, kdy je sluneční záření nejsilnější.
Alternativou je krátké každodenní vystavení slunci – zhruba na pět až deset minut. Holick se podílel na vývoji aplikace dminder, která podle místa pobytu pomáhá odhadnout vhodnou dobu na slunci pro dostatečnou tvorbu vitaminu D bez rizika spálení.
Užitečným vodítkem je také UV index, který ukazuje intenzitu slunečního záření v daný den. Riziko spálení závisí nejen na typu pleti, ale i na zeměpisné poloze a ročním období. Protože je UV index lineární škála, nárůst z hodnoty tři na sedm znamená přibližně dvojnásobnou intenzitu záření – kůže tedy potřebuje zhruba dvojnásobnou ochranu, nebo se spálí za poloviční dobu, pokud se nestihla přizpůsobit.
De Gruijl upozorňuje, že riziko roste zejména tehdy, když lidé tráví na slunci více času než obvykle – například při náhlém jarním opalování nebo práci na zahradě, kdy kůže ještě není adaptovaná.
Doporučuje sledovat reakce vlastního těla, postupně pobyt na slunci prodlužovat a dát kůži čas na adaptaci. A možná také odolat nutkání použít opalovací krém okamžitě – tedy pokud nejde o dlouhodobý pobyt venku, kdy je jeho použití skutečně na místě.
„Každodenní používání opalovacích krémů podle mého názoru není vhodné. Neumožňuje kůži, aby se správně přizpůsobila, a může ji učinit zranitelnější v situacích, kdy na ochranu zapomeneme,“ uzavírá de Gruijl. „Zdá se, že příroda vyvinula mnohem účinnější strategii.“
–ete–
