Na okraji temného stínu války dokázali zahlédnout záblesk naděje.
S tragickou naivitou lidé kdysi věřili, že první světová válka – tehdy nazývaná Velká válka – ukončí všechny budoucí konflikty. Dokud však lidstvo disponuje zbraněmi a dokud mezi námi přetrvávají neshody, ambice, krutost, chamtivost či spravedlivý hněv, budou se války vést i nadále.
Mnozí významní spisovatelé se zamýšleli nad tragickým tajemstvím války, které je neoddělitelně spjato s lidskou zkušeností i samotným příběhem člověka. Jedním z nich byl C. S. Lewis, který prožil obě světové války. Ve svém díle se snažil připomínat, že i na okraji nejtemnějších událostí lze zahlédnout světlo naděje.
Metafora v podobě románu
Lewisův krátký epistolární román Rady zkušeného ďábla (The Screwtape Letters) představuje výrazný příklad tohoto přístupu. Kniha je stylizována jako soubor dopisů, které starší démon Zkušený (Screwtape) píše svému synovci a učedníkovi Tasemníkovi (Wormwood) o tom, jak nejlépe zničit svěřenou lidskou duši.
Tento důmyslný literární postup umožnil Lewisovi nahlédnout do hlubin lidské psychologie a spirituality z neobvyklého úhlu a spojit temný humor s mimořádně pronikavými postřehy. Román funguje jako jakýsi negativ autorových vlastních duchovních názorů: vše, co Zkušený miluje, Lewis odmítá a to, co démon nenávidí nebo od čeho zrazuje, Lewis naopak obdivuje a doporučuje.
C. S. Lewis. (Public Domain)
V páté kapitole se čtenář dozvídá, že vypukla válka. Kniha vznikla v roce 1941 a téměř jistě jde o odkaz na druhou světovou válku. Lewis této situace využívá k nepřímému povzbuzení čtenářů – činí tak skrze pokárání, které Zkušený adresuje svému učni. Jeho úvahy o psychologických a duchovních dopadech války přinášejí poznání platné pro jakoukoli dobu ozbrojeného konfliktu.
V dopise psaném bezprostředně po vypuknutí bojů Zkušený napomíná nezkušeného Tasemníka za jeho neuvážené nadšení:
„Je poněkud zklamáním očekávat podrobnou zprávu o tvé práci a místo toho obdržet takovou vágní rapsodii, jakou byl tvůj poslední dopis. Píšeš, že jsi ‚bez sebe radostí‘, protože ti evropští lidé zahájili další ze svých válek. Velmi dobře vidím, co se s tebou stalo. Nejsi bez sebe – jsi jen opilý.“
Zkušený dále vysvětluje, že se jeho učeň nechal unést strachem a zmatením svého lidského „pacienta“ – protože lidské zoufalství je pro démony jako to nejvybranější víno.
„Poprvé ve své kariéře jsi okusil víno, které je odměnou za veškeré naše snažení – úzkost a zmatení lidské duše – a stouplo ti do hlavy,“ kárá ho. S posměchem pak líčí scénu, kdy se člověk o válce dozvěděl:
„Zareagoval pacient na některé z tvých děsivých představ o budoucnosti? Přimíchal jsi mu pár pěkných sebelítostných pohledů do šťastné minulosti? Objevily se nějaké lahodné záchvěvy v jeho žaludku? Hrál jsi na své housle pěkně, že ano?“
Lidská odolnost uprostřed katastrofy
Proč zkušený démon kárá svého učně za nadšení z války? Protože si uvědomuje, že válka nemusí nutně znamenat zkázu lidstva, jak se Tasemník domnívá. „Musím tě varovat, abys od války neočekával příliš mnoho,“ upozorňuje. Jinými slovy nám Lewis vzkazuje: nepodléhejte zoufalství. Nebojte se války víc, než je nezbytně nutné.
Zkušený dále vysvětluje, proč válka není vždy ku prospěchu pekelných sil:
„Můžeme doufat ve značnou míru krutosti a nečistoty. Pokud si však nedáme pozor, uvidíme tisíce lidí, kteří se v tomto utrpení obrátí k Nepříteli, zatímco desítky tisíc dalších, i když nepůjdou tak daleko, přesto odvrátí pozornost od sebe samých k hodnotám a věcem, které považují za vyšší než vlastní já.“
Zde Lewis – prostřednictvím posměšného hlasu démona – odhaluje zásadní pravdu: válka dokáže v lidech probudit to nejhorší, ale také to nejlepší. Vytrhává člověka z uzavřenosti do sebe sama, probouzí ho z pohodlného sobectví a obrací jeho pozornost k zásadním otázkám života a smrti, k odvaze, oběti, vlastenectví, dobru a zlu – tedy k tomu, za co stojí za to žít i zemřít.
Jak Zkušený s nelibostí poznamenává: „Jak zhoubná je pro nás neustálá připomínka smrti, kterou válka vnucuje. Jedna z našich nejlepších zbraní – světská zahleděnost – se tím stává bezmocnou.“
Období strádání, ať už jde o válku, nebo jinou katastrofu, nás nutí čelit nepříjemným pravdám, které nás však často vnitřně posilují. Jak řekl Sokratés: „Život, který není podrobován zkoumání, nestojí za to žít.“ Nic nás nepřiměje zamyslet se nad tím, co znamená žít a zemřít důstojně, tak naléhavě jako právě válka. Pod tlakem krajních okolností se odhaluje naše pravá podstata a vzniká prostor pro skutečné hrdinství.
Když svět potemní, světla, která v něm zůstávají, září o to jasněji. Tváří v tvář nejisté budoucnosti si uvědomujeme, co je skutečně důležité – jak vzácní jsou lidé a hodnoty, které jsou nám blízké a za které jsme ochotni bojovat. Už toto uvědomění je samo o sobě darem.
Jeden z Lewisových nejbližších přátel tomu dobře rozuměl. J. R. R. Tolkien, rovněž poznamenaný válečnou zkušeností, vytvořil ve svém Společenstvu Prstenu (The Fellowship of the Ring) působivou úvahu o těžkých časech:
„Svět je skutečně plný nebezpečí a je v něm mnoho temných míst; přesto je v něm stále mnoho krásného, a i když je nyní ve všech zemích láska smíšena se smutkem, snad o to více roste.“
K těmto slovům, která tak čistě vystihují bolest i naději lidského zápasu, lze jen stěží něco dodat. Lewis i Tolkien, kteří tvář války dobře znali, dokázali nalézt světlo i v těch nejtemnějších dnech.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste si přáli číst? Napište nám své návrhy nebo zpětnou vazbu na adresu: namety@epochtimes.cz
–ete–
