Komentář
Jako vojenská aliance je NATO od počátku tohoto století vyprázdněnou organizací. Nerovnováha příspěvků mezi členy NATO je dlouhodobým problémem. Zároveň jde o užitečnou platformu pro strategický dialog a zdroj ostře formulovaných tiskových prohlášení slibujících silné symbolické kroky. Opustit NATO znamená zbavit Spojené státy jakékoli možnosti těžit z jeho silných stránek. Mnohem rozumnější bude jednoduše upravit americkou účast tak, aby se více přiblížila tomu, co dělají Evropané.
Na prvním místě by měla být revize amerického financování infrastruktury NATO. Před čtyřiceti lety Spojené státy poskytovaly 80 procent těchto prostředků, což vycházelo ze stavu ekonomik evropských členů na počátku 60. let. Ty časy jsou pryč. Ekonomická síla Evropy je dnes téměř dvojnásobná oproti době, kdy byl tento výpočet proveden. Jakýkoli příspěvek Spojených států by měl být okamžitě snížen na polovinu a každé dva roky přehodnocován.
Za druhé by američtí představitelé měli přezkoumat pravidla nasazení (ROE) při spolupráci v rámci NATO. Například v Afghánistánu pravidla nasazení mnoha členů NATO neumožňovala opustit areály a základny, a to ani za účelem podpory amerických či jiných jednotek NATO v boji. Jen přihlíželi a vyjadřovali soucit. Jeden kontingent členské země NATO údajně dokonce platil Tálibánu, aby jeho jednotky nechal na pokoji. Pokud je to pravda, financoval tím Tálibán a uvolnil jeho jednotky k útokům na afghánskou vládu a síly NATO jinde. Britové, Kanaďané, Francouzi a zpočátku také Dánové a Norové byli jedinými spojenci, kteří se skutečně zapojili do bojů. Němci se nakonec připojili, ale obecně zajišťovali bezpečnost tam, kde hrozba byla minimální nebo žádná. Jinak, slovy nejmenovaného amerického vojáka, zkratka ISAF znamenala „Viděl jsem Američany bojovat“. Mimo Afghánistán výrazně přispěli v Iráku Nizozemci a Poláci, přičemž ti druzí berou svůj závazek vůči NATO velmi vážně.
Pravidla nasazení jsou navíc politickým rozhodnutím a není spravedlivé trestat vojáky za rozhodnutí přijatá doma. Američtí vojáci by však neměli nést důsledky. Řešením je informovat vedení NATO, že americké jednotky budou používat stejná pravidla nasazení jako nejvíce restriktivní členská země NATO. USA bude bránit své základny, ale pokud budou jednotky s omezenými ROE napadeny mimo jejich objekty, budou přihlížet a vyjadřovat znepokojený soucit. Jakékoli další reakce se budou řídit americkým výkladem pravidel nasazení dané země.
Pak je tu otázka rozmístění. Jak se přesvědčil francouzský prezident Emmanuel Macron při pokusu o mírovou misi EU na Ukrajině, skutečné vedení znamená mít francouzské vojáky v první linii nebezpečí, nikoli se přít o to, která z nejvzdálenějších oblastí od hrozby bude místem jejich nasazení. Samozřejmě jejich pravidla nasazení jim zakazovala postup vpřed, aby podpořili francouzské jednotky na frontě. Macron si uvědomil, že francouzští voliči nepodpoří nasazení vojáků do nebezpečí bez naděje na podporu ze strany „spojenců“.
Pak je tu otázka rozmístění amerických jednotek. V Německu americké síly platí nájem a místní daně z nemovitostí za pozemky, na nichž stojí jejich základny. Podobná ujednání existují i v dalších členských zemích NATO, které hostí americké jednotky. Přesto v Německu sílí hnutí požadující odchod amerických sil. Washington by měl tato přání vzít na vědomí a jednotky přesunout jinam – buď zpět do Spojených států, nebo dopředu do země, která jejich přítomnost uvítá, například do Polska. V obou případech dlouhodobé úspory více než vyváží krátkodobé náklady. Členové Kongresu si možná budou muset upravit své zimní nákupní, promiňte inspekční, cestovní plány, ale to je malá oběť za snížení amerických obranných výdajů.
Nakonec je tu otázka kolektivních výdajů NATO na obranu. Většina západoevropských členů NATO si nastavila obranné rozpočty tak, aby mohla zvýšené výdaje opět opustit, jakmile Trump odejde z úřadu. Ještě důležitější je, že obranné výdaje jsou falešným ukazatelem, protože obratní politici jak v USA, tak v Evropě, naplňují rozpočty položkami nesouvisejícími s obranou, aby si zajistili podporu doma. Lepším měřítkem by bylo požadovat po každém spojenci konkrétní schopnosti pro alianci. To by vyžadovalo poctivé zhodnocení toho, co je potřeba k zajištění obrany Evropy, ale alespoň by to poskytlo pevné měřítko pro posouzení závazků a schopností. Místo falešné chiméry finančních alokací by pak NATO a američtí představitelé mohli vypočítat skutečné schopnosti aliance.
Všechny tyto změny vyžadují studium potřeb aliance a očekávání jejích členů. Sjednocující hrozba Sovětského svazu zmizela, a přestože se Rusko znovu vynořilo jako hrozba, vážně ji berou pouze východoevropští členové NATO. Západoevropští členové vnímají své východní protějšky jako nárazníkové státy a očekávají, že Spojené státy přesunou síly dopředu a povedou boj. Sami udělají něco symbolického, jako je námořní nasazení vedené Francií na Blízkém východě, kde se jejich uskupení vydá do Hormuzského průlivu až poté, co válka skončí a nebezpečí pomine. Ve skutečnosti tím oznamují ochotu poskytovat bezpečnost ve chvíli, kdy už není potřeba. Z takového nasazení se stává symbolické gesto a Spojené státy by měly členům NATO sdělit, že nejsou jediní, kdo umí činit „symbolické závazky a nasazení“.
Amerika si už nemůže dovolit dotovat obranu Evropy. NATO může poskytnout sotva víc než symbolickou podporu jakémukoli americkému úsilí zastavit agresi na Blízkém východě nebo v Asii. Je načase to přijmout. Ambice NATO na globální roli jsou spíše rétorické než reálné. Žádný z členů není schopen nasadit významné síly daleko od Evropy a jejich stále více neevropské populace mají jen malý zájem takové závazky přijímat. NATO však stále má roli v obraně Evropy. Američané to musí uznat, ale Evropa si musí uvědomit, že závazek Ameriky vůči Evropě už nemůže převyšovat závazek samotných Evropanů.
Carl O. Schuster je bývalý kapitán amerického námořnictva, který během své 25leté kariéry sloužil na různých amerických a spojeneckých válečných lodích, ponorkách a ve štábech. Nedávno odešel do důchodu z pozice univerzitního lektora a poradce v oblasti obrany. V současnosti žije v Honolulu na Havaji.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
